Mikolandu bez nové ledviny na hřiště nepustí
Jeho sen se znovu odkládá. A tentokrát zřejmě na delší dobu. Útočník Petr Mikolanda, který trénuje s nefunkčními ledvinami, se v dresu Žižkova na hřišti neobjevil ani ve víkendovém utkání proti Dukle.
Stopku mu na poslední chvíli vystavil sám trenér Martin Pulpit. „Všichni se o mě bojí a já to chápu,“ říká Mikolanda.
Stále čeká na transplantaci ledviny, přesto byl jen krůček od toho, aby se vrátil do profesionálního fotbalu. Petr Mikolanda si vyřídil registraci, získal výjimku od dopingové komise, jenže s poslední překážkou nehne. Kouč Martin Pulpit odmítl riskovat a hráči, který má za sebou dvě mrtvice i operaci srdce, vzkázal, že ho na hřiště pustí jedině až s novou ledvinou.
Přijal jste trenérovo rozhodnutí?
„Jednoznačně. Trénuju žáky, takže vím, co zodpovědnost trenéra znamená. Beru jeho názory, chápu ho. Ale říkal jsem mu, že kdybych věděl, že je to nebezpečné, sám bych do toho nešel. Proto jsme se domluvili, že příští týden ve čtvrtek podstoupím ještě jedno vyšetření, které by mělo vyvrátit, jestli by k něčemu mohlo dojít. Pak budeme vědět co a jak.“
O jaké vyšetření půjde?
„O ledvinách víme všechno, když vám vyplivnou, ještě se pořád nic neděje, protože máte dialýzu. Ale všichni se bojí o srdce. Půjdu na největší vyšetření, které je tady vůbec možné absolvovat. Podstoupím takový hodinový zátěžový test, který ukáže, jak srdce pracuje. Jsem dva a půl roku od operace, takže každý chce vědět, že to srdce vydrží a nic se nestane.“
Kde vám na hřišti hrozí největší riziko?
„Od srdce. Funguje naprosto skvěle, je perfektně trénované. Ale i já budu klidnější, když podstoupím tohle mega vyšetření a kardiologové mi řeknou, že se nemůže nic stát.“
Takže jednoduše řečeno vám hrozí srdeční kolaps?
„Přesně. Ale zkoušeli jsme všechny tepové frekvence a nebyl zatím žádný problém. Ale víte, jak to je. Lepší je, když to máte na papíře přímo od kardiologů. Všichni budou mnohem klidnější.“
Trenér Pulpit ale přiznal, že výsledek testu na jeho rozhodnutí zřejmě nic nezmění. Jste připravený i na to, že vás na hřiště pustí skutečně až po transplantaci?
„Rozhodně. Ve chvíli, kdy trenér řekne, že půjdu na hřiště až po transplantaci, budu to muset uznat. Já s tím nemám problém. Je mi teprve pětadvacet, takže mám ještě co dokazovat.“
Může to ale trvat dlouhé měsíce. Dá se transplantace urychlit?
„Vůbec ne. Moji rodiče mi bohužel ledvinu dát nemohou a od toho se všechno odvíjí. Nezbývá mi nic jiného než čekat.“
Nemohl byste nastoupit alespoň za třetiligové béčko?
„Také jsme se o tom bavili, ale na hřišti je už vlastně jedno, jestli hrajete přebor nebo druhou ligu. Na tréninku na sebe můžete dát pozor, ale při zápase se neuhlídáte. Prostě jdete za balonem a na tepovou frekvenci v tu chvíli nekoukáte.“
Pořád tedy věříte, že se na hřiště podíváte aspoň na pár minut?
„Věřím. Má to pro mě cenu. Vyhrál bych tím sice jen malou bitvu, ale v tu chvíli bych věděl, že je možné se vrátit. Vzpruha je pro mě už to, že můžu vůbec trénovat. Ale to víte, když vidíte diváky při zápase, je to úplně jiný pocit.“
