Bývalý reprezentant Edvard Lasota: Z rumobití utíkám

Schůzky si dává ve Vyškově v restauraci, kde pracuje jeho současná manželka. U cocacoly Edvard Lasota s úsměvem líčí, jak si jeho svěřenci v Radslavicích dopřávají před zápasem panáky a přesvědčuje, že dlaždič je krásné zaměstnání. Bývalý skvělý záložník byl vždycky svéráz, na životosprávu moc nedbal. „Nechtěl jsem se stát bláznem,“ tvrdí čtyřicetiletý otec čtyř dětí.

Vedete tým v okresním přeboru, ale pokud vím, tak vás trenéřina nikdy nelákala. Kdy jste změnil názor?
„Já jsem jednu dobu zanevřel na fotbal úplně. Bylo to při mé vyškovské anabázi, kdy jsem sehnal peníze na sebe i na mládež. A vedení řeklo, že prioritou je první mužstvo. Tak jsem prásknul dveřmi a řekl jsem si, že fotbal už nikdy. Pak ale přišel jeden člověk z Radslavic s tím, ať jedu s klukama na zimní soustředění. Tehdejší trenér Honza Bula nemohl, tak oslovili mě. Když jsem viděl zaujetí těch hráčů, chytlo mě to. Odkoučoval jsem celé jaro ve III. třídě, což byla spíš zábava. Kluci dávali každému šest gólů, zvládli by to i beze mě. Prohráli jsme až v posledním utkání.“

Takže jste loni postoupili do okresního přeboru a ve funkci jste zůstal.
„Většina lidí nás pasovala na jistého sestupujícího. Tak jsme se s klukama kousli, občas jsme sice dostali rychtu, ale hráči začali neuvěřitelně poslouchat. Co jsem řekl, to si vzali k srdci. A když někdo oponoval, druhý ho srovnal. V jarní tabulce jsme skončili čtvrtí. Před touto sezonou jsem se vsadil s jedním ze zdejších trenérů, že budeme do čtvrtého místa. Říkal, že jsem blázen.“ (po 11. kole jsou Radslavice na 4. místě – pozn. aut.)

Naplňuje vás trénování amatérů?
„Mě to vždycky bavilo tam, kde byla dobrá parta. A tady je neuvěřitelná. Okres se dělá tak, že se chodí na brigády, investují se vlastní peníze. Na autobus dáváme každý padesát korun. Za fotbal dostanou kluci akorát pivko a cigárko. Když je vystřídám, mají to na lavičce přichystané. A hlavně je tam neskutečné rumobití.“

Pije se ve velkém rum?
„Přesně tak. Řekl jsem si, že po zápase musím po hodině odjet pryč. Mám připravené taxi a honem domů. Kdo tam zůstane déle než dvě hodiny, dopadne většinou špatně. Někteří si dají malou štamprličku i dvacet minut před zápasem a jdou se rozběhat. Ale na hřišti pak jezdí, mají srdíčko. Naposledy jsem měl v útoku dva kluky, kteří mají dohromady tak 220 kilo.“

Nechcete je držet víc zkrátka?
„Vůbec ne. Mám k nim naprostý respekt, nenadávám jim. Ti kluci jsou od rána do večera v práci, za fotbal nic neberou. Nemůžu jim přece zakázat, aby si nedali v pátek nebo v sobotu na nějaké oslavě pivo. Proč bych to dělal? Po tahu přijdou na zápas a nechají tam duši. Je to takové akční. (úsměv) To mi kolikrát u profíků chybí, někdy jsou jako leklé ryby.“

Na co při koučinku kladete důraz, když jim špatnou životosprávu tolerujete?
„Učím je pouze správně se pohybovat. I když mám po zápase hlasivky vyřvané, je pro mě nejdůležitější, aby se na hřišti správně posunovali. Hýbám s nimi jako s loutkami. Když kluci chodí jako hrozen, je těžké to překonat. V soutěži máme nejlepší obranu.“

Zahrajete si na tréninku se svými svěřenci?
„Jen bago, střelbu, hru na břevínka. Fotbal nehraju, už ani nechci. Je to náročné na fyzičku a nechci podstupovat souboje. Mám zdevastované klouby a vypadalo to, že trpím únavovým syndromem. Všechny příznaky tomu nasvědčovaly. Po dvaceti minutách běhání mi najednou tělo jako by vypnulo, podlomily se mi nohy, začalo bušit srdce. Proto jsem taky ukončil kariéru. Do balonu si kopnu při nohejbale.“

Co zjistil lékař?
„Nechal jsem si udělat veškeré prohlídky, ale na nic se nepřišlo. Fyzicky se udržuju prací a nohejbalem. Hraju okresní přebor za Pustiměř a myslím, že mi to jde. Na této úrovni jsem dobrý, i když nezvednu nohu nad síť a nechodím do hlavičkových soubojů. I když je to jen okres, ti kluci dovedou pěkně učesat vlasy. (úsměv) Spoustu balonů vyberu a umím přihrát. Ale když jsem nedávno viděl finále mistrovství republiky, tak to byl mazec. Všechny ty falše…Na tuhle úroveň nemám.“

Živíte se jako dlaždič. Baví vás to?
„Dlaždičina je krásná práce. Dělali jsme nádherné věci, třeba zeď z pískovce u hájenky, mozaiku na olomouckém nádraží, náměstí ve Valticích. Člověk za sebou aspoň vidí nějaký výsledek. Měl jsem i jiné nabídky, třeba z pojišťovnictví. Ale s počítačem neumím, nacestovaný jsem z fotbalu až dost. Chtěl jsem fyzickou práci, jako dlaždič si zabušíte. Někdy je to hnus, jindy pohoda. Máme práci skoro pořád, jen přes zimu jsou zhruba tři měsíce volno. To je průser, musíte si nabouchat peníze dopředu. Během té pauzy se stejně většinou léčíte. Dřív jsem ničil nohy, teď hlavně záda.“

Poznávají vás lidé na stavbách?
„To je pořád. Přijdou a zeptají se: Nejste vy…Říkám, že jsem. (smích) První boom už je ale pryč, dělám tu práci třetím rokem.“