Damková: Řepka se mě ptal, kdy ho budu pískat

Dagmar Damková se díky nástupu Ivana Haška znovu objevila mezi rozhodčími v nejvyšší soutěži a navíc šéfuje ženskému fotbalu. „Ligu už jsem přitom vzdala,“ přiznává.

Jak si užíváte velký návrat?
„Určitě je to příjemné. Za to, že můžu být znovu v první lize, jsem strašně ráda. Je to přesně tak, jak jste to řekl – užívám si to. S tímhle pocitem jdu na každý zápas, je to bez stresu. Už asi nemám co víc dokázat, povedlo se mi snad všechno, čeho jsem mohla ve své profesi dosáhnout: pískala jsem finále olympiády, mistrovství Evropy i ženské Ligy mistrů, semifinále světového šampionátu a tak dále. To pro mě byla satisfakce.“

Ještě nedávno jste přitom byla v úplně jiné pozici, nestáli o vás. To je obrovský životní převrat, ne?
„To je silné slovo... I když jsem nebyla v první lize, mohla jsem pískat nižší soutěže. A venku jsem na tom byla dobře. Na nejvyšší soutěž už jsem prostě rezignovala. Už jsem neměla sílu pořád někoho přesvědčovat. Měla jsem toho dost, takže jsem i přestala jezdit na semináře rozhodčích. Prostě jsem to vzdala. Ale pak svitla malá naděje, když Ivan Hašek prohlásil, že mě považuje za jednu z nejlepších rozhodčích a že si myslí, že do ligy patřím. I to možná byla příčina mého návratu.“

Čtěte dále:Damková píská líp než chlapi »

Dal vám svou přízeň najevo osobně?
„Když jsem dělala fyzické i písemné testy, pan Macela (předseda komise rozhodčích) mi říkal, že máme za Ivanem Haškem společně přijít. Tam mi to pan Hašek řekl přímo do očí. Měla jsem z toho radost, ale dál už jsem to nemohla ovlivnit.“

Neříkala jste si, že je to promyšlený tah, kterým Ivan Hašek pracuje na vylepšení image fotbalového svazu?
„Ne, ne, ne, to mě nenapadlo. Teprve teď, když to říkáte. Ale i pokud by to tak bylo a mělo to pozitivně zapůsobit, tak by to bylo jenom dobře.“

Když jste se v létě znovu objevila v lize, jak vás přivítali hráči?
„Stalo se mi, že říkali: „Jé, tak jste po dlouhé době zase tady. Konečně.´ A když jsem pískala zápas Olomouc – Brno, po rozcvičení jsem potkala brněnského kapitána Honzu Trousila, který je dlouhodobě zraněný, a on povídá: „Dášo, konečně jsi zpátky. Sleduju tě, ukazuješ jim to.” To bylo hrozně milé. Nebo jsem v prvním utkání pískala Slovácko, za které hrál Petr Švancara. Střídal a po zápase říkal: „Dášo, super.” Přitom na mě předtím taky zkoušel nějaké ty svoje kulišárny, chtěl kopat roh, ale zarazila jsem ho: Hele, Petře, ne, ne, ne.“

Těšíte se, až vyfasujete Spartu s Tomášem Řepkou?
(směje se) „Uvidíme. Když to přijde, tak proč ne. Musím to zaklepat, zatím jsem s Tomášem Řepkou žádný problém neměla. Pískala jsem ho asi třikrát a vždycky bylo všechno v pohodě. Zrovna nedávno jsme se potkali na Strahově. Doprovázela jsem rozhodčí a on čekal na syna po tréninku Sparty. Pozdravili jsme se, ptal se: „Kdy nás budete pískat.” To nesmíte zlobit! odpověděla jsem. A on: Já nikdy nezlobím. Já jsem hodnej... Bylo to takové hecování, špičkování. Takže strach z něho nemám, snažím se měřit všem stejně. A kdyby něco provedl, odnesl by to stejně jako devatenáctiletý kluk.“

Pokud víte, že vás čeká zápas s tak kontroverzním hráčem, přemýšlíte o tom dopředu?
„Asi ano. Každý rozhodčí se nějak připravuje. Když jsem dostala nominaci na utkání Bohemians 1905 – Slavia, větší strach než z hráčů jsem měla z diváků. Ještě víc jsem se zaměřila na možnosti, že se něco stane. Připravovala jsem se na to, odkud hrozí nebezpečí. Doma jsem si prošla metodické pokyny, co v takových situacích dělat. Opakování matka moudrosti.“

Majitel Slavie Tomáš Rosen klidně ostře natřel vašeho kolegu Pavla Královce, ale vás si nemohl vynachválit. A nejen kvůli penaltě ve prospěch svého klubu...
„Ohledně téhle situace jsem dostala spoustu esemesek. Jedna přišla i od Martina Michala, manžela Heleny Vondráčkové. Napsal mi: Dášo, jsem velkej fanda Bohemky, ale klobouk dolů. Perfektní výkon. Ruka jasná. Takhle vyznělo devadesát devět a půl procenta zpráv: To se musí pískat. A pak slyšíte v televizi pana Karocha (spolukomentátor České televize), který se divil, že jsem penaltu nařídila. Jenže on tím zmate celý národ! Dál to rozebírat nebudu...“

Zkuste to.
„Takoví lidé neví, která bije, a přitom to ženou lidem do hlavy. To mě štve. Ale není proti tomu obrany. I fotbalisté uznali, že to bylo jasné. Hráči na trávníku se nerozčilovali. Kapitán Bohemky Radek Sňozík mi říkal: Dášo, tohle ne... Tak jsem mu odpověděla: Radku, nezlob se, tohle nebudeme vůbec řešit. On na to: Tak dobrá.“

Dagmar Damková • Jaroslav Legner (Sport)

Mimochodem, vy si s hráči tykáte?
„S těmi, které znám. Radka si pamatuju už z doby, kdy hrával v Tachově, to bylo ještě v přeboru. Honzu Trousila zase znám z Neratovic. Je to spousta let. Tykám klukům, které jsem potkala už v dorostu, oni mi vykají. Tykám kamarádům, klukům z Plzně, třeba Pavlu Horváthovi. Ale na hřišti je to jedno – problémy řeším u všech stejně. Ale třeba s Tomášem Řepkou si netykám.“

Tomu by asi tykání nevadilo. Nezdá se vám ale, že rozhodčím až moc mluví do práce, zpravidla ze vzdálenosti několika centimetrů?
„Každý má svůj styl. Na druhé straně, on je typ hráče, který se tím vědomě snaží rozhodčího rozhodit. Má to v popisu práce. To chápu a nehaněla bych ho za to. Pak záleží na rozhodčím, jak se s tím vypořádá. Nějakého starého harcovníka Tomáš Řepka rozhodí těžko, ale mladého kluka, nováčka dostane tam, kam ho dostat potřebuje. Ten sudí nebude vědět, co píská.“

Takže vy se Tomáše Řepky neleknete?
„V televizi někdy nevypadá moc dobře... (usmívá se) Ale vždycky záleží na momentu, jak zareagujete. Těžko se to předvídá. Je to typ tvrďáka, ale blíž ho neznám. Teď byl, chudák, protažený novinami...“

Máte štěstí, že vás s ním nevyfotili.
„Když jsme se spolu bavili, působil jako normální, příjemný člověk. Musím říct, že když máme seminář UEFA, někdy musíme dělat fotbalistky a simulovat situace pro ostatní. A když se dostanu do ráže, neznám bratra ani sestru. Takže asi dokážu trošku pochopit, jak se v takové chvíli chová hráč jako Řepka.“

Taky házíte míčem po ostatních?
„To ne, to ne. Ale když rozhodčí něco posoudí nespravedlivě, hned jsem vytočená. Toho jsem schopná.“

V minulosti z vás dlouho bylo cítit, že se cítíte jako nechtěná. Po comebacku v lize jste naopak tvrdila, že si za mnoho věcí můžete sama. Jak tomu mám rozumět?
„Za tím, že jsem si za část z toho mohla sama, si stojím. Bylo to právě tím, o čem jsem mluvila: že jsem rezignovala na semináře a podobně. Cítila jsem, že mě nechtějí. Na druhé straně to byla chyba, že už jsem na ně nejezdila. Jenže už jsem neměla sílu bojovat, vyprchala ze mě. Už jsem prostě nemohla. Tím jsem si sama zavřela dveře, přestali se mnou komunikovat.“

Také jste vždy naznačovala, že nejste vítána jako žena v mužském světě, Změnilo se to?
„Možná nějaká změna trošičku nastala, ale to už je otázka na komisi rozhodčích, protože já to nedokážu ovlivnit. Moje kolegyně Jana Adámková je pořád tam, kde byla. Ale to je vlastně taky pozitivní. A minulý týden byla dokonce na lajně ve druhé lize další holka, Adriana Šecová.“

Šéf komise rozhodčích Luděk Macela dosud trval na tom, abyste při testech splnila nejpřísnější limit pro muže – a přes to nejel vlak. Takže jste je zvládla, nebo změnil názor?
„Po volbách nového vedení fotbalového svazu jsem do toho vlaku naskočila zpátky. Listina rozhodčích zůstala stejná a já jsem z ní nebyla vyřazena. Před začátkem nové sezony jsem si řekla: Tak to zkusím. Když jsem se vrátila z dovolené, pan Macela mi zavolal, jestli se můžeme sejít a promluvit si. Popovídali jsme si o spoustě věcí, vyjasnili jsme si je. Bylo mezi nimi i to, co mně vadilo nejvíc. Jezdím na semináře FIFA a UEFA, kde běhám fyzické testy, k tomu mám turnaje. Můj režim rozhodčího z ženského fotbalu je úplně jiný, než mají muži. O tom pan Macela nevěděl, nikdy se na mě na to nikdo nezeptal. Jinými slovy: v době, kdy mám doma odpočívat stejně jako atlet po sezoně, bych měla jako muži naopak začínat s přípravou. To byl problém, který nešel vyřešit. Panu Macelovi jsem říkala: Nemůžu fungovat jedenáct měsíců bez přestávky. Nechci se vymlouvat na to, že jsem ženská, ale naše tělo funguje jinak.“

K čemu jste tedy došli?
„Dohodli jsme se na určitém režimu. Když budu pryč, všechno panu Macelovi nahlásím. Kluci plní limity pro Ligu mistrů, ale já je nejsem schopna splnit. Takže běhám mužské limity podle FIFA pro ligu. Z obou stran došlo k ústupkům. Vyjasnili jsme si to. “

Zvláštní. Dosud to byla nepřekonatelná překážka...
„Spousta věcí se změnila. Před dvěma lety by další holka neměla šanci být ve druhé lize. Teď tam je.“

Když jste se před legy do ligy dostala, měla jste výborně našlápnuto. Kde pak nastal zlom?
(usmívá se) „To já v podstatě nevím. Po utkání Teplice – Slavia jsem byla z ligy vyřazena. V novinách jsem si přečetla, že jsem nepřesvědčila, a tím to skončilo. Dál jsem po tom nepátrala. Rok jsem se ještě snažila, pak už jsem to po finále olympiády vzdala.“

Česká fotbalová rozhodčí Dagmar Damková • Pavel Mazáč SPORT

Měla na vaši pozici vliv korupční aféra ve fotbale? I vás se dotkly pochyby, jestli jste se do něčeho nenamočila.
„Kdyby to bylo rok poté, mohli bychom se o tom bavit. Ale bylo to až dlouho potom. Takže si to nemyslím.“

Vy jste se stala nepřímo hrdinkou korupčních odposlechů, kde se o vás bavili hrubě vulgárně. Přijde na to ještě dnes řeč, dovolí si někdo z vašeho okolí dokonce zažertovat?
„Jéžiš, teď jsem to někde nedávno zažila. Kapříci, kapříci – to je oblíbené, ale lidé se u toho smějí. Tímhle způsobem se to vrací, je to nezapomenutelné. A tak to zůstane. Na hřišti se mi to ani nestává. Už jsem si vzpomněla! Telefonovala jsem si s kamarádem a on mi říká, že jde na ryby a jestli nechci kapra.“

A je to tady...
„Tak mu povídám: prosím tě, můžeš použít jiné slovo? A on: No jo, to jsou ti vaši kapříci. Nebo to přijde, když se bavíte o Vánocích. Jak člověk řekne kapr, už to tam je. No jo, kapříci, to vy znáte...“

Poslyšte, co vlastně máte na štědrovečerní tabuli?
„Já si dávám řízek. (směje se) Kapra můžu, ale až studeného.“

Je pravda, že jste nikdy neviděla proslulé představení Ivánku, kamaráde...?
„Platí to pořád. Vůbec jsem to neviděla.“

Proč? Jak to, že udržíte zvědavost?
(směje se) „Je to nepříjemné – stejně jako když se mám vidět v televizi. Nebo když o sobě mám něco slyšet. Srandy bylo dost, navíc tohle člověk nemusí. Je to jako ke konci podzimu, kdy už mám fotbalu dost, ani se na něj nemůžu doma dívat. Toho představení bylo všude plno, třeba se na něj kouknu za tři pět let.“

Doufejme, že nepřibudou další díly....
„Snad ne. Snad už jsou všichni vyléčení.“

Když jste v zahraničí řídila velké turnaje, ale doma jen nižší soutěže, kdy jste zažila největší kontrast?
„Docela zajímavé bylo, když jsem se vrátila z mistrovství světa žen v roce 2007, kde jsem řídila semifinále. Šla jsem, myslím, na zápas posledního kola druhé ligy mezi Krčí a HFK Olomouc. Zima jako blázen, nasněženo, déšť se sněhem. No hrozný. Hráčům se vůbec nechtělo. Pískala jsem normálně, všechno jako obvykle, ale shodou okolností jsem slyšela výkřik z hlediště: Damková, tady nejsi v Číně, ale zpátky ve druhý lize! Sama pro sebe jsem si řekla: ´No to máš pravdu.´ Jak tam nebyli skoro žádní diváci, bylo to hrozně slyšet. Prý to byl majitel HFK pan Dostál. Ale já mám jednu specifi ckou vlastnost...“

Jakou?
„Beru úplně stejně olympiádu, mistrovství světa. ligu i dorost nebo žáky. Lítám tam tak jako tak, mám pomalu stejnou tepovou frekvenci. Neumím zápas odchodit. Snažím se nic nepodcenit, nechci taky zbytečně hazardovat se svým jménem, aby mě někdo nenatřel. Ale spíš to mám v sobě zakódované, možná je to zase ten ženský prvek.“

Letos zjara se roznesla zpráva, že jste vdala. Jak se to k vám doneslo?
„Člověk se dozví věcí... Ozval se mi někdo z fotbalu. Byl to dotaz: Hele, jak to teda je? A u toho velký otazník. Pak se přidali asi ještě tři lidi, ale tím to skončilo.“

Měla jste si brát Romana Berbra, bývalého rozhodčího a šéfa fotbalu v plzeňském kraji. Jaký máte vztah?
„Žijeme spolu.“

Setkáváte se s tím, že to stále budí pozornost?
„Záleží, jak u koho. Lidem, kteří mě nebo Romana znají, to přijde úplně normální. U těch, kdo nás posuzují jen podle zpráv v novinách nebo řečí typu jedna paní povídala, to pozornost vzbudí. Lidé by vždycky měli soudit člověka, až když ho poznají osobně. Proto třeba nemůžu posuzovat Tomáše Řepku. Až se s ním potkám podruhé, potřetí, můžu si udělat názor.“

Dagmar Damková • Pavel Mazáč

Roman Berbr je považován za šedou eminenci či démona českého fotbalu. Umíte s tím žít?
„Musím.“ (směje se)

A máte vysvětlení, jak k takovému označení přišel?
„Jednou se o nějakém člověku něco napíše – a hned už má nálepku. Už se ani nesnažíte dopátrat pravdy, jestli to tak je, nebo ne. Roman se povahou i chováním hodně podobá právě Martinu Michalovi. Toho jsem poznala, když jsme byli s týmem Amfory v zahraničí. Dřív jsem ho vnímala jen z titulků, to si pak říkáte: Co je to za člověka?! Pak si ale popovídáte a zjistíte, že je úplně jiný. Roman má výborné nápady, jak fotbal posunout dopředu. Máme je u nás v Plzni, ale jinde je nikdo nechce.“

Doufám, že to není nic špatného...
„Jde třeba o kauce za žluté karty. Nebo střídavé starty hráčů, třeba z nějaké vesnice ve větším klubu a naopak. Fotbalu to pomáhá. Ale proč to nepoužijí jinde? Protože to vymyslel Berbr.“

Roman Berbr údajně pomohl Ivanu Haškovi na funkci svazového předsedy. Jedna z teroií zní, že je s tím spjatý i váš vzestup.
„Nevím, co k tomu říct. Asi se musíte zeptat Ivana.“ (usmívá se)

Roman Berbr je spojován s dobou temna v českém fotbale. Vy mu věříte?
„Jsou věci, po kterých člověk ani nepátrá. U nás každý, kdo je rozhodčí, je lump. Je to škatulka a už z ní nikdo nikdy nevyskočí. Žiju s mužem, kterému věřím...“