Návrat Žižkova do ligy je malý zázrak. Mezi jeho hlavní strůjce bezpochyby patří Martin Pulpit, trenér s pověstí rasa. Čtyřiačtyřicetiletý trenér se jí nebrání, jen nemá rád, když zastiňuje jeho nepopiratelné odborné kvality. „Na rozdíl od jiných trenérů, o kterých se traduje, jací jsou vzorňáci, jednám s hráči férově a napřímo,“ říká.
Proč jste se po výhře v Mostě zdráhal přiznat, že postup do nejvyšší soutěže je váš životní úspěch?
„Protože si myslím, že těch úspěchů bylo daleko více. Velmi si třeba vážím angažmá v Plzni, kam jsem přišel po sestupu, po němž z týmu odešlo dvacet tři hráčů. A přesto jsem bez velkých posil dokázal dotáhnout mužstvo na postupovou příčku. Bohužel mě i přesto nový majitel Kříž dvě kola před koncem odvolal. Pokud se podíváme, kde je Plzeň dnes, tak si myslím, že ta cesta začala u mě. O postup jsem hrál se svými týmy i v Mladé Boleslavi, Pardubicích a Děčíně. Úspěch není jen něco vyhrát, ale také umět se poprat se špatnými podmínkami.“
Také jste bezprostředně po postupu prohlásil, že se konečně cítíte jako trenér. Na co to byla narážka?
„Na kolegy, kteří odtrénují jednu sezonu a mají chytré řeči v televizi. Přestože o mně pan Zadina kdysi prohlásil, že jsem se jako trenér narodil, že mi byl dán do vínku obrovský trenérský talent, domnívám se, že každý trenér musí dorůst. Troufám si tvrdit, že po téhle sezoně jsem hotový trenér, připravený převzít jakékoli mužstvo s jakýmikoli ambicemi.“
Mluvil jste o mnoha věcech, které vás štvou. Potřeboval jste si ulevit?
„Možná částečně ano. Mou osobu doprovázejí neustále pomluvy od lidí, které jmenovat nebudu. Naučil jsem se být trpělivý, třeba jim to vrátím jiným způsobem.“
Takže jste to bral jako ideální příležitost k zúčtování?
„Ta doba zúčtování třeba teprve přijde. Ale osud těch lidí mi je svým způsobem lhostejný.“
 |
Kromě jiného jste narážel i na působení svých předchůdců na Žižkově – konkrétně Josefa Csaplára a Vlastimila Petržely. Čím vás dotyční štvou?
„Mě ničím neštvou. Jen jsem řekl, že jsou to glorifikovaní trenéři – které uznávám – ale na druhou stranu se musí říct, že za jejich působení Viktorka pracovala s rozpočtem osmdesát, respektive čtyřicet pět milionů korun, a mužstvo sestoupilo, respektive skončilo ve druhé lize na šestém místě. Mně kdyby dal někdo rozpočet osmdesát milionů korun, troufám si dovést mužstvo do Ligy mistrů.“
Takže vás štve, že jste na rozdíl od nich takovou šanci nedostal?
„Namíchlo mě, že jsem v minulosti už několikrát byl jedním z kandidátů na trenéra Viktorky – a pak mi bylo dáno najevo, že klub chce jít cestou trenérského jména, takže jsem ostrouhal. Nakonec jsem dostal šanci až ve chvíli, kdy Viktorce nebylo asi hej. Je mi líto, že jsem nedostal šanci dřív, protože Viktorka už mohla být jinde. Myslím si, že nejsem o nic horší trenér než pánové Petržela a Csaplár.“
Nevadí vám, že to vypadá, že z nich máte mindrák?
„Určitě z nich mindrák nemám. Ale některé věci se musejí nazývat pravými jmény.“
První šanci v nejvyšší soutěži jste dostal v Olomouci. Myslíte, že jste s ní naložil dobře?
„Do Olomouce jsem nepřišel ve šťastné době, protože tehdy probíhal boj mezi panem Kubíčkem a panem Košťálem. To bylo zřejmé. Považuju to za velkou zkušenost a vše, co jsem v Olomouci udělal, bych provedl stejně. Než jsem přišel, hrála Sigma do posledního kola o záchranu, inkasovala hodně branek. Pokud chcete něco postavit, musíte od základů, tedy od obranné činnosti. Bohužel nikdo nebral v potaz, že se mnou měla Sigma nejlepší obranu a dělala nejméně faulů v celé lize. Obrannou činnost jsme zvládli perfektně, čehož si vážím. Že to někdy nebylo kovatelné, samozřejmě beru na sebe. V tomto směru nám ublížilo zranění Hartiga, za kterého jsem chtěl přivést Ordoše. Toho však vedení přivedlo až mému nástupci.“
Máte pověst trenéra se svéráznou komunikací s hráči. Sám jste přiznal, že i teď ve Viktorii jste se k nim někdy choval jako hulvát. Co to obnáší?
„Někdy prostě v kabině zařvu, použiju i vulgární slovo. Ale na rozdíl od jiných trenérů, o kterých se traduje, jací jsou vzorňáci, jednám s hráči férově a napřímo. Neslibuju jim nesmysly, které jako trenér nesplním. A jelikož už mám s těmito nekomfortními situacemi, kdy výplaty nechodí vždy v termínu, možná zkušenosti jako nikdo jiný, vím, že tahle cesta je správná. Kdybych připustil nějakou lítost v kabině nebo něco ve smyslu, že se na to vykašleme, hráči by v sobotu v Mostě neslavili.“
Takže bez řvaní to nejde?
„Nikdy nejdu tak daleko, abych hráče ponížil. Ale to, že na hráče řvu a chci ho vyprovokovat k lepšímu výkonu, k mé práci patří a asi patřit bude. Ale určitě to není tak hrozné, jak se o mně povídá. V sezoně byly situace, kdy jsem se za hráče postavil, jak by to asi žádný jiný trenér neudělal. A nešlo jen o fotbal, kolikrát jsem jim pomohl vyřešit osobní nebo rodinné problémy, ale o tom už se bohužel nemluví. Mluví se jen o tom, jak Pulpit rozkopl koš. A nikoho nenapadne, že to mohlo být cílené, aby došlo k vyprovokování mužstva, k nějaké reakci.“
A bijete ještě hráče jako kdysi v Mladé Boleslavi Marka Matějovského?
„Matějovského jsem nezmlátil, chytnul jsem ho pod krkem, protože jsem v něm viděl určitý potenciál, ale bohužel byly okamžiky, kdy fotbalu nechtěl dávat tolik, kolik by si zasloužil. Tak jsem ho chytl pod krkem, jako jsem to v Plzni udělal s Knakalem a Fillem o přestávce utkání s Ústím, když to odchodili. Ale to byly výjimky.“
Ovlivnil vás v tomto směru José Mourinho? Nebo si stále stojíte za tím, že leze hráčům do zadku?
„Za tím si stojím, nemyslím si, že všechno, co dělá Mourinho, je správné. Mě ovlivnily tři trenérské osobnosti – Evžen Hadamczik, Tomáš Pospíchal a Zdeněk Zeman. U Mourinha kvituju to, že má svou práci založenou na tréninku, že dbá na tréninkový proces a nepodceňuje ho. Ale mám takové informace, že někdy hráčům až podlézá.“
Je veřejným tajemstvím, že Žižkov se potýká s finančními problémy a dluží svým hráčům? Co pro vás bylo na tom nejtěžší?
„Nejtěžší bylo si vždycky vymyslet nějakou pohádku, abych hráče dokázal znovu motivovat. Několikrát jsme se ocitli v situaci, že nám byly nějaké peníze slíbeny, ale termín nebyl dodržen. Vždy jsem jim opakoval, že nakonec své peníze získají – i kdyby to mělo být přes arbitrážní komisi. Ale ta sportovní stránka věci – postup – se už zpětně řešit nedá. A pokud to dokážou, už nikdo jim takový úspěch neodpáře.“
Jak jste prožíval týden před utkáním v Mostě, kde jste rozhodli o postupu?
„V úterý jsem nastoupil do Vojenské nemocnice na operaci kýly. Už jsem musel, odkládal jsem to šest měsíců, měl jsem bolesti. Navíc jsem s tím nemohl sportovat, přitom jsem sportsmen a už mi fotbal, tenis chyběly. Takže úterý a středu jsem strávil v nemocnici. Ve čtvrtek už jsem byl na tréninku, za což panu doktorovi Erhartovi tímto omlouvám. Slíbili jsem mu, že budu ležet doma v posteli, ale byl jsem na tréninku i v pátek. Nevedl jsem ho, jen jsem se díval. V sobotu jsem už utkání normálně koučoval.“
Čerstvě sešitá jizva na břiše vás přitom neomezovala?
„Byl jsem po té operaci hrozně unavený a projevoval jsem se v rámci možností svého zdravotního stavu. Tam mohli být rozhodčí úplně v klidu, protože jsem bolestí nemohl pořádně zařvat.“
Po poslední domácí výhře s Karvinou jste se při děkovačce fanoušky nechal uprosit k rybičce...
„No ale byla hodně opatrná, protože jsem nechtěl riskovat, aby se mi něco s tou kýlou nestalo.“
A na co se žižkovský kotel může těšit teď v sobotu po zápase s Hlučínem?
„Asi na nic, protože budu dbát pokynů lékaře. Ještě čtrnáct dní můžu maximálně chodit.“
Nepřipravíte si ani striptýz?
„Ten jsem dělal jen jednou, když jsme s Mladou Boleslaví dvěma góly v posledních minutách otočili zápas s Mostem. Ale to už je pryč. Už nemám tak hezké tělo.“
