Rada o konci i červené: Řekl jsem, že dostane pohlavek. Proč se bojí, měl bych někoho zbít?
Misi v Dukle splnil. Nejprve klub dotáhl do první ligy a po úspěšném penaltovém rozstřelu v baráži s Vyškovem ho zde i udržel (v odvetě 2:1 po penaltách). Petr Rada tak může Julisku opustit se vztyčenou hlavou. Na tiskové konferenci po zápase tak hýřil energií a tahal z rukávu jednu hlášku za druhou. Přiznal však, že barážový dvojzápas byl jedním z nejnáročnějších momentů jeho bohaté kariéry. „Bylo to pro mě hodně těžké. Pár dní jsem skoro nespal. Takovouhle situaci jsem v životě ještě nezažil,“ popisoval emoce obrovské úlevy.
Výsledkově sice derniéra nakonec vyšla, jinak to ale z pohledu svérázného kouče nebyl úplně zápas z říše snů. Ještě v prvním poločase viděl červenou kartu a zbytek tak sledoval jen z tribuny, kde velice prožíval každou neproměněnou šanci a občas se přiblížil k trávníku, aby předal kolegům nějaké postřehy. „Nebylo mi dobře. Tyhle slova ale nemůže nikdo použít,“ vysvětloval původ hádky, po níž viděl červenou kartu.
Po velkém boji se vám nakonec podařilo uhájit prvoligovou příslušnost. Jaké jsou první pocity?
„Začnu ze široka. Já jsem tady pracoval tři roky a splnili jsme to, co jsme si původně s majitelem řekli: postoupili jsme do ligy a v ní jsme se udrželi. To sice bylo až v hodině dvanácté, ale jsme v lize. Bylo to celkově hodně náročné období, ale jsem rád, že jsme to zvládli. Prožil jsem tu celou hráčskou kariéru a mám Dukle co vracet, takže kdybych měl odcházet s pádem do druhé ligy, tak by to pro mě bylo hodně špatné. Jsem rád, že můžu říct: ‚Já, plukovník, jsem splnil misi.“
V napětí jste byli až do úplně poslední chvíle, nemrzí vás, že jste nerozhodli za 120 minut hry a šlo se až do penalt?
„Já jsem hlavně rád, že jsem Duklu zachránil. Je mi jedno, jakým stylem. Že to bylo až na penalty? Na to se za dva měsíce nikdo nebude ptát. Věřím, že na to Dukla naváže a bude se v lize držet i dál a půjde výš.“
Ze hry jste určitě měli víc a Vyškov většinu času tahal za kratší konec. Věřil jste celou dobu?
„Vyškov neměl co ztratit a stejně jako doma vycházeli ze zabezpečené obrany. Ke gólu se dostali po střele z dálky, která gólmanovi vypadala a zatáhli se ještě víc. Měli jsme tam několik šancí, které prostě musíme proměnit. O poločase jsme si řekli, že máme 45 minut a musíme minimálně vyrovnat. Pak jsme měli i další šance, soupeř natahoval čas a nakonec došlo až na ty penalty. V nich už jsme prostě byli šťastnější, ale myslím si, že jsme šli za vítězství víc.“
Jak moc se vám po rozhodujícím kopu Jakuba Řezníčka ulevilo?
„Ani se mě neptejte. Je to hrozný. Prožívám to a jsem nervák, takže jsem od úterý naspal dohromady asi deset hodin. Byly to nejhorší chvíle v kariéře. Takovouhle situaci jsem v kariéře ještě nezažil, hrát přímý zápas o záchranu. Bylo to pro mě hodně těžké.“
Vy jste to všechno dneska sledoval z tribuny po červené kartě už v prvním poločase. Jaké to bylo takhle z tribuny?
„Hrozný. Nebylo mi z toho dobře. Ale to co se událo… Tyhle slova nemůže nikdo použít.“
K čemu tedy mezi vámi a střídačkou soupeře došlo?
„Řekl jsem mu, že dostane pohlavek, ale samozřejmě jsem to nemyslel vážně. O mě nikdo nemůže říct, že jsem někomu takhle sprostě nadával a já se s tímhle neztotožňuju. Jestli tady někdo použije přirození nebo něco… nezlobte se na mě. Aby někdo na lavičku pokřikoval v těchto dimenzích, to nejde. Tak jsem musel zakročit. Někteří z lavičky Vyškova mi pak dokonce dali zapravdu. Tyhle slova na lavičku prostě nepatří. Ještě navíc, kdy je použije člověk, který toho za sebou moc nemá. Vždyť já bych mohl být klidně jeho táta.“
Trenér soupeře Jan Kameník říkal, že podle něj by stačila žlutá karta. Jak se vám obecně líbí tenhle metr rozhodčích směrem k trenérům?
„To není směrem k trenérům, ale jenom na mě. Já už mám prostě nálepku. Takovéhle slova sem nepatří. S koučem Kameníkem už jsme měli rozepře dřív ve druhé lize, ale v klidu jsme si to vyříkali a podali jsme si ruku. Já ho uznávám a fandím mu. Tohle ale nepřišlo od hlavního trenéra a taková slova od něj jsou prostě špatně.“
Pak jste ale musel trpět na tribuně…
„To mě samozřejmě mrzelo, že tam v takhle vypjatém zápase nejsem, ale já to prostě neudržím. V ničem jsem se ale nezměnil, já takhle jedu od dvaceti let. Manželka to se mnou musí vydržet. To, že jsem dostal červenou, jí ale nemůžu říct, to budu zapírat. Ona na těch sociálních sítích není, takže by to neměla vědět. Zítra ráno musím vykoupit všechny noviny v okolí a snad mi to projde.“
Jak bude vypadat relax po takhle náročném období? Jak se hodíte zpátky do pohody?
„To ani nejde. Teď to ze mě spadlo. Chtěl bych ale určitě dál trénovat. Nejvíc se bojím toho, že bych měl zůstat doma. Z toho mám úplně panickou hrůzu. Sice bych to asi potřeboval, ale po týdnu doma to se mnou bude šít. Takže pokud přijde nabídka a bude pro mě dávat smysl, tak bych chtěl ještě trénovat. Na odpočinek se ještě nechystám.“
Oficiálně ale ještě žádné rozhodnutí od Dukly nepadlo. Jak dlouho teda víte, že končíte?
„Já to nevím ani dneska. Za mnou ještě nikdo nepřišel a neřekl mi: pane Rado, končíte. Už to sice cítím a ptáčci si štěbetají, ale já do teď nic jistě nevím. Někdo říká, že se mě vedení bojí, ale já nechápu proč. Že bych měl někoho zbít? Prostě přijít a říct, že mi končí smlouva a už se mnou nepočítají. To je prostě život. Já to taky musím hráčům říkat. Je to nepříjemné, oni chtějí hrát, ale je to potřeba.“
