Byla to světová rarita 90. let a přelomu tisíciletí: v Česku bylo populární hrát profesionální fotbal na vesnicích a v malých městech. Okamžité sportovní úspěchy, které byly dosaženy díky penězům ambiciózních mecenášů, vystřídal rychlý pád do nižších pater, někde i zánik fotbalu. Mnohé slavné „vesnice“ se dnes ztěžka hrabou díky nadšencům zpět.
Drnovice a Blšany. Tyhle dvě vísky se staly před lety symbolem módní fotbalové vlny. Dohromady nemají ani 3500 obyvatel, ale léta se tady kopala liga, Drnovice si dokonce zkusily Pohár UEFA a hrála tam reprezentace!
V žebříčku anglického listu The Guardian, který sestavil pořadí světových stadionů, které svou kapacitou co nejvíce překračují počet obyvatel obce, zvítězily právě Drnovice, Blšany byly třetí. Ale na velký fotbal mohli lidé chodit i v Lázních Bohdaneč, Ratíškovicích, Poštorné, Dolních Kounicích, Prušánkách, ve Slušovicích či Benešově.
Za většinou podobných fotbalových projektů stáli většinou kontroverzní jedinci, často místní rodáci, kteří věděli, že díky fotbalu mohou zviditelnit sebe a své podnikatelské aktivity. Vše jim ulehčovala situace ve společnosti: banky půjčovaly peníze na žádost téměř každému a oni své prostředky utopili ve fotbale. Většina z nich také čelila trestnímu stíhání.
„Nastrkal jsem do fotbalu v Drnovicích ze svého skoro 150 milionů, nejsem žádný zloděj,“ vzpomínal před rokem pro Český rozhlas bývalý drnovický šéf Jan Gottvald. „Hrál jsem s nimi ligu deset roků, to je zázrak. Osobně jsem do Drnovic přivedl 319 fotbalistů včetně Kadlece, Weisse, Kubíka, Druláka nebo Šilhavého. Měl jsem fotbal místo automatů. Původně jsem chtěl hrát krajský přebor nebo divizi. Ale čím víc se mi dařilo, tím výš mě to hnalo. Jsem pyšný na to, co jsem v Drnovicích dokázal.“
Hořkost a zneuznání však Gottvald cítil poté, co viděl nelichotivý film „Drnovické catenaccio“, který měl v podtitulu, že za vzestupem byli tajemní sponzoři, korupce či doping.
Spousta známých jmen se díky Františku Chvalovskému objevila také v Blšanech. Svou hvězdnou kariéru tady načal brankář Petr Čech, působil tam bývalý reprezentační kapitán Němec či fotbalisté jako Šimák, Drobný, Zelenka, Gedeon, Vachoušek nebo Kincl.
Právě tihle dva fotbaloví bossové jsou nejznámějšími muži, jimž se podařilo usadit se na čas mezi elitou. Sami to dotáhli vysoko: Chvalovský byl předsedou fotbalového svazu, Gottvald místopředsedou. Dnes už nemají s velkým fotbalem a kluby nic společného – Drnovice hrají I. A třídu, Blšany se trápí v divizi, kam postoupily a dost se v nich angažuje bývalý kanonýr Horst Siegl. „Přesto přemýšlím o návratu do fotbalu. Dostal jsem zajímavou nabídku,“ řekl Sportu krátce Gottvald.
Na amatérské úrovni se dnes hraje ve všech exligových vesnicích. A tak je to podle trenéra Vlastimila Paličky správné. Sám ještě před postupem do ligy hrál za Drnovice, později vedl Ratíškovice. „Potvrdily se názory, že se na vesnici nedá hrát velký fotbal,“ říká Palička.
„Není to dlouhodobá záležitost. Něco podobného už se asi nebude opakovat, trend ligy na vesnicích je přežitý. Už se asi nenajdou lidé, kteří by se přes fotbal předváděli. Ani obyvatelé vesnic nebyli z velkého fotbalu nadšení. Místo klidného víkendu se děsili, co jim zase fanoušci soupeře rozbijí.“
Ratíškovice hrály na špici druhé ligy, v roce 2000 podlehly ve finále domácího poháru Liberci 1:2, ten pak narazil v Poháru UEFA na slavný Liverpool. „Snížili jsme ve finále na 1:2 a rozhodčí ten zápas radši ukončil dřív, než bychom stihli vyrovnat. Asi se na svazu báli, aby Ratíškovice nereprezentovaly v pohárech. Mělo to ale logiku, Liberec tam vypadal lépe než my,“ usmívá se Palička.
„Výplaty nám nechodily pravidelně, přesto jsme dvakrát skončili třetí ve druhé lize. Kdyby se chtělo, tak jsme postoupili do ligy, ale všichni věděli, že je to nesmysl,“ přiznává.
Ratíškovice ale nestavěly velký stadion, druhá liga se tam hrála v hodně skromných podmínkách. To Slušovice využívaly stánek postavený za předlistopadové éry zemědělského bosse Františka Čuby. Druhou ligu tam hrál v roce 1989 i Pavel Hoftych, trenér slovenské Trnavy.
„Hráči byli zařazeni do tří platových skupin. Po půl roce si nás vedení zavolalo a buď hráče posunulo o kategorii výš anebo níž, podle výkonů. To bych klidně zavedl i v současnosti,“ říká Hoftych.
„Dostali jsme tam i bony a mohli jsme nakupovat v místním obchoďáku zboží, které jinde nebylo,“ vzpomíná. Na slibovanou výstavbu dvaceti domů pro fotbalisty už ale nedošlo. „Nedokážu si představit, že by dvacet hráčů bydlelo vedle sebe. To by nedopadlo dobře,“ směje se Hoftych.
Velký fotbal si zkusil i Benešov, který financoval podnikatel Miroslav Švarc, v lize byl v sezoně 1994/1995. V začátcích problémy s penězi neměl. V klubu působili Jarolím, Kozel, Knoflíček, Mičinec a Bielik. Tým trénoval Jaroslav Hřebík. „Když jsem do Benešova v roce 1992 přišel, bral jsem v třetiligovém Táboře patnáct stovek. A najednou mi nabízel Švarc pět tisíc základní plat.
Hned jsem to podepsal. Tenkrát byly velké peníze, pořád jsem ale z mančaftu bral skoro nejméně,“ vzpomíná Čestmír Křižka, obránce, který v Benešově zažil ligu. „V ní jsem měl smlouvu daleko lepší. Za vyhraný zápas jsme si v kabině dělili 200-250 tisíc korun.“
Klub však po roce sestoupil. Švarcovi došly peníze. „Byl takový hodný, skoro až hloupý. Všechno chtěl urvat sám, odmítal sponzory, kteří mu chtěli pomoci. To se ukázalo jako hrozná chyba, protože sám na to prostě neměl. Nakonec nám dlužil poslední půlrok výplaty,“ říká Křižka.
Benešov dnes hraje na čele divize, fotbal se tam drží na slušné úrovni. To třeba v Lázních Bohdaneč začínají od nuly. Po éře mecenáše Jiřího Nováka, kdy hrál místní Atlantik v sezoně 1997/1998 ligu, se teď přihlásili po osmi letech bez fotbalu do nejnižší soutěže, IV. třídy na Přeloučsku.
„Žádná filozofi e: Hola, hola, liga volá, jak to tady bylo dřív. Chlapi budou hrát, co si zaslouží. Hezká by tady byla nějaká krajská soutěž. Bohdaneč vždycky hrála I. A třídu,“ říká Ladislav Štěpánek, jeden z nadšenců, kteří restartují fotbal v městečku s 3500 obyvateli.
Stadion tady léta chátral, hřiště bylo zarostlé plevelem a keři, hlavní budova se rozpadala. Areál byl v šíleném stavu. To byl výsledek krátkozraké snahy udělat z Bohdanče ligový celek. „Já už se o Bohdanči nechci bavit, nezlobte se,“ omluvil se Sportu Jiří Novák.
Jeho bývalý klub je ve své soutěži suverénní, vyhrál všech osm utkání při skóre 47:5. Postup je jen formalita. Na zápasy chodí 300 diváků! Pro porovnání: na ligu s Plzní přišlo před lety 735 lidí...
