Haraslín je v Česku atyp, výbuch jako u Coufala, říká Lička. Kde má slabiny?
O nejlepším hráči aktuálního ročníku FORTUNA:LIGY nepochyboval. A že si nakonec Lukáš Haraslín vysloužil prvenství v celé anketě Sport Magazínu, ho nepřekvapilo. „On si opravdu vítězství zaslouží. Už jenom tím, že je na českém rinku atypický,“ říká Verner Lička, prezident Unie českých fotbalových trenérů.
Narodil se na Slovensku, fotbalovou maturitu skládal v Itálii, ale naplno zazářil až v Česku. To je v kostce příběh nového krále tuzemské nejvyšší fotbalové scény. „Všechno si ve Spartě v jeho případě sedlo,“ doplňuje Verner Lička.
Čím je Lukáš Haraslín atypický?
„Z mého pohledu má správnou míru sebevědomí, což je velké plus. Neznám ho jako člověka, takže to můžu odhadovat jen z vnějších podnětů a pocitů. Z toho, jak se chová na rozcvičce, během zápasu, po něm. A z něj vyzařuje na dálku sebevědomí. U nás máme potíže s tím, že když je někdo sebevědomý, je to spíš hanlivé. Ale on má sebevědomí adekvátní tomu, co umí. A to je důležité.“
Má to vybalancované.
„On věří v to, co dělá. A protože je to efektivní a má to úspěch, upevňuje to jeho víru a umocňuje jeho výkon. Potom už se to jen nabaluje.“
Jak?
„V dnešním fotbale, respektive v posledních letech se mění význam jednotlivých postů. Z hlediska účinnosti útočné fáze zásadně vzrostl význam křídelních a podhrotových hráčů. Očekává se od nich efektivita. Tedy že budou participovat na gólech, což znamená, že budou střílet góly a vytvářet brankové příležitosti. Ale to není všechno.“
Co ještě se od nich vyžaduje?
„Měli by být schopní hrát po celé šířce hřiště. Prostě - křídlo už není jen křídlem ve svém prostoru, ale musí umět hrát i víc ve středu hřiště. Samozřejmě je důležitá i efektivita v řešení situací jeden na jednoho nebo jeden na dva. Takových hráčů, kdo tohle ovládají, v českém fotbale moc nebylo a není. Svého času jím byl Václav Pilař, teď na to navázal Haraslín. Dneska je velká móda hráčských typů, jakými jsou třeba Karabec, Daněk nebo v reprezentaci Černý, ale typů Haraslín alias Pilař nebývalo u nás, bohužel, a moc není.“
Držme se ještě chvíli u Haraslínovy sebedůvěry. Je třeba v současném fotbale větší porce sebevědomí než v minulosti? Narážím na to, že hráči se ocitají na hřišti pod větším tlakem než v éře Nedvěda či Poborského. A musí třeba i víc riskovat.
„Nedávno jsem si připravoval přednášku na trenérský seminář. Náhodou jsem si vytáhl sestřihy z mistrovství světa 2014 a porovnal je s aktuálním fotbalem. Nevěřil jsem vlastním očím, jak se změnily během pouhých deseti let mapy situační organizace hry. Dnes jsou poloviční. Z toho vyplývá, že současná hra je o chování hráčů ve strašně zhuštěném prostoru. A na vyřešení situací mají strašně málo času. Haraslín to zvládá. A ten risk?“
Povídejte.
„My se na něj díváme jinak než v zahraničí. Nechceme pochopit, že ztráta míče je součástí hry. Mužstva v top evropských ligách nebo v Lize mistrů nepřestávají kombinovat s brankářem, když jednou ztratí míč při rozehrávce. Náš trenér už po jedné takové ztrátě křičí:
