Vzestupů a pádů, stejně jako vyhazovů a různých jednání zažil Petr Uličný, bývalý trenér s 413 odkoučovanými zápasy v lize, mraky. Dneska už na to rád vzpomíná, s mladšími kolegy soucítí. „Krásné zaměstnání, ale nikoli jednoduché. Zažíváte šoky, euforii. Každá prohra je vina trenéra a už nikdo neřeší, že třeba chyboval brankář,“ usmívá se 71letá legenda tuzemské fotbalové scény. Málokdo může o nejistém zaměstnání s velkou fluktuací, zvlášť v Česku, povídat jako on.
Kolikrát jste odvolání zažil?
„Já byl vyhozený šestkrát. Jsou dva typy trenérů: koncepční, kteří potřebují klid na práci, a motivátoři. K těm jsem patřil já. Klub byl neúspěšný, tak přišel za Uličným a řekl: Johne, pojď nám pomoct. A já šel. Motivátoři to většinou zachraňují. Když ti koncepční trenéři řeknou, že potřebují na práci třeba čtyři roky, přijde mi to alibistické. Navíc po nějaké době se všechno okouká.“
I vy jste se okoukal?
„Samozřejmě. V kabině jsem používal různá šméčka vůči hráčům, různě jsem oblboval i vedení, ale po dvou letech už to nefunguje. To vycítíte. Motivační prvky už nemají takovou sílu, hráči už se srandičkám ani nezasmějí a podobně. Navíc já nebýval vyhazován za výsledky, ale za nesportovní chování. Na rozhodčí i hráče jsem byl bohužel občas tvrdý, ostrý, sprostý. Třeba ve Zlíně jsem hned věděl, že je konec. Hráči šli za vedením a bylo hotovo.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
