Cipro o noční můře: Jak Slavia ztratila Ligu mistrů? Lidé jásali, pak nadávali

Praha, srpen 2000, Slavia do té doby snad nikdy nebyla blíž slavné Lize mistrů. Na hřišti Šachtaru Doněck výhra 1:0, a doma... „Co vám k tomu mám vůbec říct?“ páčí ze sebe těžce bolestné vzpomínky kouč František Cipro.

Stále vás to straší?
„Tak, že jsem dodneška ty rozhodující okamžiky neviděl, a ani je vidět nechci. Opravdu, je to pro mě... (přemýšlí) Zkrátka mi to nedělá dobře, a vím, že kdybych ty záběry viděl, že by se mi přitížilo. Byl to nejhorší okamžik v mé trenérské kariéře, kostlivec ve skříni, noční můra, děs. Já se Slavií vyhrál všechno, co se vyhrát dalo, jenom do té Champions League, což byl sen můj i všech slávistů, se mi postoupit nepodařilo. A hned dvakrát. Nejen pro mě je to noční můra.“

No jo, jenže má to své místo v historii...
„Já věděl, že kolem toho bude povyk, bylo mi to úplně jasné. Dneska jdu taky do televizního studia.“

Tehdejší nálada ve Slavii se nenesla v dobrém duchu už z předcházející sezony, kdy jste přišli o titul definitivně v derby se Spartou po porážce 1:5, vy jste pak pronesl tu slavnou větu, že byste přál některým hráčům projít uličkou jásajících sparťanů jako vy před tiskovkou. Přeneslo se to i do předkola Ligy mistrů?
„Ježiš, k tomu se snad taky nechci vracet... To ale byla sezona, ve které jsme hráli čtvrtfinále Poháru UEFA s Leedsem, tehdy jsme došli daleko. Zkrátka se Šachtarem zbývala minuta, možná pár vteřin do konce, to už je jedno, před lavičkou už stálo třicet fotografů, za mnou jsem slyšel „Franta na Hrad!“, a za dalších pár vteřin třicet fotografů v hajzlu a tribuna mi najednou nadávala. A když jsem jel po tom zápase