Je jediným fotbalistou Baníku, který pamatuje titul z roku 2004. Brankář Jan Laštůvka ve slavné sezoně nechyběl ani minutu, udržel deset nul a vydal se za pestrou kariérou do zahraničí. Vydržel tam dvanáct let, nyní je zpět, jen místo Bazalů předvádí famózní zákroky na stadionu ve Vítkovicích. I díky němu mohou ostravští fanoušci po chudých ročnících snít o návratu do pohárové Evropy. „Ale o tom se v šatně vůbec nebavíme, s Milanem Barošem spíš klukům připomínáme minulou sezonu, kdy jsme se zachraňovali na poslední chvíli,“ zdůrazňuje Laštůvka. V rozhovoru pro iSport Premium vypráví o mistrovském titulu z roku 2004, zahraničních štacích, konci Petra Čecha i vztahu s Milanem Barošem.
Na soustředění v Turecku nepatřil mezi partičku, která si po obědě sedla do hotelového lobby baru na kávu či pravý černý čaj. Jan Laštůvka dodržoval vlastní režim: trénink, jídlo, odpočinek. A takhle den co den. S Milanem Barošem využívali každou volnou chvíli k regeneraci, v pokročilém věku už holt opětovné nabrání sil na další fázi nějaký čas zabere.
Když se však Laštůvka převlékne do gólmanského dresu, těžko byste mu hádali 36 let. Tím, jak sebou hází, je nepřehlédnutelný. Díky vrozenému vůdcovství a hecování spoluhráčů ho pro změnu nepřeslechnete. „Tak pojď, Kuzma. Ukaž, proč jsi v Baníku!“ křičí na Nemanju Kuzmanoviče, posilu z Opavy, když se na něj řítí v sólovém úniku. Ostravská jednička ustojí souboj na nohách, pak tipne stranu a míč pohotovým zákrokem rukou vytlačí mimo tři tyče. Laštůvkova hlasitá oslava chycené střely se rozléhá celým komplexem, Kuzmanovič se smíchem kroutí hlavou, mladší brankářští kolegové tleskají a z trenérské lavičky se ozývá: „Skvěle, Lašty!“
Baník po letech zažil klidnou přípravu ve vynikající atmosféře. Třetí místo Slezanů je nad plán, na jaře můžou Laštůvka a spol. útočit na pohárové pozice relativně bez tlaku. I když… Podle bývalého reprezentanta mají hráči v hlavách o to větší zodpovědnost vůči fanouškům. Žádné polevení nehrozí.
Dá se porovnat loňská nálada v Baníku, kdy jste byli patnáctí, s tou současnou, kdy okupujete třetí místo?
„Ale jo, dá. Měli jsme teď sice docela dobrý půlrok, ale i loni jsme věděli, o co hrajeme. Že ligu pro Baník musíme za každou cenu zachránit. Byli jsme nahecovaní a připravení udělat maximum. Horší to bylo až po začátku, který se nám vůbec nepovedl, proto jsme museli bojovat až do úplného konce. Jedinou změnou oproti loňsku je to, že teď můžeme být trošku víc v klidu. Na druhou stranu nemůžeme létat v oblacích, čeká nás ještě hodně zápasů a spousta práce. Pokud se chceme udržet tam, kde jsme, musíme všichni makat na sto procent.“
Není to klišé, že když se daří, tak se trénuje lépe, než když jste v tabulce někde dole? Nebo to opravdu tak je?
„Je to trošku uvolněnější, ale my za sebou máme skvělé fanoušky, kteří nám neodpustí, když nebudeme jezdit po zadku. Takže je to i velká zodpovědnost.“
Nemyslím to špatně, ale ještě se vám skoro v 37 letech chtělo absolvovat další zimní přípravu?
„Pořád mám chuť do fotbalu, vůbec jsem nad tím nepřemýšlel. Navíc tato zimní příprava byla sice intenzivní, ale kratší.“
To mi neříkejte, že v Orlové, kde jsem vás viděl, jak sebou mrskáte na zmrzlé umělce, jste si neřekl: Mám to sakra zapotřebí?
„No, tak to zase jo. (směje se) Chytal jsem zrovna ten první zápas v mrazu, trochu nechuť tam byla, přiznávám. Ale je to naše povolání, vy jste tam přece taky stál. Nemůžeme řešit, jestli hrajeme na umělce, nebo jestli trénujeme v Turecku za deště. Stačí si vzpomenout na škváru, to bylo mnohem horší.“
Vážnější zranění jste však nikdy neměl?
„Měl jsem nějaké operace kolen a jedno zranění v oblasti pánevní kosti, když jsem byl ještě na Ukrajině, ale jinak na delší dobu zaplaťpánbůh nic. (klepe na dřevěný stůl) Ze všeho jsem se vždycky docela rychle vylízal, což je moje výhoda. Proto na žádný konec zatím vůbec nemyslím. Mám sice svůj věk, bývám unavenější, ale s Víťou Baránkem (trenérem brankářů) jsme domluveni na individuálním programu. Vychází mi vstříc, ale nezneužívám toho.“
Jeden gólman ročníku 1982, tedy stejně jako vy, nedávno oznámil, že v létě končí kariéru.
„Čechíno (Petr Čech) určitě ještě nějaký ten rok mohl chytat, je to pro mě docela překvapení. Ale asi nechtěl jít někam do v uvozovkách podřadného klubu, protože celou kariéru strávil v top mančaftech. Když se podíváte na soupisky nejlepších týmů v nejlepších evropských ligách, vidíte, že gólmany mají vynikající. Takže tam asi bylo plno. Jeho konec je škoda, protože toho odvedl strašně hodně nejen pro ty své kluby, ale pro celý český fotbal.“
Petra Čecha znáte hodně dlouho, jaký byl parťák?
„Poprvé jsme se potkali snad už někdy v reprezentační patnáctce a potom jsme se tak nějak vídávali dál. Nikdy jsem s Petrem neměl problém, ale šel si tvrdě za svou kariérou a díky tomu to dotáhl tak daleko. Teď se vydá na nějakou další dráhu a podle mě bude stejně úspěšná jako ta fotbalová.“
Neříkal jste si, že jste smolař, když hrajete ve stejné éře? Mohl jste v reprezentaci odchytat víc než tři zápasy.
(kroutí hlavou) „Je to sice nároďák, ale nikdy jsem to zrovna nějak extra neřešil. Když jsem tam byl, ale nechytal jsem, nebyl jsem naštvaný. Opravdu jsem vůbec nepřemýšlel nad tím, jaké by to asi bylo bez Čechína, kam jsem to mohl dotáhnout a tak dále. Někdo to tak možná má, ale já ne. Pro mě je hlavní klub, protože ten nás platí. Za něj musíte odvádět maximum, repre už je něco navíc, odměna za dobrou práci.“
Dobře, teď tedy ke klubové kariéře. Ligu jste začal pravidelně chytat v 19 letech, ve své třetí sezoně jste s Baníkem vyhrál titul. Snový start?
„Krásné časy! V hlavě mám spoustu vzpomínek, doma strašně moc fotek, které sem tam vytáhnu a prolistovávám si je. Někdy se mrknu i na dévédéčko Baník – Cesta za titulem, které klub na památku udělal. Vzpomíná se mi na to hodně dobře, protože od třetího kola jsme měli pořád vyprodáno, atmosféra na Bazalech byla neskutečná.“
Vstupenky nebyly k dostání, že?
„Vůbec. Vyšli jsme na nástup, létaly kolem nás konfety a plný stadion zpíval hymnu Baníčku, my jsme s tebou. Byl jsem mladý, ale kolem sebe jsem měl samé skvělé fotbalisty – Látal, Čížek, Bolf, Slončík… Pro mě to byl splněný sen, co jméno, to legenda a pan hráč. Člověk si pak uvědomí, že je součástí něčeho velkého. Pánové Vojáček, Michalík, Rygel a další tvořili neskutečnou historii klubu. Pak sice nastaly špatné časy, ale doufám, že teď s pomocí pana majitele Brabce se to dostane zase někam jinam.“
Půjde to?
„Bude to trvat, nemůžeme mluvit o titulu a podobně. Co nemůžeme, spíš nesmíme, byl by to úplný nesmysl. V minulé sezoně jsme se zachránili v posledním kole, létat v oblacích se nevyplácí.“
Po titulu jste zamířil do Šachtaru Doněck. Proč zrovna Ukrajina?
„Myslím, že to byl krok dopředu. Každý si může říkat, co chce, ale Šachtar hraje každý rok v Lize mistrů. Má tam spoustu cizinců, Brazilců a na Ukrajině pořád něco vyhrává. Já tam byl rok a půl a získal dva tituly.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
