Pavelka o konci ve Spartě: Ve Friisovi nebyl problém. Liberec? Nezmar jako střecha
Gratulovali mu bývalí parťáci ze Sparty, Liberce nebo národního týmu. A rozhodně měli k čemu. Dnes už někdejší záložník David Pavelka (34) uzavřel profesionální kariéru. Když při rozhovoru pro Ligu naruby slyšel všechny starty a úspěchy, které prožil, lehce se pousmál. „Vytáhl jsem z toho možná víc, než jsem měl nahoře napsané,“ řekl s tím, že fotbalu se chce věnovat i dál. Roční iSport Premium nyní za zvýhodněnou cenu >>>
Na konci letošního května nastal zlom. Pavelkův život se najednou netočí jen kolem fotbalu. V minulých týdnech si vyrazil na tolik oblíbený padel, zahrál si golf nebo vzal manželku s dětmi na večeři. A víc času nyní věnuje také sportovnímu autu, které si pořídil za odměnu po prvním titulu se Spartou. „Se synem si ho doma hýčkáme,“ vypráví s viditelným nadšením.
Přesto se obsáhlý rozhovor pro Ligu naruby pochopitelně věnoval zejména Pavelkově vydařené profesionální kariéře, kterou po konci uplynulé sezony uzavřel. Vyprávěl o posledních měsících, Spartě, Liberci, Turecku nebo jménech, jakými jsou Brian Priske, Lars Friis, Pavel Kadeřábek, Jindřich Trpišovský, Jan Nezmar nebo Radoslav Kováč.
Co stojí konkrétně za rozhodnutím, že jste v čtyřiatřiceti letech ukončil kariéru? Sehrály v tom roli zdraví a mentální únava?
„Drtivou. Odehrál jsem sice jaro, ale když se na to podívám zpětně, měl jsem skvělou přípravu. Radek Říha (kondiční trenér v B týmu) mi to nastavil úžasně, shodil jsem asi pět kilo. Myslím, že mě poslední roky trochu limitovalo, že se v áčku kladl důraz na svalovou připravenost. Tím, jak se mi zpomalil metabolismus, měl jsem nějaké problémy a hodně jsem nabral. To se mi povedlo shodit, ale po přípravě jsme měli v týmu virózu a bojoval jsem s ní skoro měsíc a půl. Takže tohle mě vrátilo strašně na začátek. Pak jsem se vrátil a natrhl jsem si přední sval, se kterým jsem odehrál celé jaro. Jak jsem byl zvyklý jet pořád naplno a přidávat si, tak teď jsem řešil spíš regeneraci, rehabilitaci a najednou jsem se cítil nepřipravený, což mě mentálně ničilo.“
Nemohl jste si fyzickou přípravu víc upravit, řídit podle vlastních zkušeností?
„Snažil jsem se o to už na konci v áčku. Jenže já hrozně nemám rád individuální přístup. Tím, že jsem chtěl být vždycky příkladem, tak jsem nechtěl nějaké úlevy. V tomhle směru se to neslučovalo. Samozřejmě nebudu zastírat, že na jaře v béčku jsem neměl nějaké úlevy, protože Radek na mě byl docela přísný a řekl mi: Ne, dneska to prostě nemá smysl, nic tím nezískáš! Přitom já bych to třeba zlomil přes koleno. Že jsem odehrál celé jaro, je tak jeho největší zásluha.“
V dnešní době dat už asi ani nedá nic ošidit jako dřív…
„Nějaké malé procento asi dá, protože máte i tréninky založené hodně na důvěře. Je vás hodně a trenéři mají i jiné starosti. Některé složky se trošku očůrat dají, ale my z té starší generace si to nelajsneme. To spíš mladší kluci.“
Musel jste občas zasáhnout?
„Párkrát jo, ale nechtěl jsem být policajt. Spíš jsem kladl důraz na to, aby sami v sobě měli zodpovědnost. Párkrát jsem je tahal do posilovny.“
Víc v áčku, nebo béčku?
„V áčku i béčku byly vyhlášené firmy, které se v posilovně otočily a šláply na zmizík. Ale to je normální asi v každém týmu.” (úsměv)
Současná generace je úplně jiná, než jste byli vy.
„Já jim říkám, že jsou úplně jiná odrůda. Ale zase mi jaro v béčku pomohlo k tomu, abych neměl soudivé oči. Říkával jsem, že je to hodně o nich, ale ono je to dobou. Ti kluci vyrůstají na úplně jiných věcech než my.
