To jméno je osud. Pevně spjatý s Příbramí. Jaroslav a Jan Starkové (64 a 30), hybná síla tamějšího klubu. Veterán mezi klubovými bossy ho předal synovi coby novému majiteli i šéfovi, ale udržuje si silné slovo a stejně má každý před očima hlavně jeho. „Mám asi jednoho z nejlepších učitelů,“ říká junior, bývalý basketbalista. „Jde mu to, jsem spokojenej. Je to slušná symbióza,“ pochvaluje si jeho otec, muž s divokým životním příběhem i pověstí. I na to přijde řeč v dvojrozhovoru pro iSport Premium.
O tom, že syn převezme rodinný fotbalový podnik, nebylo pochyb, nebo to basketbal zdržel?
Jaroslav: „Nenutil jsem ho, vyplynulo to přirozeně, spontánně. Honza je sportovec, fotbalem je samozřejmě ovlivněný, protože jsme spolu dlouho. Přišel, že by ho bavil, a začal mi pomáhat. Velkou výhodou je, že umí výborně anglicky, v tom jsem pozadu. Když se do fotbalu dal, řekl jsem mu: Nebudeš to mít jednoduchý, ale proč ne.“
Jan: „Jak říká táta, jsem sportovec. Bývalý basketbalista. K fotbalu jsem měl blízko jako malý, pak jsem s ním přestal, moc jsem ho neměl rád. Ale nějakým způsobem to přišlo, asi i díky tomu, jak spolu dlouho žijeme. Když byl táta náhodou doma, protože jinak byl furt v práci, stejně jsme se o fotbale bavili. Sport mě baví a baví mě ho dělat. Líbí se mi být mu takhle blízko a spojit ho s byznysem, navíc Příbram je rodinný klub. Je to jedna z věcí, které chci dělat do budoucna.“
Měl jste vůbec na výběr?
Jan: „Na výběr asi máte vždycky… Já taky. (usmívá se) Sem tam máme rozpory, ale ve většině věcí se shodneme. Táta nebyl nikdy takový, že by mě dirigoval nebo mi říkal, co mám dělat, mohl jsem se vždy rozhodnout sám. Proto jsem možná šel i cestou basketbalu, mám ho opravdu rád. Jsem spokojený, jak jsem si vybral. I když je to někdy složité.“
Dával vám otec ze začátku nějaké zásadní rady? Třeba s kým vycházet, a s kým ne?
Jaroslav: „Poněvadž je tady se mnou dlouho, zná mě. Bude mi pětašedesát, on je mladej, je mu třicet. Kolikrát musím klidnit já jeho (usmívá se). Anebo obráceně, aby zase nebyl furt hodnej. Ale samozřejmě si pamatuju, když mi bylo třeba čtyřicet. Všechno bylo jinak.“
Jan: „To já si moc nepamatuju, takže v pohodě… Spoustu lidí z fotbalu jsem znal, jezdil jsem na zápasy. Vztahy si stejně vytvoříte sami. Ale myslím, že každý den se člověk může něco naučit. Táta přece jen fotbal dělá dlouho, třicet let, takže mě může někdy klidnit. Ale to je výjimečný…“
Jaroslav: „Hádáme se, ne že ne.“
Jan: „My dva? Hádáme, no. To k práci asi patří. Rozhádáme se, vydejcháme to a dojdeme k rozhodnutí společně. (usmívá se) Táta mi určitě rady dává, poslouchám je, na některé věci ale mám svůj názor. Pro tuhle práci mám asi jednoho z nejlepších učitelů, co můžu mít, že jo…“
To by mohlo někoho vyděsit…
Jaroslav: „Pověst nějak získáte, novináři vám ji vybudují. Když vás chce někdo pochválit, jste kulér, když chce pokropit, jste špatnej. I kdybych dával milion měsíčně na dobročinný účely, pro lidi budu gangster. Jsem s tím smířenej a nijak mě to nevzrušuje. Kolikrát jsem chtěl s fotbalem praštit, ale vždy to zlomí,
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
