Opavský veterán Pavel Zavadil řádí v první lize i ve dvaačtyřiceti. Lukáši Váchovi je o dvanáct let méně – a přesto je spokojený coby kapitán třetiligového sparťanského béčka. Věděl, že výš už nepůjde, chtěl mít před sebou nový cíl. „Upřímně: v áčku už jsem toho nemohl tolik ovlivnit. Nová role mě strašně baví,“ říká. „Vážil jsem si toho, že ve Spartě můžu být. A vážím si toho doteď.“
V B týmu Lukáš Vácha od loňska působil pod trenérem-pedantem Václavem Kotalem, než kouč letos v únoru povýšil. Kdo by si myslel, že to nepůjde dohromady, mýlil by se. „Jeho role je nezastupitelná, organizuje hráče. Hlavní je jeho role mentora, naznačuje klukům, jak mají pracovat a co jim přinese úspěch,“ řekl o Váchovi zkušený expert. Jak k tomu vlastně došlo?
Jak jste vnímal své poslední sezony ve Spartě? Přišlo mi, že po prvním zranění už jste se nevrátil do top formy a často jste brzdil hru, ať už to bylo vámi, nebo pokyny trenérů.
„Samozřejmě jsem vnímal různá období, měli jsme velký odskok mezi trenéry, hodně se měnili hráči. Ani zranění nepřidávala tomu, abych se mohl držet herního stylu, na který jsem byl zvyklý. Na čas jsem to měl v hlavě, pak jsem se od toho oprostil. Jednu dobu mě zdravotní problémy limitovaly tak, že jsem ani nemohl pořádně chodit do soubojů, jak jsem chodíval. Už to nešlo. U prvních tří zranění jsem si převážně ještě myslel, že to furt půjde, že všechno zvládnu, vrátím se a budu stejně dobrý, připravený. Pořád jsem věřil. Jak ale člověk poznává limity, už je to těžší a těžší. Úkoly se taky měnily, stejně jako herní systémy.“
Jak konkrétně?
„V mistrovské sezoně, když byl ještě v mužstvu Marek Matějovský, jsem měl úplně jinou roli, než když jsem pak hodně přebíral rozehrávku. Člověk taky hodně kazí, je víc na očích. Lidé vidí nevyrovnanost výkonů, každý to komentuje po svém. Bylo hodně změn a někdy jsem se cítil líp, jindy hůř. Měl jsem problém vracet se po zraněních, vynechával jsem delší část sezony, pokaždé se mi něco obnovilo. Pak i hlava není natolik silná. A když ano, tak to stojí spoustu sil. Ale nechci se vymlouvat, jen mě to určitě brzdilo.“
Bylo pro vás důležité, že jste i tak na Letné vyjma hostování v Liberci zůstal?
„Chtěl jsem ve Spartě být, pořád je to pro mě nejlepší klub v Česku – ze sportovního hlediska, se svou historií, zázemím, budoucností. Vždy jsem si říkal: Když se nedostaneš ven, proč bys měl z takového klubu odcházet, jestliže budeš pracovat tak, aby o tvé služby stál? Vážil jsem si toho, že ve Spartě můžu být. A vážím si toho doteď.“
Musel jste ale udělat zásadní rozhodnutí: přijmout roli zkušeného hráče, který bude pomáhat s progresem talentů. Jak to bylo složité?
„Když jsem naposledy prodloužil smlouvu, byli jsme domluveni, že půl roku budu v áčku, zkusím zimní přípravu. A že když budu sám cítit, že nemám na to tam být v top formě, a trenér, potažmo Tomáš Rosický to tak rozhodnou, půjdu do béčka. Byl jsem s tím dopředu obeznámený, ale v koutku duše jsem měl, že bych chtěl zůstat. S vidinou toho, že se můžu dostat na hřiště. Pak jsem to přehodnotil, nechtěl jsem zabírat místo a být v týmu jen proto, že tam prostě jsem. Měl jsem motivaci něco fotbalového budovat. Lidé si řeknou: Třetí liga, béčko Sparty… Jenže já jsem s mladými kluky začal budovat nový tým, měli jsme jasný cíl postoupit. Měl jsem je vést jako kapitán, mentor, přinést zkušenosti do kabiny a být prodlouženou rukou trenéra. Ta role mě hrozně baví. Samozřejmě jsem nevěděl, co od toho čekat, taky jsem se bál, ale nakonec jsem šťastný.“
Takže vás to opravdu naplňuje…
„Když to řeknu upřímně a narovinu: v áčku už jsem nedokázal ovlivnit věci, které se děly na hřišti i v šatně. Mohl jsem v ní fungovat jako zkušený hráč a nějakým způsobem tmelit mužstvo, do kterého přicházeli cizinci, noví, mladí kluci. Ale nemohl jsem toho tolik ovlivnit. Zato v béčku ano, daleko víc. Odpovědnost tam padá na mou hlavu.“
Chápu to dobře, že pro vás jde o nezbytnou součást toho, co děláte?
„Určitě. Vnitřně je pro mě důležité, aby ke mně někdo z kluků v uvozovkách vzhlížel, což tak je. V áčku už to nešlo, protože jsem nebyl na hřišti. Nikoho jsem nemohl přesvědčit o tom, že jsem dobrý fotbalista. Pak těžko můžete někomu v kabině říct: Mělo by to být takhle a takhle. Sdělit svůj názor a o něco ho opřít. V béčku mohu hrát, trénovat, kluci mě viděli v televizi nebo na Spartě. Respektují mě – a já respektuju je. Proto to funguje.“
O to těžší pro vás musela být etapa pod koučem Andreou Stramaccionim. Prý jste uměl některým cizím hráčům dát najevo, že by se měli chovat jinak, přitvrdil, chytil je pod krkem.
„Myslím, že už je to veřejná věc. Chytil pod krkem… Takhle: tým se nějak vyvíjel, přišli do něho cizinci, kteří byli ve svých klubech za hvězdy. OK, neměl jsem s tím problém a doteď ho nemám, ani s jedním klukem, kteří v mužstvu jsou. Ale chtěl jsem, aby respektovali naše pravidla, to bylo celé. Z mého pohledu jsme byli strašně adaptabilní směrem k nim a šlo se jim strašně na ruku, v mnoha ohledech to měli usnadněné. Pravidla, které bychom my museli respektovat venku, oni nebyli schopni respektovat u nás. S některými věcmi jsem nesouhlasil, ale nebyly to ty, které řekl trenér nebo vedení, spíš to šlo od hráčů. Ale že bych někoho chytil pod krkem, to ne, měli jsme jen jeden konflikt na tréninku. Vyplýval čistě ze souboje, dopadlo to nějakou strkanicí. Tenkrát se za mě postavil David Hovorka, takže to bylo dobrý. (usmívá se). Bylo o mně vždycky známé, že nemám daleko k tomu slovně vyřešit to, co se mi nelíbí, to všichni vědí. Na začátku Stramaccioniho angažmá to byl docela častý jev.“
Pohání vás teď touha mladým hráčům něco předat, posunout je výš?
„Stoprocentně. Tři čtvrtě roku jsem s kluky pracoval, snažil se jim předat zkušenosti, jak je to v profesionálním, dospělém fotbale, aby si na to u mě mohli ´sáhnout´. A pět z nich teď trénuje s A týmem, jeden je v ligovém mančaftu, dva kluky chtěli už v zimě do druhé ligy. Vidím jejich vývoj. Vůbec neříkám, že je to díky mně, ale cítím, že něco budujeme, Sparta, trenéři, potažmo já. To se mi líbí a naplňuje mě to. Máme cíl a všichni za ním jdeme, chceme ho splnit.“
Hodně lidí si o vás udělalo negativní obrázek na základě vaší vizáže, vystupování, postů na sociálních sítích. Záleží vám na tom, aby změnili názor?
„Lidé, se kterými spolupracujete, musí vědět, jaký jste. Potřebujete to, aby vám věřili a šli za vámi. Kluci v šatně mě znají, ví, že jsem všem otevřený. Překvapí je to, protože znají jiný obrázek. U lidí, se kterými nejsem v užším, dennodenním kontaktu, je mi to v uvozovkách jedno. Nesdílím s nimi kabinu, jeden fotbalový projekt, u nich to neřeším. Nebo jsem proti jejich názorům obrněný.“
Opravdu jim nechcete ukázat, že můžete být jiný, než si třeba myslí?
(usmívá se) „Přesvědčit lidi je strašně složité – zvlášť když si vás nějak zaškatulkují. Ukazovat jim, že jsem vlastně fajn? Myslím si, že vynakládat síly tímhle směrem je zbytečné. Já přece vím, jaký jsem. A vědí to i kluci, se kterými pracuju. Vydávat energii takhle je mnohem lepší. To neznamená, že bych nad tím mávl rukou, že bych o tom někdy nepřemýšlel, po nepovedených výkonech jako v reprezentaci na Islandu nebo nějakých aférách. Bylo to hodně složité, u každého hraje hlava velkou roli. Ale nakonec jsem se s tím vypořádal. Už jsem o něco starší a nahlížím na ty věci jinak.“
Smlouva vám končí 30. června. Víte, co bude dál?
„Měli bychom dolaďovat prodloužení, zase na rok. Dokud budu moct v roli, kterou mám, na hřišti fungovat, chci ji zastávat. A pokud bude mít Sparta zájem, abych v ní byl, tak budu. Jestli to klapne, budu šťastný. Budu dělat to, co mě baví a co miluju. Pro mě je teď cílem být zdravý a hrát.“
Může to pro vás nicméně být přechod k další, trenérské kariéře? S náskokem před jinými?
„Abych řekl pravdu, takhle to úplně neberu. Každý vám řekne, že chce hrát, dokud to půjde. Drápat se ještě někam, něco si dokazovat, je v mém případě strašně složité. Spousta věcí mě limituje. To, co by chtěly srdce a hlava, nezvládá tělo. Myslím, že až člověk skončí, otevře se před ním spousta dveří. Můžu být připravený, ale i když nějaké myšlenky, nápady mám, v téhle chvíli si nedokážu představit, co bych měl dělat. Aby mě to bavilo tak, jako teď s kluky v béčku ve Spartě a v roli, kterou mám. Může se stát cokoli, ale být trenérem? To je daleko. Alespoň doufám…“ (usmívá se)
Deník Sport, Sport Magazín i časopis GÓÓÓL kupujte pohodlně ONLINE na iKiosek.cz »
| Očima Jakuba Otavy, výkonný ředitel společnosti 11Hacks, bývalý personální ředitel Sparty |
| Je svůj, ale to je OK „Je to jeden z kluků, kteří mají ve fotbale budoucnost i mimo hřiště. Má správnou vítěznou povahu, chce vyhrávat. Navíc je extrovertní, umí strhnout své okolí, komunikovat. Co vím, ve Spartě jsou s jeho působením v béčku spokojení. Může dělat trenéra nebo působit v jiné funkci. Je svůj, ale to je v pořádku. Jedna věc je pohled zvenčí, druhá ta, že když si s ním člověk sedne a pozná ho, zjistí, že je to taková skořápka.“ |
AC Sparta Praha 
Vše o klubu ZDE
