Premium
9. července 2020 • 04:40

Idol Jordan! Analýza jeho božských schopností i temných stránek

Autor: Michal Ježdík, Petr Janouch
Vstoupit do diskuse
6
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

Basketbal je týmový sport a žádný hráč nedokáže porazit soupeře úplně sám, i když to tak v případě Michaela Jordana často vypadalo. Stal by se šestinásobným šampionem NBA, pokud by nepotkal kouče Phila Jacksona a spolukapitány Bulls se nestali Bill Cartwright a později Scottie Pippen? Byl správným lídrem?



Když jsme před více než dvaceti lety psali životopis Michaela Jordana, jednoho z nejlepších a divácky nejatraktivnějších sportovců historie, byli jsme pod vlivem emocí. Světem médií stále běžela jeho poslední střela, znamenající zisk šestého titulu NBA s Chicago Bulls, a jeho obraz se zdál bez poskvrnky.

Autobiografická kniha, z níž jsme čerpali inspiraci, byla geniálním příběhem postupného procesu zrání sportovce a člověka, během kterého se uzavírala jeho cesta až na vrchol. Úplně „poslední tanec“ to ale nebyl.

Přišel ještě jeden návrat do NBA, jenž už z principu nemohl být tak oslnivý a jeho legendu malinko rozmělnil. Přišlo působení v NBA v roli funkcionáře a majitele, kteří mnozí označují za totální propadák. Přišel jeho proslov při uvádění do basketbalové Síně slávy, při němž naprostá většina fanoušků a novinářů jen nevěřícně kroutila hlavou.

Přišlo jisté vystřízlivění a začaly do sebe zapadat některé věci, které byly už před oněmi dvaceti lety do značné míry známé, ale ne úplně viditelné. Anebo jsme je vidět nechtěli.

Časový odstup leccos změní. Aby to bylo hned na úvod jasně řečeno - Jordan byl zcela nepochybně magickým basketbalistou s ohromujícím talentem, dovednostmi a pracovní morálkou. S brilantní inteligencí a houževnatostí. S železnými nervy, ideálními pro koncovky zápasů. S neuvěřitelnou soutěživostí. Navíc byl a stále je mimořádně mediálně a divácky přitažlivý. Jako by se u něj sešlo všechno najednou. Všechno, co je ke sportovnímu úspěchu potřebné.

Bylo to ale opravdu tak? Dokázal by se dostat se svými týmy až tak vysoko, ať by měl kolem sebe kohokoli? Byl doopravdy tím, kdo dělal hráče kolem sebe lepšími, což je jedna z hlavních definic ryzího lídra?

iSport Premium nyní pro nové předplatitele jen za 1 Kč za první měsíc + zdarma vstup do saunového světa>>>

Abyste se stali jedním z nejlepších na světě, extrémně soutěživí prostě být musíte. Samotný talent, pracovitost, houževnatost a další důležité atributy nestačí. Musíte chtít porazit všechny ostatní. Musíte chtít být nejlepší a udělat pro to všechno. V individuálních sportech může fungovat i to, že extrémní soutěživost je jakousi obsesí, v podstatě nemocí. Že jste ultimátním alfa samcem.

Jak ji ale zakomponovat do týmového sportu tak, aby fungovala v rámci kolektivu? Když americký novinář Sam Walker ve své knize Captain Class hledal, co spojuje největší týmové dynastie sportovních dějin, kupodivu se ukázalo, že to není onen superhvězdný jedinec, který ostatní hráčsky převyšuje.

Všechny tyto týmy měly kapitána (lídra), který nebyl nutně nejlepším hráčem sestavy, ale měl vlastnosti, které pomáhaly, aby tým fungoval mimořádným způsobem a dlouhodobě překonával očekávání.

Michaela Jordana ovšem mezi takové kapitány nezařadil. Ano, Jordan byl vůdcem a spolukapitánem všech šesti týmů Bulls, které získaly titul. Ale jeho mimořádná soutěživost a náročnost vůči spoluhráčům po dlouhou dobu jako by naopak jeho týmy ve snaze udělat klíčový krok až na vrchol paradoxně brzdila.

I když to bývá často přehlíženo, píše Walker, Jordanových prvních šest let v NBA z hlediska týmu až tak triumfálních nebylo. Přestože se stal nejvíc elektrizujícím hráčem ligy, největší sportovní hvězdou vůbec a nepochybným lídrem Bulls, ti se ani jednou nedostali do finále NBA.

Během jeho prvních tří sezon měl tým zápornou bilanci a poroučel se v 1. kole play off. Když v roce 1989 usedl v hlavní roli na lavičku Chicaga Phil Jackson, byl už Jordanovým čtvrtým koučem. Jako kapitán vedl Jordan svůj tým většinou tak, že popichoval a shazoval spoluhráče, kteří žili v neustálém strachu z jeho proslule ostrého jazyka.

Když přestal nějakému hráči věřit, začal u vedení týmu lobbovat, aby se ho zbavilo. Jak už bylo naznačeno, jednou z nejdůležitějších vlastností pravého lídra týmu je, že dělá spoluhráče kolem sebe lepšími, než opravdu jsou. Že z nich dokáže dostat něco navíc, že je motivuje. Je ale jasné, že v atmosféře stresu a strachu z vlastních chyb se lepším nestanete.

A těžko dáte ruku do ohně pro někoho, kdo vás dennodenně shazuje a ponižuje. Navíc mnohé studie potvrzují, že ať už jde o sport či jiné týmové činnosti, mají lidé po boku jedné vyčnívající superhvězdy tendenci podávat dokonce horší výkony, než kdyby ji po svém boku neměli. Takže jak z toho ven? Jak vytvořit ideální citlivou chemii uvnitř týmu?

Soutěživost až za hranu?

O Jordanově soutěživosti se vyprávějí legendy. Většinou v pozitivním smyslu, vždyť mu pomohla stát se jedním z nejlepších sportovců historie. Bezmezná touha vyhrávat mu umožnila překonat spoustu překážek a postupovat dál a dál. Stále se zlepšovat.

Tak jednoduché to ale nebylo. Soutěživost se neomezovala jen na basketbal. Nevypínala se s tím, jak zhasla světla v hale po zápase. Ani zdaleka. Už během jeho kariéry prosakovaly historky o závislosti na hazardních hrách a o bizarních sázkách.

Podle některých zpráv byl schopen vsadit se ve stříhání (kámen-nůžky-papír) o 100 tisíc dolarů anebo prohrát během golfové dovolené 1,3 milionu dolarů. Před olympijským finále v Barceloně prý spal jen jedinou hodinu, protože hrál do šesti

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Koupit
Vstoupit do diskuse
6
Články odjinud


Články odjinud