Škorpil: Nejsem promiskuitní

„Důležitý je souzvuk s majiteli klubu, úspěšnost a obměna týmu,“ říká kouč Liberce, který při první štaci pod Ještědem vedl Slovan v letech 1999-2004.

Považujete v českých podmínkách svoji „pětiletku“ v Liberci za malý zázrak?
„Asi ano. Lze na to nahlížet z mnoha pohledů. První, který jistou dlouhověkost umožní, je, že musíte najít soulad s tím, kdo klubu vládne.

Pochopitelně tento souzvuk musí podpořit výsledky. Pokud vezmeme můj příchod do Liberce, tak to bylo v době, kdy bylo mužstvo v oblasti sestupu.

Od té doby jsme šli v podstatě stále nahoru. Na jaře 1999 jsme se zachránili, v následující sezoně jsme vyhráli domácí pohár a Slovan se poprvé v historii ocitl v evropských pohárech.

Následoval památný souboj s Liverpoolem, další sezonu jsme účast v Evropě obhájili. A za rok, už s příchodem Pepy Csaplára, se vyhrála liga. Takže to byla nepochybně úspěšná etapa.“

Cítil jste tehdy po pěti letech, že už nemáte týmu co dát? Že jste okoukaný?
„To souvisí s třetím faktorem, a sice obměnou kádru i realizačního týmu. To znamená, že se furt něco děje. Když přišel Csaplár, byl to impulz, jestliže dneska dělám s asistenty Nečasem a Kozlem, jsou to další impulzy.

Trenér může být v klubu 50 let, ale pochopitelně jak stárne, nebude s hráči lítat po hřišti, prochází vývojem. Jak říkali marxisti ,vše je v pohybu a ve vývoji.“ (směje se)

Když jste začínal, chtěl jste všechno řídit sám?
„Přesně tak, myslel jsem, že musím být u všeho. Postupem času se člověk dostane tam, že je rozhodující, jaké lidi si k sobě dokážete najít. Musí umět sestavit tým, který dělá to, co kdysi dělal on sám.

Myslím, že tohle je moje silná stránka. S tím jsem neměl problém nikde, vždycky jsem to stavěl na týmu. Nikdy jsem neříkal já.“

To je tedy váš recept na trenérskou dlouhověkost a úspěšnost?
„Určitě. To platí ale na všechny sféry života. Na dobře fungující firmu, stejně tak na hospodu. Jaké lidi kolem sebe máte, tak vypadá celý ten spolek.“

Trenér Guy Roux vydržel v Auxerre nepřetržitě 40 let. Dovedete si představit, že byste strávil tolik let v jednom klubu?
„Tak docela skoro jo. Protože v téhle branži nejsem promiskuitní. Ze 40 let trénování jsem celých pětadvacet strávil v Hradci Králové.

Tam jsem nepředpokládal, že bych nějak cestoval po světě, když jsem řekl, že to stačilo, že by mužstvo potřebovalo oživit někým jiným, tak jsem měl namířeno do nedalekých Pardubic. Že do toho tehdy vstoupila Dunajská Streda, byla souhra mnoha okolností.“

Dokázal jste si po odchodu k reprezentační jednadvacítce představit, že se do Liberce vrátíte?
„Vůbec ne, bral jsem to tak, že jsem přesloužil čas, kdy jsem právoplatně odešel do důchodu. Když jsem ukončil činnost na Strahově, Liberec mě vůbec nenapadl.“

Plánujete další pětiletku?
„No… Mám cíle dlouhodobé, střednědobé, krátkodobé, asi jako každý. Ten krátkodobý je strašně důležitý, a to je ve zdraví se ráno probudit. A tak to praktikovat aspoň do sta let.“(směje se)