Partisan: Pražský klub pouze pro cizince
Hrají nejnižší pražskou soutěž, ale v sestavě Partisanu Prague Češi místo nemají. Tým složený pouze z cizinců žijících v hlavním městě je zajímavou atrakcí III. třídy. „Hrát u nás může každý, ale cizince máme radši. Češi u nás byli, ale brali nás spíš jako jazykovou školu,“ říká brankář a sekretář Partisanu Radek Šimůnek. Jeho otec je Čech, sám se ale narodil ve Francii, po matce je pak Španěl, respektive Katalánec.
V obraně Angličan indického původu, Američan s íránskými předky, v útoku pak horkokrevný Albánec. Hodně zajímavý mix fotbalistů najdete v klubu Partisan Prague. Tým složený pouze z cizinců v posledních dvou letech oživil pražskou III. třídu, kde se potkává například s Hrdlořezy, Záběhlicemi nebo Radlicemi.
Partisan začínal jako „hospodský“ klub, který v roce 2002 založili tři Angličané žijící v Praze, kteří si domlouvali přátelské zápasy, nejčastěji proti výběrům zahraničních firem. „Pak jsme si ale zahráli proti týmům, které hrály organizované soutěže a zjistili jsme, že bychom je mohli hrát v pohodě taky. Získali jsme sebevědomí,“ říká Radek Šimůnek. „Proč Partisan? To víte, název vymýšleli tři opilí Angličané, ale znamená, že si klub drží nějaký koncept proti normě.“
Mužstvo právě dokončilo druhou sezonu. Pokaždé skončil Partisan čtvrtý. „Teď už si na nás soupeři zvykli, ale na začátku jsme se hodně setkávali s rasismem,“ vzpomíná Šimůnek. „Většina týmů byla v pohodě, ale našla se mužstva s nimiž nebylo příjemné hrát. To byly strašné nadávky, rozhodčí je slyšeli, ale nechávali to být. Dávali jsme stížnost na svaz, většina kluků z mančaftu to vůbec nemohla pochopit. Hodně velký kulturní šok. Dva hráči kvůli tomu jednou odešli přímo ze zápasu, bylo to pro ně obrovské zklamání.“
A to nejen v tomhle směru. V nejnižších soutěžích totiž chodí na zápas pouze hlavní rozhodčí. Na lajnách jsou zástupci obou soupeřů. „My se vždycky snažíme mávat poctivě, ale stalo se nám, že nám jeden chlapík od soupeře zvednul dvaadvacet ofsajdů. Při každém útoku měl praporek nahoře, v ruce držel pivo a hlavnímu to nevadilo,“ vypráví Šimůnek. „A další věc je simulování českých hráčů. Angličani třeba vůbec nemohli pochopit, že se tady někdo drží na zemi za kotník a za pár vteřin zase běhá. Když k nám přijde někdo nový, musíme mu zdůraznit, že se tady penalta může pískat pouze ve chvíli, kdy spadne.“
Na všechno už si zvykli, výrazně ubylo i rasistických nadávek. „Nechceme problémy, chceme se tady co nejvíc adaptovat. Je směšné, když nám nadávali do imigrantů. Někteří kluci tady zaplatili za dva roky na daních víc než ten křikloun za celý život. Teď už je to v pohodě, s většinou soupeřů si po zápase pokecáme, dáme pivo, začali nás brát,“ těší Šimůnka.
Sám měl největší nervy ve chvíli, kdy se s ostatními rozhodli, že budou hrát soutěž organizovanou svazem: všechny hráče totiž musel zaregistrovat, což je v případě cizinců trochu problematické. „Musí se dělat přestup ze zahraničí, za který se platí poplatek tři tisíce korun. Bylo to dost papírování. A taky to přineslo komické situace. Náš nejlepší hráč je z Holandska a už tady v Česku hrál několik zápasů v krajském přeboru. Ten tým za něj chtěl pět tisíc korun, které jsme předávali na Žižkově pod mostem. Tam se zrodil největší přestup v historii Partisanu,“ usmívá se 31letý muž, který je pro Partisan velmi důležitou osobou – jako jeden z mála umí velmi dobře česky a musel pro Partisan zařídit výjimku na svazu. Většinou mohou nastoupit v zápase pouze tři cizinci, což by byl pro tenhle klub problém.
V Partisanu je „úředním“ jazykem angličtina. „Ale všichni z nás umí nadávat několika různými jazyky,“ prozrazuje Šimůnek.
V kabině na sebe naráží fotbalisté různého kulturního původu a náboženských vyznání. Problém s tím ale není. „V týmu je Albánec a Makedonec, Ind a Pákistánec. Ti se mezi sebou hodně hecují, máme rádi černý humor. Izraelcovi se zase smějí, že chodí jako poslední, když se má platit hřiště, ale všichni to berou jen jako srandu. V kabině vládne mír, politické a etnické věci tam netáháme.“
Tým tvoří cizinci, kteří v Praze pracují nebo studují. Aby se mohl dostat do týmu, měl by tady být minimálně na rok. „Přemýšlíme rok nebo dva dopředu, abychom měli s kým hrát.“
Šanci má každý, ale ne všichni zapadnou. „Zkoušeli to tady dobří hráči, ale byli sobečtí, nebo nemluvili dobře anglicky, to je pak velmi složité,“ popisuje Šimůnek.
Provoz klubu si platí sami hráči. Roční příspěvek každého je tři tisíce korun, po každém zápase kapitán týmu vybírá ještě 150 korun. „Z toho platíme pronájem hřiště v Horních Měcholupech a rozlučkové akce,“ vypráví Šimůnek, jehož mužstvo má i další zvláštnost: nemá trenéra. „Sestavu určuje kapitán. Občas jsou to v kabině velké diskuze. Jsme demokratický klub, trenéra nechceme, zničil by náš koncept.“
