Téměř tři roky, přesně dvaatřicet měsíců čekala Dagmar Damková na další příležitost pískat v roli hlavní rozhodčí utkání Gambrinus ligy. V listopadu 2006 řídila utkání Teplice-Slavia (2:4), nyní řídila duel Bohemians Praha-České Budějovice (0:2).
„Byl to nádherný pocit, jsem šťastná, že jsem se na prvoligový trávník vrátila,“ neskrývala spokojenost.
Předseda komise rozhodčích Luděk Macela v předchozích třech letech při dotazu na vás neustále opakoval, že proti vám nic nemá, ale musíte splnit fyzické testy. Opravdu to byl jediný důvod?
„Je pravda, že jsem je splněné neměla a věděla jsem, že bez nich nemůžu první ligu pískat. Řídila jsem jen utkání ČFL. Jestli měl pan Macela proti mé osobě i jiné výhrady, to nevím. Nedávno jsme si sedli a všechno vyříkali. Uznala jsem, že není všechno černobílé, a jsem ráda, že je to za námi.“
Jestliže byly limity jedinou zdůvodnitelnou překážkou, proč jste je neudělala?
„Já je plnila vícekrát v rámci soustředění mezinárodních rozhodčí ženského fotbalu a byly mi uznány. Bohužel v roce 2007 se toho nahrnulo tolik, že jsem na ně neměla. Když ostatní rozhodčí v prosinci odpočívali, já se připravovala na lednový test, abych se mohla zúčastnit mistrovství světa žen v Číně. U nás jsem je pak nestíhala. Za ten rok jsem dělala osmkrát testy a pískala jen osm zápasů. A další rok znova. V něm jsem v srpnu řídila finále olympijského ženského turnaje v Pekingu. Už toho bylo na mě dost, tělo nefungovalo, nasbíraly se zdravotní potíže. Ale přiznávám, že to byl ode mě i zásek. Neměla jsem sílu se s tím rvát. Za všechno si můžu také sama.“
Proč se vůbec upínáte na právo řídit nejvyšší soutěž mužů, když v ženském fotbale máte ohromné jméno a UEFA i FIFA vám přidělují nejlepší zápasy? Mohla jste u nás pískat jen ligu žen.
„Mužský fotbal je docela jiný. Je v něm mnohem více kontaktů, nasazení, tempo je daleko rychlejší. V ženské lize se vám stane, že za celý ročník nevyloučíte ani jednu hráčku. Když chcete nabírat zkušenosti, nadále se zlepšovat, je soutěž mužů nenahraditelná. Získáte potřebný nadhled.“
Letos jste fyzické limity splnila. Přispěly k vašemu rozhodnutí i změny ve fotbale a nové vedení?
„Já se na ně poctivě připravovala a moc jsem chtěla dokázat, že na to pořád mám. Možná nové vedení přineslo i jinou chuť a motivaci. Ale to nebylo to určující. Po testech mi osobně blahopřál předseda Ivan Hašek, chválil mě, že jsem dobrá rozhodčí. To potěší. Ale pevně rozhodnutá limity splnit, jsem byla už před valnou hromadou.“
Jak vás brali vaši mužští kolegové? Cítila jste u nich podporu, nebo skrytou škodolibost s přáním, abyste neuspěla?
„Znáte to, do očí vám nikdo nic neřekne. Povzbuzovali mě, ale já dobře vím, že ty, na něž bych se mohla v případě nouze spolehnout, spočítám na prstech jedné ruky.“
Neobávala jste se, jak se vám utkání Bohemians Praha-České Budějovice vydaří? Kdyby to nevyšlo, třeba už jste další šanci dostat nemusela?
„Nejsem trémistka, vždycky si říkám, pískej, co vidíš, a to se mi vyplácí. Navíc hráči obou týmu chtěli hrát a návrat mi usnadnili. Bylo to bezproblémové utkání.“
Váš osobní vztah s Romanem Berbrem, který je považován za šedou eminenci rozhodčích v českých soutěžích, není tajemstvím. Myslíte, že vám v něčem pomáhá, nebo naopak ubližuje?
„Povídá se, že Roman není s panem Macelou na stejné lodi... Já to však neřeším. Všechno, co jsem dokázala, jsem si vydobyla sama, za to, co se nepovedlo, si také můžu sama. Je to jen má věc.“
