Letos v září oslaví Josef Kadraba, člen stříbrné party z mistrovství světa 1962 v Chile, už 80. narozeniny. Píše tedy dvě třetiny historie Slavie, která oslavuje 120. narozeniny. Třebaže její dres oblékl až na sklonku kariéry.
Hrál jste ligu za Kladno, za Spartu, do Slavie jste přišel v dvaatřiceti letech v době, která nebyla moc úspěšná. Proč se tak vroucně hlásíte k jejím barvám?
„Pocházím z Rakovníku, v roce 1943 tam hrála Slavia pohár. Sněžilo. Já prvně viděl Bicana, Kopeckého, Finka. Jako desetiletý kluk si to pamatuju. Pro mě je Josef Bican nejlepší fotbalista, který tu kdy byl, byl to idol. Nosím dodnes tričko s jeho portrétem. Teď mám sako, společenský oděv s odznakem Slavie na klopě, ale to tričko mám mnohem raději.“
To stačilo vaše jediné setkání s Bicanem, navíc z pozice fanouška, abyste se stal zarytým slávistou?
„Ono to pokračovalo. V roce 1948 jsem jako dorostenec cvičil na sokolském sletu. Bydleli jsme na Břevnově a asi nás uteklo ze cvičení, což bylo trestné, a šli jsme pěšky na Letnou, kde hrála Slavia s Českými Budějovicemi. Vyhrála 15:1 a Bican vstřelil sedm gólů. Byl jasný jsem slávista.“
Proč tedy přestup do Sparty v roce 1955?
„Hrál jsem za výběr Prahy proti Berlínu a vstřelil rozhodující gól. Pražské kluby se o mě jen přetahovaly. V mančaftu bylo víc sparťanů, při večeři mě přemluvili Pazdera, Crha, Procházka či Koubek, ať jdu k nim. Nechal jsem se umluvit, víc v tom nebylo.“
Takže se vám ve 32 letech, stříbrnému medailistovi v Chile 1962 v roce 1965 splnil sen?
„Přesně tak. Bylo to pro mě i zadostiučinění. Kopal jsem sedm let za Kladno, byl nejlepším střelcem, ale najednou byl neperspektivní. Řekl jsem si - já vám ještě ukážu. Slavisté mě znali, dali jsme si slovo. Ze smlouvy mě vyplatil odbor přátel, sám přispěl předseda herec Martin Růžek.“
Vídeň, kde nyní žijete, má k Slavii blízko. Její slávu šířili rodáci Josef Bican, Rudolf Vytlačil, František Svoboda. Vy jste se vydal obráceným směrem. Uvědomujete si to?
„To byla náhoda. Od jednoho Kladeňák jsem dostal poukaz na Ford Cortina. Když jsem jen do Splitu na dovolenou, ve Vídni mi haprovala cívka. Opravář byl Čech, seznámil mě s majitelem, ten fotbalu rozuměl a dostal mě tam. Neměl jsem však povolení na fotbal, pracoval jsem ve Fordu. A pak už tam zůstal.“
Jaký zvuk má ve Vídni Slavia?
„Každý pátek chodím mezi staré pány Rapidu a Wieny. Když jsem jim nahlásil, že jedu slavit 120 let, jen zírali. Kolik máme my? ptali se členové Wieny. Jenom 118. Rapid ještě o mnoho míň. Ani to nevěděli. Posílal jsem si je pro pivo.“
Na koho jste se na srazu nejvíce těšil?
„Nevěděl jsem, kdo tu ani bude. Samozřejmě Honza Lála, kolega z Chile 1962, a najednou koukám: Nedvídek, Fiktus, Ječný, ani jsem nevěděl, že také hrál ve Slavií, mám ho spojeného jen s Duklou. On dodnes jezdí s Fordem, kolikrát jsem mu pomohl. Bylo to moc příjemné.“
Čeká vás Národní divadlo. Jaké to je pro vás, pro člověka, jenž byl za opuštění socialistické republiky komunistickým režimem odsouzen?
„Dostal jsem dva roky, manželka jen jeden, asi nebyla tak společensky nebezpečná. Také všechny góly mi vymazaly, mohl jsem být v klubu kanonýrů. Pořád jsem byl ovšem ve spojení s Martinem Růžkem, posílal mi dopisy. Ať si nedělám hlavu, že každý režim jednou skončí. Když jsem mohl už domů jezdit, dal nám tři lístky. Manželka byla v národním poprvé. Víte, co to pro ní bylo? Slavia a Národní pro mě znamená strašně moc.“
Sledujete výkony Slavie?
„Pořád čtu noviny a zajímám se, jak se jí daří.“
Víte, že trenér Petr Rada shání ještě jednoho útočníka?
„Kdyby mi bylo o padesát méně, hned bych šel. A měl by to vyřešené. Nějaký hlavou bych tam šoupl. Jako v semifinále proti Jugoslávii v Chile.“
