Doškové válí v divizní Kolovči: Teď budou řvát na nás oba, smějí se

Je to představa většiny lidí: bratři Doškové, to je dvojka nemluvů, z kterých se musí složitě tahat každé slovo. Velký omyl. Když se tihle dva rozjedou, dokáží být skvělí vypravěči, velcí vtipálkové, kteří dělají grimasy a imitují lidi, o kterých mluví. Rozhodně s nimi není nuda.

Jaké to je, hrát zase po takové době v jednom mužstvu?
Lukáš: „Doteď jsem byl v Kolovči sám, lidi řvali jen na mě, teď budou řvát i na něj. (směje se) Když už zase hrajeme spolu, tak to je signál, že už moc dlouho kopat nebudeme.“ (otočí se na Tomáše, který mlčí) To je zase rozhovor, když nemluvíš a děláš pantomimu.“
Tomáš: „Co mám říct? Já už chtěl bejt doma, v Kolovči hraje brácha, tak radši budu tady s ním, než s někým jiným, že jo? Chtěl jsem jít už v létě, ale to jsem se nechal ukecat, abych zůstal v Brně. Všichni říkali, že jsem vůl, když končím. Pak různí lidé slibovali, že mi něco seženou, ale vykašlali se na mě. Tak jsem se sbalil a šel. To jsem měl někam volat: Dobrý den, neměli byste fleka?“

Není vám líto, že jste oba skončili profesionální kariéru takhle brzo? Je vám teprve 33 let.
Tomáš: (udiveně) „Ježišmarjá, co jsem měl dělat? V Brně jsme byli na sestup z druhé ligy, nebyly peníze, já nehrál. Nebaví mě jenom trénovat.“
Lukáš: „Já moc nepochopil svého manažera (Pavel Paska). Když jsem končil v Thunu, volalo mi deset manažerů, že mi něco seženou, on se mi neozval. Pak mě tahali všude možně. Nakonec jsem jel do Bulharska, dostal jsem tam střevní chřipku, vůbec se mi tam nelíbilo, hrál se přátelák, Bulhaři se mezi sebou poprali, tak jsem skončil. A ještě jsem musel Slavii zaplatit 50 tisíc korun, abych mohl dál hrát. Odešel jsem z ní po skončení smlouvy, nějaké to výchovné nebo co.“

Spousta lidí si myslí, že jste nenaplnili svůj potenciál. Souhlasíte?
Lukáš: „To se musíte zeptat pana Pasky, já se ho taky ptal, myslím, že jsme měli na to někam přestoupit. Ze Slavie odcházeli hráči po půl roce, my tam byli šest let. Mohli jsme se s bratrem hecovat, kdo ve Slavii zůstane delší dobu. Pak už jsme nikoho nezajímali, přitom o nás zájem byl. Bundesliga, Francie, bratr byl v Hamburku...“

Lukáš a Tomáš Doškové se vrhli na podnikání • Radim Trusina (Sport)

Litujete zpětně nějakého rozhodnutí?
Tomáš: „Já lituju, že jsem utratil všechny svoje peníze. (oba se chechtají.) Měl jsem víc šetřit.“

Neměli jste být průraznější?
Lukáš: „Asi jo. My jsme byli až hloupě poctiví. Kdybychom se chovali víc jako dobytkové, měli ostré lokty, všem vynadali, tak jsme to možná dotáhli dál. Ale nebudeme si stěžovat.“

Našlápnuto jste měli parádně, v roce 2002 jste si spolu zahráli za reprezentaci proti Itálii.
Tomáš: „To bylo dobrý. Já byl nominovaný, ty ne, viď? Jedu ráno na trénink výtahem a Brückner: (imituje jeho chraplák) "Co dělá brácha? Zavolej mu, ať přijede, dělej! Bude hrát s náma." Přijel s kopačkama v ruce a šel na celý poločas. Já týden trénoval a šel na 15 minut. Sranda jak sviňa.“
Lukáš: „On mi volal ještě před tebou. (taky imituje Brücknera) "Haló, haló!" Já ještě spal, myslel jsem si, že si někdo dělá srandu, tak jsem to típnul. Ale je to hezká vzpomínka.“
Tomáš: „Jo, Nestovi jsem dal housle, to byla prdel.“

Jste teď spokojení?
Tomáš: „Já jo, můžu jít na pivo každej den.“

Říkal jste, že se těšíte, až si zahrajete fotbal bez stresů. Koloveč ale bojuje o záchranu v divizi.
Tomáš: „Házím na to buřt. Já se stresovat nebudu. Úplně v klidu. Za každé situace.“
Lukáš: „To si myslí, uvidí dva tři zápasy, co tam ty lidi a rozhodčí někdy vyvádějí. Já si taky říkal, že se nervovat nebudu, ale párkrát jsem dostal vztek, ač jsem hodně klidnej. Bez nervů to není.“

Bratři Doškové společně nastupovali za Slavii, nyní válí v divizní Kolovči • Pavel Mazáč Sport

Tomáš přišel v zimě jako velká posila. Jaká jsou od něj očekávání?
Lukáš: „Šéf říkal, že dostal peníze na půl roku dopředu, že chce od něj vidět góly.“ (směje se)
Tomáš: „Když dám dva góly a ostatní na to budou házet bobek, tak se nepohneme. Je to týmová hra.“

Vy byste ale měl být ten kanonýr, co vystřílí záchranu, ne?
Tomáš: „Ježišmarjá, já nechci bejt nic, já chci bejt jeden z davu. Chci, aby mě nikdo nepoznal, nechám si narůst vlasy, vezmu si šestnáctku, koupil jsem si gumotextilky za dvěstěpade, chci bejt normální, poctivej divizní hráč. Když nezapadnu, tak si vezmu kopačky, chrániče, tašku, kde mám pět švestek, a půjdu zase o soutěž níž, jednoduchý.“

Kdyby vám to nešlo v útoku, tak ještě můžete hrát levého obránce. O tom jste mluvil, ne?
Tomáš: „Nemáš fleka, hraješ beka! Útočníků je dost, vlevo máme slabinu.“ (směje se)

Myslíte, že v divizi bude platit to, co řekl Lukáš, že by si stihl někdy dát cigáro a kafe?
Lukáš: „To jsme hráli zimní turnaj s mužstvem z přeboru, nastoupil na mě frajer, co říkal, že před půl hodinou skončil v práci, ať moc neběhám. Tak jsem to pojal vlažně a stejně jsme o půli vedli 4:0. Druhý poločas jsem tam odstál, a pak jsem to řekl. Další mistrák to na mě diváci řvali celý zápas.“
Tomáš: „Na cigárko to rozhodně nebude, když jsme hráli se Slavií nebo Brnem pohár proti divizím, byla to honička, soupeři týden nechodili do hospody, vždycky to bylo o prsa.“
Lukáš: „Stejně moc neběháš, jen když jsme hráli presink, tak jsi naháněl.“

Budete hrát presink i v Kolovči?
Tomáš: „Jo, po zápase, v hospodě.“
Lukáš: „Budeme hrát hluboký blok, jak říkal trenér Brückner. Hluboký blok, pak na brejky.“
Tomáš: „A kdo uteče?“
Lukáš: „Vojta Mour.“

Dvojče Lukáše Doška Tomáš u míče • Pavel Mazáč (Sport)

Poznávají vás lidé na ulici?
Tomáš: „Občas jo, proslavila mě holá hlava, a taky ty zahozené šance. Všichni říkají, že je lehký dát gól, ty kokso (slovenská obdoba ty vole). Ale je to umění, proto za to berou ti útočníci tolik peněz. (odmlčí se) V Itálii, v Anglii, když to umí.“

Nelitujete, Tomáši, že jste skončil na 88 gólech, a nedosáhl na Klub ligových kanonýrů?
Tomáš: „Budu hrát půl roku za Koloveč, pak se vrátím do ligy a ještě nějaké dám, no...“
Lukáš: (zvýší hlas a plácá Tomáše po zádech) „Se vystřelíš, to víš, že jo, vole!“
Tomáš: (schválně jako puberťák) „Se vystřelim. Byli takoví, co se vystřelili.“

Abyste pak nezjistil, že byste při návratu do ligy musel taky někomu platit ze svého.
Tomáš: „Jo, šéfe, sám nevím. Jsem asi Kolovče, když jsem dával fotku na registračku.“

Pletou si vás pořád lidé?
Tomáš: „Tady (v jejich fitness centru) někteří ještě možná ani nezjistili, že jsme dva. Myslí si, že jsme jeden. Teď nás tady uvidí pohromadě, to je sranda jak sviňa.“

Tomáši, po konci v Brně jste říkal, že si musíte najít sedavé zaměstnání za sto tisíc. Našel jste?
Tomáš: „Zatím to vypadá špatně, jsem ve fázi hledání.“

Lukáš je o pět minut starší, kdo vaší dvojici šéfuje?

Lukáš: „Nejsem šéf, ale když někdo něco chce po bratrovi, tak volá mně. S ním je to těžký. něco pro Lukáše, jdi za Lukášem, V Plzni říkal vedoucí: "Když chceš něco pro Tomáše, jdi stejně za Lukášem.“

A šéfujete kabině v Kolovči?
Lukáš: „Tam šéfuje Petr Vlček (také bývalý slávista), on z nás má největší hlavu, takže je šéf.“
Tomáš: „Já nikomu nešéfuju, já šéfuju sám sobě, celej život.“

Takže jste přijali roli běžných hráčů?
Tomáš: „Průměrní divizní frajeři. Teď mě napadá, já v kabině ještě nebyl, trénujeme v Plzni.“

Takže jako Machačkala, která trénuje v Moskvě a na svůj stadion jen létá na zápasy?
Tomáš: „Přesně tak. Celý půlrok budeme trénovat v Plzni a na zápasy budeme lítat do Kolovče.“

Zkuste charakterizovat jeden druhého.
Lukáš: „Bratr? Průměrněj divizní hráč. Jsme dost stejný, flegmatici, já jsem ten zodpovědnej. Když má bratr nějaký problém, volá mně.“
Tomáš: (kýve hlavou) „Já ho de facto neznám.“
Lukáš: (směje se) „Dokud nemá ten problém. Pak volá. To je dobrý, zvednu to a ticho. Nemluví.“ Přitom v Brně mezi fanoušky zlidověla hláška: Co na to Došan? Dostala se i do chorálu.
Tomáš: „Jsem tam něco komentoval do rádia.“
Lukáš: „Do rádia? Ježíš, já tě neslyšel říct dvě věty za sebou a ty jdeš do rádia?“
Tomáš: „To byly vždycky dvě tři slova, ne?“
Lukáš: „Takovej krátkej šotík? Pane Došek, nic dlouhýho, něco rychlýho, krátkýho, děkujeme.“
Tomáš: „Přesně, krátká suchá.“

Tomáši, lidé vás berou jako velkého vtipálka. Občas máte dobré hlášky, kam na ně chodíte?
Tomáš: „To bylo v Brně, z toho jejich piva. Starobrno mi rozvázalo jazyk. To byla sranda, hoši. Po pěti začnu vyprávět.“

Tak se podělte i s námi.
Tomáš: „Jsme třeba jeli s polským Plockem na Pohár UEFA do Oděsy. Na letišti normálně mrňavý letadlo. Co to je? To byl taxík! Zavolali taxík. (směje se) Vešli se tam jen hráči a trenéři, maséři neměli šanci. Já se bál, ty kokso, jak se to rozjíždělo, tak jsem říkal, že vylezu a to letadlo předběhnu. Osm set kiláků letěl tři hodiny. To byl čmelák, ty krávo. Přistáli jsme, vrtule omotaná kobercovkou. Zpátky jsem nechtěl letět. (imituje polštinu) "Ty se bojiš letat? Čuješ se dobre?" Čuju, ale co je to za letadlo? Nebo když jsem do Plocku jel poprvé.“

Povídejte.
Tomáš: „Přejel jsem hranice, tam dvouproudovka, vypadala jako dálnice, tak jsem to rozparádil na dvě stě, vyjedu za zatáčku, a tam normálně dědek na kole (imituje zvuk brzd).
Zase jsem to rozjel a tam semafor. Všude černý puntíky, tutaj zemřelo 49 lidí.
Bodejť by ne, když to tam každej hasil a za zatáčkou frajer takhle táhne kolo (zvedá se a dělá starého muže s kolem). Jednou mě zastavili policajti, neměl jsem na pokutu, tak se mnou jeli k bankomatu. Nešlo mi vybrat, tak jsme lítali po městě a hledali další. Dal jsem jim sedm stovek a ještě chtěli svézt v mým autě. (směje se) Ty vole, sranda. Fotbal dobrej, škoda, že jsme spadli.“

A pak že nejste vypravěč...
Tomáš: „Kdybych ti měl říct všechno, neodejdeš.“
Lukáš: „Začne psát knihy a koupí si nějakej ostrov v Řecku, jako pan Paroubek.“
Tomáš: „Já mám jen dluhy. Musím si najít to sedavé zaměstnání.“
Lukáš: „Tak zavolej Standovi Grossovi, ti něco sežene.“
Tomáš: „Toho nemám rád, já radši Klause.“