Šmicer: Manažer? Teď ne...

Jeho tělo jasně říká: Stop, už dál nemůžu! On to ví, přesto bojuje dál. Je neuvěřitelné, co jej žene vpřed. „Chci se rozloučit na hřišti. I kvůli jednomu zápasu to stojí za to,“ zdůvodnil záložník Slavie, proč se momentálně rozhodl neakceptovat nabídku Ivana Haška.

V Seefeldu tráví čas v sedle kola a také v posilovně. A má také hodně času na přemýšlení. Žádost o rozhovor neodmítl, byť na něj spoluhráči neustále volali, ať se k nim přidá na večerní kávičku. „To nic, oni počkají. Já je přece vidím pořád,“ usmál se.

Vladimír Šmicer na soustředění v Seefeldu • Jaroslav Legner SPORT

Už tedy víte, že na Haškovu nabídku nyní nekývnete?
„Řekl jsem, že pokud mi ta role bude nabídnuta třeba od nové kvalifikace, že to beru hned. Okamžitě! Bez přemýšlení! Ivan cítí, jak to u mě je. Ví, že mám sen rozloučit se na hřišti. Byl by sice rád, abych nastoupil teď hned a byl u reprezentace okamžitě, jenže já jsem mu odpověděl, že nemůžu za hlavu hodit ty tři měsíce, co tady makám. Jsem rád, že to nepostavil tak, že buď teď, nebo nikdy.“

Takže ještě jednou: pro tuto kvalifikaci říkáte definitivně „ne“?
„Když nyní vidím, že je koleno dobré, tak říkám ne. Jenže co když se mi s tím kolenem něco stane? Jestli ano, tak tu nabídku manažera reprezentace přijmu. Ale teď ještě bojuju. Za ten návrat. Moc si přeju, aby se mi to povedlo. Nyní už je to jen o tom rozloučit se na hřišti. O ničem jiném to není.“

Opravdu vám jde jen o „pouhé“ rozloučení?
„Ano, jen o tuhle jednu věc. Je to asi pro všechny bláznivina, ale je to moje obrovské přání.“

Jak se vám do dřiny v posilovně a během šlapání do pedálů promítaly myšlenky na konec kariéry?
„Určitě tady o tom přemýšlím. Měl jsem teď na přemýšlení spoustu času. Dá se říct, že mě nabídka Ivana Haška potěšila. Jenže na druhou stranu, když jsem jel do Belgie na operaci, jel jsem tam s tím, že se vrátím a rozloučím se na hřišti. Mám tedy před sebou nějaký sen a doufám, že mi koleno dovolí si ještě zahrát.“

Skutečně v to věříte?
„Ano, chtěl bych si ještě trochu zahrát. Vím, že víc než rok už to nebude. Byl bych rád i za podzim, kdybych třeba v jeho průběhu naskočil a dohrál ho. Stačilo by mi to a byl bych za to obrovsky rád. Chtěl bych se zkrátka rozloučit na hřišti. Když to nevyjde, tak to nevyjde. Ale přál bych si, abychom se dostali do Ligy mistrů a aby nám do skupiny nalosovali třeba Liverpool nebo Bordeaux. Nějaký klub, kde jsem hrál. Je to můj obrovský sen.“

Vám se nikdy nepoštěstilo, abyste se rozloučil se svým týmem na hřišti, to je známé...
„Ano, nevyšlo to v Liverpoolu. A ani v Bordeaux. Tam se nevědělo, jestli prodloužím nebo neprodlužím. Pak přišlo takové zranění, že jsem řekl, že se raději vrátím domů. Nechtěl jsem riskovat, že bych se tam se zraněním celý rok trápil. A tak jsem šel domů. Logicky bych už měl ukončit kariéru. Protože když se podívám, co jsem ve Slavii za dva roky odehrál, tak je to bída. Zranění bylo hodně. Jenže já jsem se hecnul a řekl jsem si, že se zkusím rozloučit na hřišti. Jdu za tím snem. Ovšem když se to nepodaří, smířím se s tím.“

Vezmete to tak, že se v životě stávají horší věci?
„Přesně tak. Někteří kluci musejí končit ještě dřív než já. Nestavím to tedy do pohledu, že když se to nepovede, budu neskutečně smutný. Jsem rád za to, co mě v kariéře potkalo. To rozloučení je jen poslední přání.“

Co když se vrátíte jen na jeden zápas, v němž se rozloučíte? Bude vám ta dřina stát za to?
„Bude! Proto to dělám. Klidně se budu dřít půl roku kvůli tomu jednomu zápasu. Klidně to obětuju kvůli jedinému zápasu.“

Takový scénář by si pak žádal zfilmování...
„No, ale kdyby to bylo postavené tak, že bych si musel vybrat, že buď půjdu dělat reprezentačního manažera teď, nebo už jindy tu šanci nedostanu, tak tu funkci vezmu. V nároďáku totiž vidím daleko větší budoucnost než v kariéře hráče. Ve Slavii vím, že to třeba dělám jen kvůli jednomu zápasu. V nároďáku bych mohl přispět k tomu, aby byl náš mančaft dobrý a postoupil.“

Myslíte, že se Česko může ještě probojovat na světový šampionát?
„Šance na postup nejsou velké, ale jsou tam. Podle mého se postoupit pořád dá. Kluci mají na víc, než předváděli. Změny, které nyní nastaly, dodají novou energii a s ní jsme schopni na Slovensku vyhrát. Tím dostaneme do hry nejen sebe, ale i fanoušky. Zvedneme náladu. Mistrovství světa ještě nemusí být ztracené. Takže uvidím, třeba začnu za měsíc s běháním, a když ucítím sebemenší bolest nebo když mi koleno oteče, ihned skončím. Už nebudu laborovat s tím, že to bude za týden lepší. Skončím hned.“

I kdyby vás v koleni jen píchlo?
„Ano. Když se to ozve a jednou mi to oteče, skončím. Za to zdraví mi to nestojí. Mám ho jen jedno. Už teď si myslím, že jdu přes zdraví. Už to riskuju i přesto, že bych neměl. To vím stoprocentně.“

Jak často vám Ivan Hašek volá?
„Docela často. Kdybych tu funkci třeba někdy skutečně dělal, těšil bych se na to. Protože věřím, že tam jsou lidi, se kterými by mě ta práce bavila.“

Jaké byste měl kompetence?
„Na to se ptají všichni, ale já to zatím také nevím. Tak do hloubky jsme se nebavili. Ovšem chtěl bych je mít co největší, takové, abych tým, když u něj budu, mohl nějakým způsobem tvarovat a ovlivňovat. Chtěl bych dělat vše pro to, aby fungoval pozitivně, aby v něm byla dobrá komunikace, aby to mělo nějaký smysl. Mám nějaké představy, ovšem záleželo by na těch kompetencích. Byl jsem celou dobu hráč, teď bych byl v jiné funkci. Ovšem nějakou dobu jsem v nároďáku působil. Znám tam lidi, tak věřím, že bych tu práci mohl dělat dobře.“

Jak byste si své kompetence představoval?
„Určitě bych nebyl v takové roli jako pan Košťál. Fanoušci si totiž pod slovem manažer představují ekonoma. Já bych byl jiný, staral bych se spíš o ty sportovní věci. Lidi si totiž řeknou: Šmicer a manažer? Copak to může dělat, když se tím nikdy neživil? Já sice vystudoval obchodní akademii, ale manažerské vzdělání nemám. Moje role by byla zkrátka jiná. I když bych se do toho také musel dostat, musel bych být v kontaktu se sponzory a musel bych s nimi jednat. Ovšem spíš bych se snažil podpořit image toho týmu.“

V jakém smyslu?
„Hodně bych se zajímal o charakter hráčů. Neříkám, že bychom vybírali pro nároďák jen hodné fotbalisty. Ale chtěl bych, aby se hráči chovali slušně, aby se snažili budovat si image. Tedy nejen svoji, ale image mužstva. Aby lidi poznali, že když se prohraje, že tam kluci nechali všechno, aby bylo vidět, že jim na nároďáku záleží. To jsou takové obecné řeči, ovšem něco na tom je. Atmosféra v týmu musí být základ, pak můžeme stavět výš a výš. V minulosti to trochu drhlo.“

Zkuste to přiblížit.
„Je možné, že nám odešli nějací hráči, že se tým změnil. Tím si projde každé mužstvo. Ale takové ty charakterové věci a vztahy uvnitř mužstva i směrem ven se musí změnit. Ono to může vypadat blbě, když jsem v tom týmu třeba taky byl, jenže na druhou stranu právě díky tomu jsou věci, do kterých vidím, které znám. Já jsem totiž stejnou chybu udělal taky.“

Kdy?
„Když jsme hráli kvalifikaci na mistrovství světa 2002 a baráž s Belgií. Všichni jsme působili v klubech, jako je Liverpool, Juventus a Dortmund a další, a mysleli jsme si, že nám patří svět, že jsme hvězdy, že si můžeme dělat, co chceme. A nikdo nám to tehdy nevyčetl, nikdo nám do očí neřekl, že nejsme žádné hvězdy, že jsme jen machýrci, kteří si na něco hrají. A kvůli tomu jsme přišli o mistrovství světa.“

Ze současného týmu cítíte něco podobného?
„Nechci o tom tak mluvit. Nebyl jsem přímo u toho. Ovšem myslím si, že ti hráči nepodávali výkony, na které by měli mít. A taky vyšly na povrch věci, které se vůbec stávat neměly. Nám to tehdy nikdo neřekl. Moje výhoda teď bude, že takové věci můžu rozpoznat a můžu to včas zastavit. Můžu je změnit a říct jim, ať si na hvězdy nehrají, že nejsou nic. Ať jsou rádi tam, kde jsou, na nároďák by neměli jezdit machrovat, ale opravdu hrát.“

Pojďme k vašemu aktuálnímu stavu. V Seefeldu zatím jezdíte jen na kole, že?
„Tak nějak pokračuju ve svém programu, dá se říct, že ráno mám posilovnu a odpoledne chodím na kolo. Trochu jsem to obměnil, když jsem byl totiž ve Špindlu, tak jsem chodil ráno na kolo a odpoledne do posilovny. Mám za sebou tři a půl měsíce dřiny.“

Kdy byste se mohl vrátit?
„Pořád mi chybí měsíc a půl na to, abych mohl trénovat s klukama na hřišti. Je to hlavně hrozný stereotyp. Jsem však rád, že jsem vypadl z Prahy. Na těch soustředěních je to pro mě změna. Mám jiné vyjížďky, jsem v jiné posilovně. Dobře potrénuju, mám pravidelný režim, doma člověk pořád někam lítá, tady má svůj klid.“

Měsíc a půl, to je ještě dlouhá doba...
„To je. Je to škoda, ale věděl jsem už po operaci, že to tak bude. To se nedá uspěchat, je to chrupavka. S tím se nedá nic dělat.“

V posilovně jste si porovnával kolena, už jsou svaly kolem nich stejné?
„Rozdíly se zmenšily. Když jsem měl dva měsíce berle, tak ten sval mi strašně ochabl. Potom si člověk měří svaly, aby věděl, kolik chybí do levé nohy. Už se to pomalinku srovnává, zatím to jde dobře, ovšem to rozhodující stejně přijde, až bude člověk kopat do balonu. U běhání si nemyslím, že mi to mělo dělat problémy nebo nějak otékat. Klíčové to bude při kopání, změnách směru a podobně. Takové věci dělají chrupavce největší problémy.“

	V pátečním deníku Sport najdete:
	» celý rozhovor s Vladimírem Šmicrem O čem mluví: » Zvládá už běhat? » Jak trénuje v Seefeldu?