FOTOGALERIE | Na podzim ve druhé lize vstřelil tři góly. Je oporou Varnsdorfu. A myslí na postup do nejvyšší soutěže. Kromě toho ale Pavlo Rudnytskyy řeší i válečný konflikt v rodné Ukrajině. Šestadvacetiletý univerzál, který se přestěhoval do Česka už jako malý kluk, sleduje šokující zprávy z východu své země a lítostně kroutí hlavou. „Dřív jsme byli s Rusy jako bratři, dobří kamarádi. A najednou se válčí, ani nevím, o co,“ povzdychne si.
Válka vypukla v březnu 2014 během ukrajinské krize, když masové nepokoje mezi aktivisty hnutí Euromajdan s přívrženci svrženého prezidenta Viktora Janukovyče přerostly v ozbrojený konflikt. Od té doby boje mezi ukrajinskou armádou a proruskými povstalci, které podporuje Rusko, neutichají. Naopak. Každý den z východu Ukrajiny přicházejí děsivé zprávy.
„Není to nic příjemného, teď zrovna jsem viděl v televizi, že separatisté rozstříleli nějaký autobus a zemřelo deset civilistů. Každý den je něco, umírají nevinní lidé. Granát třeba vybuchne ve školce, kde jsou malé děti,“ odsuzuje násilí Pavlo Rudnytskyy, Ukrajinec žijící v Česku a fotbalista druholigového Varnsdorfu.
Kamarád se už nevrátil...
Když přemýšlí o tom, proč válka vlastně začala, dochází k jedinému závěru. „Že jeden pán se zbláznil a chce si něco dokázat,“ odpoví. Konkrétně nikoho nejmenuje, zjevně ale myslí ruského prezidenta Vladimira Putina. „Kdyby přišel do Karlových Varů s tím, že chrání ruskojazyčné obyvatele, bylo by to úplně stejné. Ukrajina je naše země. Jsou tam šachty, které lidé potřebují, aby měli elektřinu, teplou vodu… Jenže všechno drží separatisté. Lidem třeba ani na noc nepustí světlo.“
Přestože jeho prarodiče a vzdálení příbuzní žijí na západě Ukrajiny u Lvova a momentálně jsou v bezpečí, i tak ho přemáhá strach. Zvláště, když se dozvěděl strašlivou zprávu o úmrtí blízkého kamaráda, jenž padl v boji u Doněcku.
„Byl to přítel, soused přes ulici, se kterým jsem vyrůstal. Dostal povolávací rozkaz, že musí odjet do válečné zóny bránit Ukrajinu. Byl tam dvakrát a vždycky se vrátil, potřetí už ne. Granát mu urval ruku a do nemocnice to nestihl. Vykrvácel a umřel,“ vypráví Rudnytskyy smutný příběh. „Měl rodinu a dvě děti,“ dodává.
Protože má stále ukrajinské občanství, byť žádal o české, ale úřady ho ještě nestihly vyřídit, prolétlo mu hlavou: Co kdyby přišel povolávací rozkaz mně?
„Kdybych žil na Ukrajině a dostal rozkaz, tak bych šel. Chci chránit svoji zem, ale těžko říct, jestli je to reálné. Mám tady trvalý pobyt, v Čechách bydlím už dlouho,“ netuší.
Začátky v Česku? Jediné, čemu jsem rozuměl, byl fotbal
Z Ukrajiny se odstěhoval před patnácti lety. Jeho otec přišel za prací a usadil se v Kadani. Postupně vzal s sebou celou svoji rodinu. „Bydleli jsme v bytě 1+kk. Neuměl jsem řeč, nic, rok jsem seděl ve škole a jenom poslouchal, jak se mluví, jak se píše. Začátky byly těžké,“ vzpomíná Rudnytskyy.
Jediné, čemu rozuměl jasně, byl fotbal. V Kadani začal hrát za FK Tatran. „Mám to jako před očima. Začínal jsem v žácích a trénoval mě pan Nový. Běhali jsme, on pořád řval. Byla to dřina. Ale vzpomínám na to rád, teď se tomu vždycky zasměji. Taky si pamatuji, že mi všichni říkali ‚Ševa‘ kvůli Andreji Ševčenkovi,“ usmívá se.
V Kadani ihned prokázal, že je kvalitativně jinde než jeho vrstevníci. Jeho výkonů si všimly Teplice, kam přestoupil v útlém věku. Pravidelně nastupoval od žáků po dorost, a pak v rezervním týmu. „Když jsem byl v béčku, trenér Svatopluk Habanec si mě vytáhl do Ústí. Za to jsem mu vděčný, protože díky němu jsem začal hrát profesionální fotbal,“ podotkl.
Že mu nevyšlo angažmá v Teplicích, si odůvodňuje tím, že v osmnácti letech nebyl ještě vyspělý na mužský fotbal. „Vím, že jsou talentovaní hráči, kteří v tolika letech hrají první ligu a jsou v reprezentaci. Ale někdo holt dospěje později.“
Dnes mu je šestadvacet a válí ve Varnsdorfu, je schopný nastoupit na obou křídlech, v útoku nebo dokonce i na levé straně obrany. Individuální výkony ale nikdy nenadřazoval nad týmové. Ví, že pokud se bude severočeskému týmu dařit jako na podzim, má velkou šanci zahrát si nevyšší soutěž.
„Je to můj sen. I majitel klubu pan Vlastimil Gabriel vyhlásil do novin, že se o postup porveme. Rozumím tomu, máme třicet bodů, jsme druzí, proč to nezkusit? Kdy jindy, když máme v této sezoně takovou formu a daří se nám?“ hlásí Rudnytskyy. „Pro nás hráče je to obrovská výzva. Protože nás v lize nikdo nechce, tak si ji chceme vykopat sami,“ dodává s úsměvem.
Velkou šanci zahrát si nejvyšší soutěž už měl před pár lety právě v Ústí nad Labem, jenže po postupu mu trenér Habanec oznámil: „Půjdeš na hostování do Varnsdorfu.“ A tam už zůstal.
„Nebylo to moc příjemné. Kouč se rozhodl, že tým překope. Na jeden post jsme byli tři hráči a bohužel jsem to schytal já. Nebyl jsem moc rád, ale takový je fotbal,“ krčí rameny.
Moje cena 200 tisíc eur? Přehnané
Šanci dostal také před dvěma lety v Jihlavě, která ho chtěla původně získat na půlroční hostování. Kvůli klubu z Vysočiny dokonce odmítl nabídku Hradce Králové. Jenže pak od tehdejšího trenéra Františka Komňackého slyšel další zničující slova.
„Zavolal si mě a říkal, že jako hráč na hostování bych se do sestavy nevešel, že by bylo lepší, abych pravidelně hrál ve Varnsdorfu, než seděl na lavičce v Jihlavě. Ale vlastně nevím, jestli se tomu dalo říkat testy. Tady mi všichni tvrdili, že hostování už je domluvené, jenže pak to z nějakého důvodu nevyšlo. Tak jsem tady, už to nijak neřeším,“ řekl.
Kdyby o něj nějaký klub projevil zájem nyní, specializovaný server transfermarkt.de odhaduje jeho cenu na 200 tisíc eur, v přepočtu asi 5,6 milionu korun. „Myslím, že ta suma je přehnaná,“ směje se Rudnytskyy. „Na přesnou cifru se raději zeptejte šéfa klubu.“
Každopádně je jasné, že fotbal mu pomáhá nemyslet na hrůzné zprávy z východní Ukrajiny. „Snad válka skončí co nejdřív a zase budeme žít normálně jako doteď,“ doufá.
|
Proč se píše Pavlo Rudnytskyy |
|
Ve středu skóroval proti Slavii |
