Nguyen o odchodu: S trenérem to nebylo ideální. Kdy mohl jít do Slavie?
Nejde zrovna o bezbolestný rozchod. Filip Nguyen (28) se během poslední sezony propadl z postu neotřesitelné liberecké jedničky do pozice náhradníka, po fantastickém podzimu zakončeném skupinou Evropské ligy proseděl jarní část na střídačce. Bez vysvětlení. Teď mění poprvé v kariéře ligové angažmá, ze severu se stěhuje na Slovácko v rámci ročního hostování s opcí. Nečekaný transfer znamená vyčištění vzduchu i impuls pro všechny zúčastněné strany. Co se vlastně stalo?
Byla by si chyba myslet, že exliberecký brankář mluví v exkluzivním rozhovoru pro deník Sport v emocích, nebo s afektem. Spíš jde o popis zamotaných událostí jeho pohledem, tak jak dění Filip Nguyen postupem času vnímal a jak se v něm vařilo. I když je klubu vděčný za šanci, pod Ještědem se během poslední fáze angažmá necítil šťastně, roli přitom nehrálo jen odstavení na druhou kolej. Všechno totiž začalo ještě o něco dřív než na jaře…
Pamatuji si na euforii, kterou jsem z vás cítil, když jsme se bavili v roce 2018. Tehdy jste si vydobyl místo jedničky v lize, jsme ale o tři sezony dál a situace je úplně jiná. Objevil se na vaší cestě poprvé patník, problém, od doby, kdy jste před angažmá ve Vlašimi rozesílal životopisy a nikde vás nechtěli?
„Úplně bych to nepřirovnával k fázi, kdy jsem byl bez angažmá. Tenkrát šlo o moje živobytí, nevěděl jsem, co se sebou budu dělat. Z hlediska peněz jsem neměl jistotu, situace byla jiná, teď jsem přece jen pořád působil ve Slovanu se smlouvou na další sezonu. Před třemi roky bylo při našem rozhovoru vše růžové, za tu dobu se spousta věcí změnila. Je jasné, že v nějakém čase se vás nemůže držet to dobré neustále, což se potvrdilo. A dopadlo to, jak to dopadlo.“
Myslel jsem to spíš jako metaforu k první nepříjemné události, která se vám od začátku ligové kariéry přihodila. Bylo dva a půl roku až do zimy 2020 jen pozitivní období?
„Neřekl bych, že úplně až do zimy 2020. Asi to zvenku nevypadalo, ale poslední rok už od minulé letní přípravy se to ve mně… Neměl jsem úplně radost z fotbalu, netěšil jsem se na každý trénink a nový den jako dřív. Působilo na mě vše celkově jinak, poslední podzim se vyvedl z týmového hlediska hodně, ale lidé nevidí pod povrch. Mluvil jste o patníku na cestě, já bych spíš tu situaci přirovnal ke kameni uprostřed tekoucí řeky. Voda kolem něj pořád pluje dál.“
Trefnější přirovnání. Každopádně jsem to období záměrně orámoval Evropskou ligou, dařilo se vám týmově i individuálně, na postupu do skupiny jste měl zásadní podíl. Co se stalo?
„Určitě nechci prát špinavé prádlo přes noviny a jasně dopředu říkám, že jde jen o můj pocit… Asi všichni tuší, že to mezi mnou a trenérem Pavlem Hoftychem nebylo ideální. Samozřejmě ho respektuji jako kouče, ale s některými metodami se úplně neslučuji. Vše z mého pohledu začalo už právě minulou letní přípravou, kdy se mnou nebyl úplně spokojený a zřejmě chtěl přivést nového gólmana před Evropou. V tom momentě jsem začal pociťovat, že důvěra není taková, jaká by měla být. Neříkám, že jsem nějaká liberecká legenda (směje se), ale myslím, že by se s každým hráčem mělo zacházet s respektem. Já to tak necítil. Půlrok s Evropou byla náplast, kterou můžu určitě z fotbalové stránky hodnotit pozitivně. Od ledna, kdy jsem přestal chytat, už to nebylo ideální ani ze sportovního hlediska. Začalo to každopádně opravdu již tím létem, kdy jsem cítil, že mi trenér stojí za zády a zpochybňuje každé moje rozhodnutí a zákrok. Začal jsem cítit nedůvěru, což se mi pak v průběhu času – hlavně na jaře – potvrdilo.“
Nakonec jste se ale dokázal naladit dobře. Vaše výkony nevzbuzovaly podezření, že by se vám nemělo dařit, tým na vás naopak spoléhal.
„Od kluků jsem vždy cítil podporu, v Liberci se složil skvělý kolektiv.
