Objev Nguyen: o cestě do ligy, práci v callcentru i vietnamské rodině
Na první zápas v české elitní soutěži si musel počkat až do šestadvaceti. Ale za pouhých 28 zápasů se stihl zařadit k nejlepším brankářům. Filip Nguyen, sympaťák, který má vietnamského tatínka, si toho dokáže vážit. Ví, že živit se fotbalem je tisíckrát lepší než sedět u telefonu v call centru nebo rozvážet obědy.
Jaká byla premiérová sezona v první lize?
„Neúspěšná. Náš cíl byl postup do pohárové Evropy, což se nepodařilo. I když jsme o něj hráli do posledního kola. Převládlo zklamání.“
Vy osobně nemusíte být zklamaný? Nebo ne?
„Do sezony jsem vstupoval jako dvojka a končil jako jednička. Z tohoto pohledu je to asi pro mě úspěšné. Ale kdybych si to rozebral zápas po zápasu, v některých jsem mohl zachytat líp. Konkrétně se mi nepovedl zápas v Ostravě, kde jsme prohráli 1:2. Přitom to bylo klíčové utkání v boji o Evropu a tyhle body nám chyběly. Na druhou stranu jsem se dostal do brány a udržel jsem se tam. Celkově je to takový mišmaš.“
Vypadá to, že jste k sobě dost kritický.
„Málokdy jsem sám se sebou stoprocentně spokojený. Vždycky najdu chyby, které bych chtěl odstranit. Koukám se na svoje zápasy v televizi nebo na videu a říkám si, co jsem udělal dobře a co špatně. A pak to konzultuju s trenérem gólmanů.“
Pitváte všechno hned po utkání?
„Po zápase nemůžu usnout, tak se o to snažím. Mám na to dost času. Když hrajeme večer, neusnu třeba do tří do rána. Dám si večeři a mrknu se na zápas. Po utkání v Ostravě jsem si říkal, že jsem měl sebrat centr a odražený balon. Z toho pak padnul druhý gól, který prakticky rozhodl o celé naší sezoně. Spíš to vidím negativněji, když se na to koukám v televizi.“
A okolí?
„S trenérem Márou Čechem se při hodnocení odrážíme od špatných věcí. I přítelkyně mi řekne, jak to viděla, a nešetří mě. Je to lepší, než kdyby mi každý říkal ´bylo to dobrý´, když sám vím, že se mi v utkání nedařilo.“
O pochvaly se stará maminka?
„Ano. A taky děda. Volá mi po každém zápase a vždycky tvrdí, že nic nebyla moje vina. Pro mámu, pro něj a pro celou rodinu budu vždycky bezchybný. Ale já se tím nenechám uchlácholit.“
Hrál někdo z rodiny fotbal?
„Děda na úrovni přeboru. Výš nikdo určitě nehrál. Takže jsem nikdy neměl možnost konzultovat s rodinnými příslušníky fotbalovou kariéru. Jsem první.“
Ale už jste nejbližší stihl fotbalem nakazit.
„Jo. Mamka se mnou jezdila na zápasy odmala. Už když jsem začínal v Braníku. Pokud mohla, nechyběla.“
Kdo vás přivedl na hřiště v Braníku?
„Měl jsem štěstí, že jsem kamarádil na základce se synem školníka. On mě viděl, jak si kopu na hřišti, a řekl mi, že by mi mohl dohodit angažmá v Braníku. Protože tam sám trénoval starší kluky. Přišel jsem na trénink, udělal jsem pár nožiček a od té doby jsem začal hrát fotbal. Bylo to asi v devíti letech. Vlastně už jednou předtím jsem byl na zkoušce ve Spartaku Krč. Jenže tenkrát jsem měl problémy s patou, takže jsem skoro nemohl chodit.“
Co vás bavilo předtím?
„Hokej. Hodně jsem na něj koukal. Kluci ze školy taky a sami jsme ho chodili hrát. Ne v bruslích na rybník, ale v teniskách na plácek. Na hokej jsem se nedal, protože byl trošku finančně náročnější. Nelituju toho. Kdybych s mým exotickým jménem hrál hokej, bylo by to ještě divnější než ve fotbale. Nevím, jestli bych to na bruslích dotáhl tak daleko.“
Umíte bruslit?
„Stál jsem na bruslích asi dvakrát. Naposledy když končila sezona ve Vlašimi a šli jsme hrát na zimák hokej. Rozjel jsem se a zabrzdil až o mantinel. Takže taková loterie. Osud mě asi správně zavedl na fotbalovou cestu.“
Vyrůstal jste na sídlišti?
„Ano. Hned vedle paneláku jsme měli školní hřiště, kam jsme postupem času chodili hrát i fotbal. Kamarád odnaproti mi řekl, ať jdu do brány, tak jsem do ní zalezl. Najednou jsem zjistil, že mě baví skákat pod nohy a za balonem. Hodně mě to chytlo.“
Ale brankářem jste zpočátku nebyl.
„V Braníku jsem začínal na stoperovi, ale měl jsem štěstí, že našeho brankáře chytání moc nebavilo. Vždycky se urazil a řekl, že nechce chytat. No a jak jsem byl vlastně z pozice stopera k bráně nejblíž, řekl jsem, že to zkusím. Zpátky do pole už jsem z brány nevylezl a všichni byli spokojení. Já jsem nemusel tolik běhat a ten gólman mohl dávat góly.“
