Má po operaci. První krok na cestě za návratem k fotbalu Zdeněk Pospěch učinil. Bývalý reprezentant, jenž si nešťastně a bez cizího zavinění přetrhl křížový vaz v koleni, se podrobil nezbytnému lékařskému zákroku. Ví, že jej v sedmatřiceti letech čeká náročný úkol, chce-li ještě obléknout opavský dres a s kariérou se rozloučit jinak než na nosítkách v bolestech. Hráč jeho formátu by si důstojnou rozlučku zasloužil. Sám si ale není jist, jestli to zvládne.
Má smysl za každou cenu se k profesionálnímu fotbalu ještě vracet? Zvláště v případě Zdeňka Pospěcha, jehož kariéra byla bohatá, hráč už má svůj věk a riziko obnovení zranění je evidentní? Opavský odchovanec ví, že příkladů, které by jej měly od takového riskování odradit, je dost. Jenže fotbal miluje. A láskám se těžko poroučí…
Když jste krátce poté, kdy se vám úraz stal, odpovídal na otázku, zda se budete chtít vrátit k fotbalu, neváhal jste a odpověděl jste kladně. Uběhlo ale pár dní, emoce opadly, máte za sebou operaci. Je to vaše odhodlání stále stejně velké?
„Mám a ještě budu mít hodně času na přemýšlení. Takže těch myšlenek se asi vystřídá spousta. Teď teprve vidím tu dlouhou a těžkou cestu, která mě čeká, pokud se opravdu budu chtít vrátit. Ale to odhodlání jsem ještě neztratil. Vrátit se chci. Půjdu krok po kroku, jinak to stejně ani nejde. A uvidím za čas, jestli pocítím, že to má smysl, nebo nemá. Teď je mým cílem stihnout ještě tuto sezonu a na jaře se vrátit do hry. Aspoň na pár zápasů.“
Je vám sedmatřicet let. Rizika možného obnovení se nebojíte?
„Nemám s tím zatím žádnou zkušenost. Takže nevím, jestli se mám bát, nebo ne.“
Mezi svými přáteli nebo bývalými spoluhráči máte asi dost těch, kteří takové zranění prodělali…
„To mám. Už jsem o tom mluvil s Martinem Prohászkou, Pepou Dvorníkem, samozřejmě i s trenérem Skuhravým. Snažím se získat co nejvíc poznatků. Nejde mi ani tak o to, aby mi někdo řekl, jdi do toho, nebo ne. Své tělo znám nejlépe já sám. Spíše mi jde o informace. Tak abych tu cestu zvládl co nejlépe. A musím říct, že mě zatím nikdo od toho, abych to ještě zkusil, neodrazoval.“
Motivuje vás i touha rozloučit se s kariérou na hřišti?
„Jsem smířený s tím, že se to nemusí podařit. Takový je život. Chtěl bych, samozřejmě že ano. Ale když mi to nebude umožněno, smířím se s tím.“
Co říkáte na návrat Tomáše Rosického, vašeho bývalého spoluhráče z reprezentace, do české ligy? Taky měl zdravotních patálií víc než dost…
„Z toho návratu jsem nadšený. Je super, že tady takový hráč bude působit. Pro celou českou ligu. I o něm platí, co jsem říkal před chvílí. On zná své tělo nejlépe a ví, co si může a nemůže dovolit. Pokud věří, že mu zdraví vydrží, moc mu to přeju a moc se na něj těším.“
Není mu ale v takovém případě česká liga přece jen příliš malá?
„Tak otázka nestojí. On nejlíp ví, proč se rozhodl vrátit. Možná to někdy někomu slíbil, podobně jako Milan Baroš fanouškům Baníku. Možná má jiné důvody, nad tím nemá cenu přemýšlet, to se musí respektovat. A jestli si někdo myslí, že to bude mít v české lize jednoduché, tak to se plete. Neměl by to snadné venku, nebude to mít jednoduché ani tady.“
Kvůli očekáváním fanoušků?
„A médií. Hodně se píše o tom, že takové návraty nevycházejí. Protože lidi mají pocit, že hráč se vrátí a okamžitě bude nejlepší v lize. Jenomže i takové hvězdy potřebují čas na adaptaci. A fanoušci a média bývají netrpěliví a ten čas mu dát nechtějí. To pak může výkonnost toho hráče ovlivnit. Já říkám, dejme Rosovi čas. A on ukáže, že je to velký fotbalista. Moc mu to přeju.“
