Střihavka: Asistent v Norwichi mě ztrapňoval

Když se sám sebe ptáte, proč je vaše kariéra tak krkolomná a proč jste zatím nedosáhl úspěchu, jaký vám byl předpovídán, co si odpovíte?
„Že se neřídím se heslem o trpělivosti, která přináší růže. Odmalička jsem byl zvyklý prožívat jen úspěchy. V žákovských letech, v dorosteneckých, všude se mi dařilo. Vždycky jsem byl tahounem mužstva, nebo dokonce i kapitánem. A pak jsem se dostal do věku, v němž se láme chleba.“

A přišel první neúspěch…
„No, pro mě to tehdy byla přímo rána. Bylo to na mistrovství Evropy šestnáctek. Do té doby, než jsme tam odletěli, jsem byl neustále všude zvyklý hrát. Vysedávání na lavičce jsem neznal, naopak jsem vždycky nastupoval v týmu o dva roky starších hráčů, než jsem byl já. A roli tahouna jsem cítil i v nároďáku . Nebyl jsem zvyklý na jediný zádrhel. A ten přišel právě na těch šestnáctkách v Izraeli.

David Střihavka

útočník Baníku Ostrava Narozen: 4. března 1983 Stav: Svobodný, bezdětný, toho času bez přítelkyně Ligová kariéra: Jablonec (2002), Sparta (2002-03), Bohemians (2003-04), Sparta (2004), Blšany (2005), Ostrava (2006-07), Norwich City (2007), Slavia (2008), Ostrava (2008 až dosud), od roku 2007 je hráčem Plzně, kde však zatím neodehrál jediný zápas. Největší úspěchy: Patří mu titul Slavie (2008), příliš se na jeho získání ale nepodílel, odehrál v Edenu jen jaro a navíc byl zraněn.

Co se stalo?
„Hrál se první zápas s Dánskem a já měl někdy v šedesáté, v sedmdesáté minutě obrovskou šanci. Za stavu 0:0. Neproměnil jsem ji a vzápětí jsem byl střídán. A pak dali kluci gól, myslím, že to byl Tomáš Jun, a ten zápas jsme vyhráli. Pak jsme hráli další zápas a já nenastoupil. Jak říkám, pro mě to v tu chvíli byla hrozná rána. Do té doby jsem nebyl absolutně zvyklý nehrát. Třeba jen jednu minutu. A najednou bum. Nesl jsem to tehdy strašně těžce.“

Považujete tento okamžik za předurčení následujících let, během nichž jste začal střídat působiště a ne a ne někde zakotvit a pořádně se chytit?
„Když na to pomyslím, myslím si, že to byl zlom. Zanechalo to ve mně takovou stopu, že od té doby jsem kdykoliv, když jsem nenastoupil, si okamžitě stěžoval a neuměl jsem být trpělivý. Jako kdybych to zklamání z toho mistrovství už nikdy nechtěl zažít. Chtěl jsem se jakoby vrátit do těch let předtím, kdy jsem pořád jenom hrál. Neuměl jsem se vyrovnat s jinou situací. A dlouho jsem zůstal netrpělivý.“

Jak se to v dalších letech projevovalo?
„Nedokázal jsem vydržet na jednom místě. Ať už se mi dařilo, nebo ne. Když se mi nedařilo a já nehrál, neměl jsem chuť nebo sílu bojovat. Chtěl jsem jinam. A když se mi dařilo, hned jsem chtěl jít někam dál, do lepšího klubu. A to byla taky chyba. Ligu jsem začal hrát pořádně v Blšanech. Předtím byla sice ještě Sparta, ale tu nepočítám. Tam bylo tolik útočníků, že jsem neměl šanci se prosadit. Navíc si myslím, že tam tu práci nedělají dobře. Ale v Blšanech pod trenérem Bílkem jsem hrál a dařilo se mi. Najednou se ozvalo několik klubů, které měly zájem a já se rozhodl pro Baník. Šel jsem tam a dařilo se mi dál. A já chtěl jít hned zase dál a výš. A naskytla se možnost jít do Norwiche.“

Tu jste využil, to byla chyba?
„Možná jsem měl ještě v Baníku chvíli zůstat, více se vyhrát. Ale hlavně jsem neměl odcházet do Anglie za podmínek, za jakých jsem to udělal. To byla zase ta netrpělivost. Najednou tu byla Anglie a já přestal přemýšlet a za každou cenu jsem tam chtěl jít. Bylo mi jedno, že jsem podepsal krátkodobou smlouvu, myslel jsem jen na to, abych tam mohl jít. Dnes vím, že to byla velká chyba. Měl jsem trvat na dlouhodobější smlouvě. Aspoň tříleté, protože člověk prostě potřebuje aspoň rok na to, aby se aklimatizoval, aby si zvykl si na prostředí, řeč, tréninky, fotbal. Na všechno. A já podepsal smlouvu o ročním hostování. A po pěti měsících mi začali dávat najevo, že se mnou absolutně nepočítají. Říkali mi, hele, my tady hráče máme, ty seš tu jen na hostování, tebe nepotřebujeme.“

Litujete, že jste angažmá v Anglii přijal?
„To v žádném případě. Poznal jsem něco, o čem jsem snil. Anglická liga je anglická liga. Ale lituju toho, že jsem nebyl uvážlivější.“

Před chvílí jste utrousil poznámku o tom, že to podle vás ve Spartě nedělají dobře. Proč si to myslíte?
„Tím jsem nemyslel sebe, aby to nevypadalo tak, že jsem ze Sparty musel odejít, protože to tam nedělají dobře. Myslel jsem to všeobecně. Kolik talentovaných kluků už tam pustili různě na hostování, nebo je odepsali, prodali je a oni se pak jinde vypracovali. Sparta je pak kupuje za drahé peníze zpět. A na některé už nedosáhne. Třeba takový Radek Šírl. Podívejte se, kam se dostal a jak hraje.“

Proč se s tímhle problémem podle vás neumí Sparta vypořádat?
„Protože potřebuje okamžitý úspěch. Nemá čas na to, aby své mladé hráče zařadila do sestavy áčka a dala jim čas, aby si na fotbal na nejvyšší úrovni zvykli. Oni potřebují hotové hráče, tak je nakupují. A na jejich mladé a talentované hráče nezbývá místo. Ti pak odcházejí jinam a bohužel třeba i do třetích lig. Zajímalo by mě, kolik takových talentů se v nižších soutěžích zakopalo definitivně. Když se podíváte na Slavii, to je úplný kontrast. Slavia naopak ze svých talentovaných hráčů těží.“

Vy sám jste působil ve Spartě, ve Slavii, teď jste v Baníku, ale jste vlastně hráčem Plzně…
„Tam jsem přestoupil v době, kdy jsem odcházel z Baníku do Norwiche. Už si nepamatuju podrobnosti, ale vím, že to tehdy tak nějak bylo, že pokud jsem chtěl do Anglie odejít, musel jsem ještě narychlo přestoupit z Ostravy do Plzně. Už dnes ani nechápu, proč to muselo být.“

Hráčem Plzně jste už dva roky, ale neodehrál jste tam žádný zápas. Cítíte se vůbec jako kmenový hráč Plzně?
„Mám s Plzní smlouvu, ale je jasné, že vztah k tomu klubu prostě tak intenzivní, jako k Baníku nebo třeba k Blšanům, nemám. Jsem s Plzní smluvně svázán, to je ten hlavní vztah mezi mnou a tímto klubem. Možná že tam někdy budu hrát a pak se ten opravdový vztah narodí.“

Vraťme se ještě do Anglie. Říkal jste, že vám brzy začali dávat jasně najevo, že o vás nestojí. Jakým způsobem se to dělo?
„Já musím hlavně říct, že když jsem do Norwiche odešel, možná poprvé ve své kariéře jsem byl připravený se o něco opravdu rvát. Věděl jsem, že zadarmo nic nedostanu, že pokud budu chtít hrát, budu si to muset tvrdě vybojovat. A taky jsem se do toho takhle pustil. Všechno jsem dělal na absolutní maximum, nic jsem nevypustil, nic jsem neošidil. Jenomže situace se vyvinula moc špatně. Dávali mi to prostě sežrat, i když jsem se mohl přetrhnout. Zcela otevřeně mi říkali, že to dělám zbytečně, že si stejně nezahraju, a ať si hledám něco jiného.“

Máte nějakou vzpomínku, k níž se vracíte obzvláště nerad?
„Pro mě bylo nejhorší, že trenéra, který si mě tam přivedl, za dva měsíce vyhodili. Přišel Glenn Roeder, takový přísnější chlapík. To mi ale nevadilo. Když přišel, řekl mi, hele, viděl jsem tě v posledních dvou zápasech hrát, hrozně se mi to líbilo, tvoje budoucnost je spojená s Norwichem a nastřílíš hodně gólů. Byl jsem z toho hrozně překvapený, já se toho jeho příchodu naopak hodně bál. Tohle mi ale dodalo chuti, makal jsem dál. A přišla první tři kola pod jeho vedením a já zůstal na tribuně. Nevěděl jsem, co se děje. Nešel jsem za ním, abych se ho na to ptal. Ale bylo to horší a horší. Chodil jsem hrát za juniorku, dával jsem góly, hrál jsem s maximálním nasazením, všechno bylo marné. A po dvou měsících za mnou přišel na tréninku jeho asistent a zeptal se mě přede všemi, jak se jmenuju.“

To byl z jeho stranu pokus o vtip?
„Nevím, asi. Pokus o špatný vtip. Kluci mu šeptali, že jsem David. A on se mě zeptal, odkud jsem. To už bylo na mě trochu moc, navíc to bylo v době, kdy už jsem byl z toho všeho hodně nalomený a naštvaný. Kluci mu zase poradili, že jsem z České republiky. A on na to odpověděl: „Fucking Slovakia!“ Prostě jsem pro něj byl ze z…..ho Slovenska. A hrozně se tomu smál.“

Smáli se i spoluhráči?
„Jen ze začátku. Když se vytasil s tím „Fucking Slovakia“, i kluci cítili, že přestřelil a že to byl podraz. Mně z toho svírá ještě teď, když si na to vzpomenu.

Po takové zkušenosti mívá člověk pocit, že už ho nic nerozhodí. Zjistil jste někdy po návratu z Anglie, že je to pocit klamný?
„No, jednou možná, když jsem podruhé přišel z Baníku. Nebylo to nic tak drsného jako v Norwichi, ale byla to taková nemilá příhoda, kterou zveřejňovat nebudu, ale kluci i trenér si určitě vzpomenou, co to bylo. Ale možná i díky tomu, co jsem zažil v Anglii, jsem tuhle věc dokázal zvládnout v mnohem větší pohodě. Nakonec to všechno dopadlo famózně a já můžu říct, že jsem v Baníku hodně spokojený.“

Nenapadlo vás, že za to, že vás osud přehazuje z klubu do klubu, může i vaše povaha? Navenek působíte slušně a trochu zakřiknutě. Jako kluk, který si neumí dupnout…
„Přesně tohle mi možná uškodilo v Anglii. Pokud jsem slušný člověk, určitě to není špatně. Já jsem za to rád. Ale v Anglii jsem neměl být za každou cenu ten „nice guy“, který se pořád usmívá. Měl jsem si tam i svým chováním zjednat více respektu. Ovšem že bych byl takový, že je mi všechno jedno, to taky nejsem. Naopak jsem hodně soutěživý a strašně nerad prohrávám. Odmalička.“

Když jste byl malý, vztekal jste se, když jste prohrál?
„Jo, někdy hodně. Jednou jsme s tátou a bratrancem hráli nohejbal, oni podváděli a oba mě porazili. Z toho jsem se málem zbláznil.“

Poslyšte, a podváděli opravdu?
„Jistěže podváděli! Místo sítě jsme tehdy měli jen tak natažený provázek a jim ten míč kolikrát proletěl pod ním, ale oni to neuznali. Prý jsem špatně viděl. Udělali si tak spoustu bodů. Já to nemohl snést, protože já už tehdy hrál fotbal a chtěl jsem dokázat, že jsem dobrý. Místo toho jsem tehdy šíleně prskal, zrudnul a moc nechybělo a řekl jsem tátovi nějaké sprosté slovo.“

Myslíte si, že vás nějak ovlivnilo to, že jste jedináček?
„Možná že by mi pomohlo, kdybych měl sourozence, který by mě odmalička porážel, a tím by mě donutil o všechno více bojovat. Ale to jsou jen takové úvahy. Jsem jedináček, a tak to prostě je. Když to tak vezmu, jsem moc rád už za to, co se mi dodnes povedlo.“

Brzy vám bude šestadvacet let. Už vás někdy napadlo, že vám trochu utíkají léta? Že jste měl tu kariéru skvěle nastartovanou, byl jste velký talent, a teď ne a ne prorazit k výšinám?
„Tenhle pocit nemám. Abych si říkal, jejda, to už je mi tolik let a já hraju pořád českou ligu, to se neděje. I když na zadní kolečka už trochu myslím, přihlásil jsem se na vysokou školu, ale na to, že mi utíkají roky a já bych měl utéct někam ven, abych se třeba nějak zajistil, to ještě ne.“

Díky tomu, že jste prošel tolik klubů, jste poznal spoustu trenérů. Na kterého z nich vzpomínáte nejraději?
„Nó... to je taková choulostivá otázka…“

To mám pro vás ještě jednu choulostivější, vydržte…
„Tak já vám to řeknu. Vzpomínám nejraději na ty trenéry, pod nimiž jsem hrál a cítil jsem, že mě v té sestavě nechají do poslední minuty. To jsem měl za trenéra Bílka v Blšanech, a pak za trenéra Hapala v Ostravě. Ten si mě do Baníku z Blšan vytáhl. S těmi dvěma jsem měl výborný vztah. Trenér Hapal mi jednou s nadsázkou dokonce řekl, že i když budu mít jen jednu nohu, že mě na tom hřišti nechá. To fotbalistovi ohromně pomůže. Ale rád vzpomínám i na trenéra Straku a rád mám i našeho trenéra v Baníku, pana Večeřu. A teď teda tu choulostivější otázku…“

Ta zní, na kterého trenéra vzpomínáte nerad…
„Tak to vás zklamu. Žádný takový není. Možná někdy dříve bych vám nějaké jméno řekl, možná by jich bylo víc, jenže dneska vím, že chyba nebyla v nich, ale ve mně. Opravdu neexistuje trenér, na kterého bych vzpomínal nerad.“

Zavzpomínejte na trenéra Straku…
„To dělám moc rád, protože on mě ve Spartě vytáhl z juniorky. Mezi takové hráče, jakými byli Poborský, Blažek, Sivok, Kováč, Pacanda, Urbánek, Baranek... To bylo hodně silné mužstvo. Mě ale hrozně zajímalo, jestli je trenér Straka opravdu takový, jak se jakoby prezentoval na veřejnosti.“

Jaký?
„No takový ten trenér, který naplno žije s mužstvem. A zjistil jsem, že on se tak neprezentoval, on takový opravdu byl. Mile mě překvapilo, že nemá dvě tváře, že si na nic nehraje, že takový, jak navenek působí, opravdu je. Je to blázen do fotbalu. Žil s námi, i v přípravě bylo hrozně cítit, jak nás motivuje.“

Považujete tedy trenéra Straku za toho, který vás pro velký fotbal objevil?
„Já tehdy hrál druhou ligu za béčko Sparty a je možné, že kdyby si mě nevytáhl, nikdo by o mně nevěděl. Ale své opravdové začátky ve velkém dospělém fotbale mám spojeny až s Blšany. Tam jsem začal hrát ligu pravidelně.“

Patří vám titul, který v minulé sezoně získala Slavia. Vy sám jste tam toho ale moc neodehrál. Cítíte se jako úřadující mistr ligy?
„Necítím, to můžu říct zcela upřímně. A nejen proto, že už jsem hráčem Baníku. Byl jsem tam půl roku, do toho jsem se zranil, takže jsem tomu moc nepomohl. A taky jsem si titul ani tak nevychutnal jako hráči, kteří to opravdu odedřeli.“

Čeho byste chtěl ve své kariéře dosáhnout?
„Dívám se hlavně do té blízké budoucnosti. A tou je pro mě Baník. Chci, abychom dotáhli do konce to, co jsme začali. Jsme třetí a chceme do třetího místa skončit. To je určitě reálné, i když nám odešli Tomáš Galásek s Vencou Svěrkošem, pořád jsme dost silní na to, abychom to zvládli.“

O reprezentaci nesníte?
„Sním, samozřejmě. Ale to není cíl, to je právě spíše jen sen, který ale nepovažuju vyloženě za bláhový. Vidím, že poslední dobou dostává v nároďáku šanci spousta kluků. I z naší ligy. To dává naději i mně, že bych se tam třeba někdy mohl podívat. Když se mi bude dařit, když budu dávat góly a Baník bude nahoře, vím, že nějaká šance prostě je.“

A další odchod do zahraničí?
„Kdo by po něm netoužil, ale já jsem už opatrnější. Už jsem poznal, jaký fotbalový život je a jak umí být vrtkavý. Takže nějaké prohlášení o tom, že za rok a půl chci být zase někde venku, toho se ode mě nedočkáte. Bylo by to z mé strany ukvapené.“




Ú