Sportovní ředitel Daniele Baiesi už druhým rokem pomáhá stavět špičkový basketbalový tým pod značkou FC Bayern. Světoběžník, který se z rodné Boloni vydal za oceán, aby se pak s nabytými zkušenostmi vrátil do Evropy. Obchodní manažer, který v mládí studoval politologii a po práci v médiích se vydal do světa basketbalu. Člověk, který nenávidí televizní kamery a nerad vystupuje na veřejnosti, pro časopis Coach a iSport Premium povídal o tom, jestli vítězství vždycky znamená úspěch.
Pane Baiesi, vaše vzdělání je neobvyklé a fascinující. Mělo to takhle být od začátku, nebo to byla spíš náhoda?
„Rád bych vám řekl, že to opravdu byl od začátku můj sen, ale nebyla by to pravda. Basket mě ale bavil vždycky. V mé Boloni byly dva týmy, které soupeřily o Final Four v Eurolize. Začínal jsem od píky, ze střední školy jsem byl ekonom a účetní. Pak jsem studoval na univerzitě politologii, ale po turbulencích s profesory jsem studia nedokončil. Jako devatenáctiletý jsem v té době vedle studia pracoval jako novinář, psal jsem zprávy z basketbalu. Oba boloňské týmy dostávaly v lokálních i celostátních médiích hodně prostoru. Jeden z těch týmů měl finanční problémy a já jsem se přihlásil, že o tom budu psát. Itálie je země, kde o takových věcech můžete volně psát jen do té doby, než někomu stoupnete na kuří oko. Takže jsem musel skončit, ale dostal jsem nabídku dělat ředitele komunikace pro ligový Pallacanestro Biella. Vzal jsem to a všechno, co se přihodilo od té doby, bylo jako pohádka. Nemůžu tedy říct, že to byl plán – prostě se to tak stalo.“
Žijete ale basketem už šestnáct let. Co všechno dalšího jste se musel za tu dobu naučit, abyste mohl vykonávat současnou funkci?
„Na to se nedá snadno odpovědět, protože mě ovlivnila spousta věcí. Snažím se na minulosti moc nelpět, protože mě mnohem víc zajímá budoucnost. Dívám se zpátky, jen abych porozuměl tomu, jakou cestu jsem ušel. Rozumím slovům Johna Lennona, který říkal, že život je to, co se s námi děje, když se snažíme naplánovat něco jiného. Přesně tak to bylo se mnou. Někdy se člověku povede něco velkého jaksi mimochodem, zatímco se pokouší o něco jiného. Je to jako když běžíte do kopce, na vrcholu se zadýchaný zastavíte a najednou si uvědomíte, jaká je okolo nádherná krajina. Takhle se dívám na basket i na život. Ve sportu se věnuje přehnaná pozornost vyhrávání, protože se jím všechno zdánlivě snadno poměřuje. Úplně to ale mění perspektivu, kterou vidíme důležité věci.“
Kdyby tehdy nepřišla nabídka z Bielly, co byste dnes dělal?
„Pravděpodobně bych se oženil a zase rozvedl a měl bych dvě děti. Ale vážně; nedokážu to říct. Měl jsem kdysi dva pracovní pohovory ve dvou různých bankách v Boloni a z obou mě vyhodili. Byl jsem nedisciplinovaný, nafoukaný a myslel jsem si, že mi patří svět. Ale zpětně si myslím, že jsem tehdy jen prostě nevěděl, kam patřím. Moje rodiče ze mne bolela hlava. Chtěli, abych měl nějaké zajištěné postavení. Chtěl jsem se jim nějak odvděčit, že mi umožnili studovat, ale nevěděl jsem jak. Vůbec nevím, co bych jinak dělal, a možná je právě to krásné. Člověk se často šíleně snaží dostat pod kontrolu věci, které leží úplně mimo něj.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
