Nebýt jeho, zřejmě by v Česku žádný příběh o klukovi z Bosny nikdy nevznikl. Právě Jiří Plíšek dotáhl v létě 2005 Edina Džeka do Teplic a piplal se s ním. Slavný útočník na jeho péči nikdy nezapomněl. „Dlouho po odchodu do ciziny mi naslouchal. Měli jsme velmi otevřený vztah plný diskuzí o jeho kariéře. Vážím si toho, že vždycky byl připravený si o všem povídat,“ říká současný manažer mládeže ve Slavii.
Prý jste musel tehdejšího teplického šéfa Františka Hrdličku přemlouvat, aby Džeka koupil?
„Nevěřil, že by v bosenských podmínkách mohl vyrůst dobrý fotbalista. Zlomilo ho, až když jsem mu řekl, že pokud do něj nepůjdou Teplice, půjčím si ty peníze (přibližně 2,5 milionu) já a investuju do něj sám, abych ho sem přivedl a mohl se mu věnovat. Natož pan Hrdlička otočil a řekl: Myslíš to vážně? Dobře, půjdu do toho a budu věřit, že se nespleteš.“
Co vám řekl, když viděl, že to byla trefa?
„Zásadní bylo, že jsem si ho vzal do Ústí, kde jsem s ním pracoval. Denně jsme probírali věci na hřišti i mimo něj. Edinův talent se začínal ukazovat a lidé se najednou začali k němu obracet a mluvili o něm pozitivně. Stejně jako v Sarajevu i tady o něm spousta lidí pochybovala. Jakmile Edin začal střílet góly, všichni tvrdili, že to v něm viděli od začátku. To samozřejmě není pravda.“
V čem je tolik výjimečný?
„Svojí přirozeností. Je oblíbený u většiny spoluhráčů a fanoušků. Když se dnes spolu bavíme, stále mu hoří v očích plameny pro to, aby byl lepší. Pořád má před sebou mety, které chce překonat. Chce vyhrávat, střílet góly a zároveň nikdy nebyl egoista, vždy byl týmový hráč. A proč byl zvolen jako nejlepší cizinec? Vidím v tom součást jeho další kariéry. Je skvělé vyhrát titul v Česku, ale Edin ho vyhrál v Německu i v Anglii a ještě k tomu tam byl i nejlepší střelec. Je legendou AS Řím a nejlepším střelcem v historii Bosny. Na Balkáně je živoucí legendou.“
Jak jste jeho skvělé kariéře přihlížel? Řešil s vámi některé kroky?
„Dodneška jsme spolu v úzkém kontaktu. Ještě dlouho po odchodu z Teplic jsme spolu diskutovali a řešili jeho milníky. Myslím si, že mi i dlouho naslouchal. Měli jsme velmi otevřený vztah plný diskuzí o jeho kariéře. Byly chvíle, které byly hezké a které byl těžší. Já si vážím toho, že vždycky byl připravený si o všem semnou povídat. Je to pro mě velmi vzácný člověk. A to nejen kvůli fotbalu, ale především, tím, jak se chová lidem v nouzi. Je ambasadorem UNICEF. Jsem na něj pyšný, jak vyzrál a kam to dopracoval.“
Teplice ale i další kluby se snažily přivést jeho nástupce. Proč to nevyšlo?
„Troufnu si říct, že v Teplicích byli další hráči, kteří ukázali slušnou kvalitu a prosadili se na úrovni české ligy. Admir Ljevakovič je Edinovi svým charakterem velmi podobný. Lidsky si vytvořil obrovskou pozici v českém fotbale. Patří mezi nejvýraznější postavy teplického fotbalu. Byl tu i Aidin Mahmutovič, který měl nakročeno do bundesligy, rozhodla nešťastná náhoda, kdy se Teplice rozhodly, že jej nakonec prodat nechtějí. Možná že to jeho větší rozlet zastavilo. Ale byli tu i další hráči. Jen je obecný problém českého fotbalu, že tu musí být pro cizince připraveno prostředí, ve kterém se adaptuje a bude se rozvíjet.“
Můžete to rozvést?
„U nás jsou strašně velká očekávání. Ať u fanoušků či majitelů, kteří si myslí, že za malé peníze přivedou hráče, kteří budou patřit mezi nejlepší. Tak to nefunguje. Je potřeba do cizince investovat, aby si nejdříve přivykl na zdejší poměry. A musíte mu k tomu umět pomoct. A to některým hráčům chybělo k tomu, aby se prosadili, byť měli skvělý talent. Přijde mi, že tu panuje nedostatečná ochota zahraničním hráčům pomáhat. Když uvedu hráče, pod kterými jsem podepsaný, jako třeba Čajič, Harba, Mešanovič, těm pomohlo, že jsem znal jejich kulturu, rozuměl jsem jejich prostředí a byl jsem ochotný udělat něco navíc proto, aby se na začátku popasovali s adaptací.“
