Před šestnácti lety ještě coby aktivní hráč založil s partou kamarádů svůj vlastní tým. Dnes je eSuba jedním z nejprestižnějších českých esport týmů, která má v současnosti osm sekcí. „Nikdy jsme neměli ambici být nejlepším týmem světa, raději vychováváme talentované hráče,“ prozradil její majitel Ladislav Dyntar. Jak vzpomíná na začátky gamingu v Čechách a jak lidé vnímají profesionální hráče dnes?
Před šestnácti lety jste založil eSubu. Prozradíte, co vás k tomu tehdy vedlo?
„Tehdy byl gaming spíš zábavou než byznysem. S partou kamarádů jsme se chtěli něčemu věnovat naplno a ve hrách jsme viděli skvělý potenciál. Chtěli jsme budovat něco svého, ne se jen připojovat k cizím týmům, tak jsme si založili vlastní. Nebyli jsme spokojení s tím, jak ostatní týmy fungovaly, a mysleli jsme, že to dokážeme dělat líp.“
Co byl váš vůbec první tým?
„První díl Call of Duty. Byl jsem ještě aktivním hráčem a měli jsme skvělou partu. Já osobně nikdy nebyl milovník Counter Striku, ale Call of Duty mě hodně bavila a té sérii jsem věřil.“
Kdy jste se rozhodli přidat další sekce? Co vás k tomu přimělo?
„Přistoupili jsme k tomu vlastně docela brzo. Už během prvního roku jsme se stali multiklanem, jak se tomu tehdy říkalo. Strašně se nám dařilo v Call of Duty a měli jsme chuť růst dál. Sehnali jsme tehdy strašně dobrého hráče ve Fifě a skvělý tým pro Unreal Tournament, tak jsme do toho šli. Už tehdy jsme měli skvělé podmínky, které jsme jim mohli nabídnout.“
Esport se za ty roky hodně změnil. Jak vlastně vypadal před těmi šestnácti lety oproti dnešku?
„Podle mě se tehdy o esportu moc mluvit nedalo, spíš to bylo takové soutěžní hraní her. Nebyla tu žádná profesionální scéna, rozhodně ne jako dnes. Už tehdy sice byly různé pokusy o zakládání týmů a placení hráčů na full time, nedokázaly se uživit. Chyběla tomu ta důležitá věc, což jsou diváci a živé vysílání. Bylo tu spousty zajímavých turnajů, ale když to chtěl někdo sledovat, musel osobně dorazit na turnaj. Nedalo se dívat z pohodlí domova. To se změnilo až s příchodem twitche (streamovací platforma, pozn.red.) a live streamů. Teď je možné udělat jakýkoliv event a vysílat ho do celého světa. Taky tu v té době nebyly tak vysoké prize money (výhra za turnaj, pozn.red.), jako teď třeba nabízí Sazka eLEAGUE.“
Počítám, že se rapidně změnilo i vnímání esportů u lidí zvenčí, mám pravdu?
„Diametrálně. Sice pořád nejsme v cílové stanici, ale tehdy jsme byli jako hráči považováni za podivíny, kteří sedí zavření ve sklepě v papučích a nechávají si nosit jídlo od mámy. Vůbec jsme nebyli hrdí na to, že jsme hráči. Kdybychom někomu řekli, že se živíme hraním počítačových her, asi by nás poslali do blázince.“
A jaké to je dnes?
„Dnes už je normální, že se lidé hraním živí. V dnešní době už nikoho ani nepřekvapí, že se někdo živí tím, že se třeba firmě stará o sociální sítě, to dřív bylo nemyslitelné. Hráči se už nestydí přiznat, že se tím živí a společnost je ochotná to akceptovat. Pořád ale nejsme tam, kde bychom chtěli být. V zahraničí už je gaming třeba uznaným sportem, do Ameriky můžete vycestovat na esportové vízum. Společnost se posouvá mílovými kroky a věřím, že i u nás k tomu časem dojdeme.“
Lidé asi moc nevidí, jaká je zatím dřina, že?
„Přesně tak. Hodně z nich si myslí, že hráči jen sedí za počítačem a není to nijak náročné. Jaký je ale rozdíl mezi člověkem, který celý den vyplňuje excelové tabulky a hráčem, který musí neustále trénovat své reflexy a vymýšlet nové strategie? Dám ruku do ohně, že většina kancelářských zaměstnanců by tu práci nevydržela dělat. Hráči tomu musí dát hodně, je to psychicky náročné a vyčerpávající. Není to tak, že si odsedí osmihodinovou pracovní dobu a mají hotovo. Ano, není to fyzicky náročné a nebudou z toho mít svaly, ale každý den musí podstoupit obrovskou psychickou zátěž, a navíc se musí neustále zdokonalovat, což u vyplňování excelových tabulek nepotřebujete. Jakmile se hráč přestane posouvat dál, na jeho místo stojí frontu dalších deset. Neustále musí makat na tom, aby byli ve svém oboru nejlepší. To jsou věci, které široká veřejnost nevidí a bude trvat ještě dlouho, než si to uvědomí. My se jako organizace snažíme jim umožnit nahlédnout do života hráčů, aby pochopila, jak moc složitá profese to je.“
Měl jste někdy chuť s tím seknout?
„Asi ne úplně seknout. S eSubou jsem začínal ještě během střední školy. Na konci vysoké jsem stál před rozhodnutím, jestli to zabalit a najít si klasické zaměstnání, nebo to posunout někam dál. Tehdy jsem si uvědomil, že bych si nikdy neodpustil, kdybych to ani nezkusil. Teď je to nějakých pět let, co se tomu věnuji na full time a zatím jsem nelitoval.“
V té době vzniklo mnohem víc týmů, ale většina z nich časem skončila. Vy jste se naopak dokázali probojovat až na špičku československé scény a tam se dlouhodobě držíte. Prozradíte svůj recept?
„Naším receptem je hlavně stabilita, výsledky a práce s fanoušky. To jsou pilíře, na kterých stojíme.“
Co je vaší prioritou u práce s hráči?
„Snažíme se maximálně starat o jejich rozvoj. Za těch šestnáct let jsme se stali takovou líhní talentů do evropských klubů. Nalijme si čistého vína, nikdy jsme neměli ambice být nejlepším týmem světa. Rádi bychom byli jako třeba Ajax ve fotbale. Ten dokáže potrápit i ty nejlepší kluby a klidně i vyhrát Ligu mistrů, ale hlavní u něj je výchova hráčů, které pak posílá do těch bohatých klubů. My za sebou nemáme žádného investora, jsme závislí sami na sobě. Nemůžeme si říct, že si zaplatíme nejlepšího hráče a dáme mu půl milionu korun měsíčně. Musíme fungovat efektivně ekonomicky.“
Ovoce vám to nese…
„Jsme dvojnásobní mistři světa, několikrát jsme vyhráli obrovské evropské turnaje. Byla dokonce doba, kdy jsme byli v Counter Strike nejlepší v Evropě. V dobách Call of Duty jsme válcovali celou Evropu.“
Čím jste tedy docílili toho, že k vám hráči chodí rádi?
„Máme jednoduchý recept a tím je naše starost o hráče. Za těch šestnáct let jsme žádného z nich nepodvedli, nikdy jsme jim ani nedlužili peníze. Vždy máme realistické sliby, které plníme. Děláme vše pro to, abychom jim umožňovali osobní rozvoj, aby se jim u nás líbilo a měli se dobře. Pracujeme s mentálním koučem, umožňujeme jim dobré podmínky na trénink, zařizujeme soustředění a řadu dalších věcí, které naše konkurence dlouhodobě podceňovala.“
Ruku v ruce se s tím pojí i práce s fanoušky. Jak je vnímáte?
„Pro nás je fanoušek alfou a omegou všeho. Naším cílem je ho uspokojit po stránce výkonnostní, ale i obsahové a charakterové. Snažíme se do eSuby brát hráče, kteří reprezentují naše hodnoty. Když hledáme nového hráče, není to tak, že se podíváme na výsledky a vybereme toho, který má nejvíc výher. Děláme s nimi pohovory, zveme si je do Prahy a snažíme se je osobně poznat. Nepotřebujeme po nich, aby jen vyhrávali turnaje, ale je potřeba občas přijet a zúčastnit se třeba natáčení pro partnery nebo setkání s fanoušky. Když ten supervýkonný hráč pak odmítne přijet, protože na to nemá náladu, přestáváme pak plnit podmínky pro partnery a to nejde.“
Nakousl jste práci s partnery. Tam spolupráce probíhá jak?
„U nás je to vždy o dlouhodobé spolupráci. Snažíme se s nimi pracovat kontinuálně. Máme takové, se kterými spolupracujeme už deset let a stavíme na nich svou existenci. Víme, co od nich můžeme očekávat a platí to i obráceně. Neslibujeme jim věci, které nemůžeme dodržet. Netvrdíme, že budeme zítra nejlepší v Evropě, ani že budeme mít větší sledovanost, než má třeba Ordinace v růžové zahradě. Díky tomu se pak můžeme posouvat dál.“
Vy jste vybojovali neskutečné množství úspěchů. Na které jste ale nejvíc pyšný?
„To je těžká otázka. Kdybych měl vybrat jeden moment, který mi utkvěl v paměti, bylo by to mistrovství světa 2011, kdy jsme vyhráli v Trackmanii. Vyhráli jsme pak třeba Lan79 a stali se na chvíli nejlepším evropským týmem v Counter-Strike: Source. Předtím jsme totiž měli obrovský neúspěch na turnaji v Itálii. Jeli jsme pak na šampionát do Francie, spíš jen získávat zkušenosti než se umístit vysoko. Kluci na sobě ale dokázali za krátkou dobu strašně zapracovat a z desátého místa se probojovali až na první. Tehdy jsme na ně byli neskutečně hrdí, protože to nikdo nečekal.“
Vaši hráči už procestovali slušnou část světa. Na jakých zajímavých místech už hráli?
„Procestovali jsme už skoro celý svět. Když vynechám ty extrémní země, tak nám chybí snad už jen Jižní Amerika. Byli jsme od USA až po Čínu snad všude. V tom je práce hráče zajímavá, že se podívá do různých koutů zeměkoule.“
Kolik si v dnešní době může český hráč zhruba vydělat?
„Pokud hraje vyloženě v českém týmu, je to zhruba několik nižších desítek tisíc. Většinou si vydělávají od nějakých pěti tisíc měsíčně až po třeba padesát tisíc. Hráči, kteří se dostanou do zahraničních týmů, si pak vydělají měsíčně třeba pět tisíc, ale euro. Hodně ale záleží, jakou hrají ligu a jak moc jsou úspěšní.“
Témata:
sport, esport, eSuba, Česko, Liga mistrů UEFA, Itálie, Francie, Evropa, Čína, Sazka, USA, Call of Duty, Sport na Heureka.cz
Související články
