Jeden Penner už v budějovickém Dynamu hrál, teď je na řadě další. Syn klubové legendy Miloslava Pennera si však na první ligové minuty musí počkat: dvacetiletý Nicolas sice vykurýroval bolavé koleno a zbavil se následků horečky dengue, jenže po příchodu z Juventusu do Dynama se znovu lehce zranil. „Už to neberu tragicky, jsem zvyklý překonávat překážky,“ říká Nicolas Penner, jenž má za sebou pohnuté časy včetně smrti otce.
Dynamo bylo jeho první láskou. Nicolas Penner se jako kluk do černobílého dresu fotbalových Budějovic soukal každý víkend, po škole jezdil do tréninkového areálu na Složišti a na Střeleckém ostrově hltal ligové zápasy klubu, v kterém hrával jeho otec. „Je fajn být zpátky,“ usměje se mládenec s pestrým osudem.
V patnácti vyměnil Budějovice za Spartu a ještě jako teenager odešel do Juventusu, v Turíně byl čtyři roky. Trénoval po boku portugalského čarostřelce Cristiana Ronalda a dalších hvězd, ale na tohle se ho neptejte. Zakroutí hlavou a zdvořile odmítne: „Promiňte, o Juventusu už nechci mluvit, soustředím se jen na Dynamo.“
Univerzální záložník (může hrát na podhrotu i na levém kraji) se do Budějovic vrátil v létě: nejdřív na zkoušku, ale brzy podepsal smlouvu na tři roky. Mohl to brát i jako definitivní vykoupení z vleklých trablů. Dlouho hrával s chronickým zánětem v kolenní šlaše, bolest uměl překonat. Dokud nepřišlo fatální bodnutí komára – a krutá horečka dengue. Půl roku byl totálně vyšťavený, nemohl ani vstát z postele. Infekce pronikla do kloubů a kostí, jednou i zkolaboval. „Zachránili mě v Praze na imunologii, kde konečně zjistili, co mi přesně je. Dostával jsem nejrůznější injekce, aby tělo mohlo bojovat s virem, který po třech měsících začal odcházet,“ vzpomíná Penner.
I na koleno nakonec došlo, loni v květnu šel na operaci. Aby toho nebylo málo, během nedávného zápasu za budějovické béčko se zranil znovu – a opět to odneslo prokleté koleno. Velká ligová premiéra se odkládá na neurčito, nejmladší z fotbalového rodu Pennerů teď tráví nejvíc času v posilovně a příští týden půjde na kontrolní vyšetření. „Další odklad je pro mě frustrujícící, ale snad se z toho brzy dostanu a zase budu dělat to, co miluju,“ doufá Penner.
Mimochodem, poslední ostrý zápas odehrál v říjnu 2019. „S trenérem to vidíme stejně: není kam spěchat. Jsme dohodnutí, že půjdu krok za krokem.“
U vztahu s budějovickým koučem se na chvíli zastavme: Pennera juniora zná David Horejš odmalička, s jeho otcem hrával. „Když mi občas ujede tykání, zasmějeme se tomu. Stejně jako se sportovním manažerem Tomášem Sivokem , kterého jsem taky potkával už jako kluk. Pochopitelně se snažím tykání maximálně vyvarovat a být profesionál, svoje nadřízené respektuju,“ říká předpisově.
Miloslav Penner v Dynamu hrál sedm let a teď už na svůj srdeční klub dohlíží z nebe. Loni v lednu nečekaně zemřel, bylo mu pouhých sedmačtyřicet. „Udělám všechno pro to, abych v Budějovicích neudělal jménu Penner ostudu,“ hlásí Nicolas. „Vím, že mě táta odněkud hlídá a vede moje kroky, což mi dodává sílu.“
Otec Penner platil za řízného stopera a rád experimentoval s účesy, v uvolněných devadesátkách bavil jeho blonďatý mullet. „Mamka je kadeřnice a udělala mu na hlavě, cokoliv chtěl. Dodneška mě kluci v legraci hecují, ať chodím ostříhaný na tátu,“ pobaveně líčí syn. „Ale doba je jiná a já na to moc nejsem, extravagancím se vyhýbám.“
Tátovi se podobá nejen rysy ve tváři, pojí je i pevné pouto k fotbalovým Budějovicím. Na první pohled by se mohlo zdát, že po štaci ve slavném Juventusu jde o krok zpátky, ale… „Proč bych se v Dynamu nemohl vrátit do staré formy? Od všech lidí v klubu cítím velkou důvěru, kterou nechci zklamat,“ vykládá Penner. „Po dlouhé pauze začínám od nuly, ale nebojím se toho. Všechno je, jak má být.“
