Ta píšťala zastavila srdce celé země. Blankytné dresy padly na trávník, muž s kapitánskou páskou – slavný Gianluigi Buffon – si držel tvář v dlaních, jak hrozně plakal. Itálie tehdy v listopadu 2017 nezvládla baráž se Švédskem a po šedesáti letech nepostoupila na mistrovství světa. Teď slaví Azzura titul mistrů Evropy i díky nástupci Buffona, Gianluigi Donnarummovi. Obdivuhodné a symbolické povstání.
Jak málo času může někdy dělit pobyt na dně a na úplném vrcholu. Konkrétně tři roky a osm měsíců. Tohle je časové ohraničení italské tragédie a slávy.
Listopad 2017, milánská odveta baráže o mistrovství světa, výsledek 0:0. Díky výhře 1:0 ze Stockholmu postupují na šampionát do Ruska Švédové. Na úkor hrdé Itálie.
Červenec 2021, Gianluigi Donnarumma chytá v páté sérii finále penaltu Bukayu Sakovi, Italové jsou mistři Evropy.
Takže znovu, tři roky a osm měsíců.
Ještě jednou zpátky do podzimu 2017. Chvíli po zápase nastává na San Siru hotový úžas, ale v tom nejhorším slova smyslu. Snad nikdo tomu nevěří. Až na pár popadaných těl italských fotbalistů to pořád vypadá, že nikdo nechápe. Nechce chápat…
Když to po pár vteřinách dojde brankáři a kapitánovi Gianluigimu Buffonovi, rozbrečí se jako želva. „Nelituji sebe, protože bych končil,“ říkal, když zároveň oznamoval konec kariéry. „Lituji celého italského fotbalu. Neuspěli jsme ve chvíli, která má velký význam i pro naši společnost,“ uvědomoval si Buffon obrovský kolaps, který národ zažil naposledy v roce 1958, a stále mu tekly slzy po tváři.
„Ale víme, jak se vrátit. Opouštím tenhle tým, za něhož zase jednou budou mluvit výsledky. Objímám všechny, s nimiž jsem strávil úžasné roky. A vím, že tu máme spoustu talentů,“ předpověděl Buffon velkou budoucnost třeba svému náhradníkovi. Tehdy osmnáctiletému Gianluigimu Donnarummovi, jenž měl už tou dobou za sebou plnohodnotné téměř dvě a půl sezony v AC Milán.
Jak symbolické, že zrovna on se stal jednou z hlavních tváří EURO 2020, nejlepším hráčem turnaje, tím, který vychytal rozhodující penalty proti Anglii. Z pěti mu neproklouzly za záda tři. Největší hvězdou šampionátu ho zvolili techničtí pozorovatelé UEFA, mezi něž patřili třeba Esteban Cambiasso, Fabio Capello, Cosmin Contra, Aitor Karanka, David Moyes, Robbie Keane nebo taky Dušan Fitzel.
Itálii ale zdaleka nespasilo jen to, že jí vyrostl další mimořádný gólman. Opět se mohla spolehnout na skoro posvátnou stoperskou dvojici, tentokrát na matadory Leonarda Bonucciho a Giorgia Chielliniho.
Prakticky vždycky v národním týmu Itálie hrály ve středu obrany, jako by v epicentru tamního fotbalu, nedotknutelné osobnosti. Za všechny třeba Claudio Gentile, univerzál Giuseppe Bergomi, Gaetano Scirea, Franco Baresi, Ciro Ferrara, Alessandro Nesta, Marco Materazzi, Fabio Cannavaro… A samozřejmě i Paolo Maldini, který ovšem zpočátku nastupoval jako krajní bek.
Teď je měli zase. Bonucci 34 let, Chiellini 36 let, skoro byste si nevšimli, že na hřišti dělali chyby.
V základní sestavě se od milánské pohromy napevno usadil i trojzubec z Pescary z časů kouče Zdeňka Zemana – Ciro Immobile, ten jediný z nich hrával v základu pravidelně už tehdy, pak Lorenzo Insigne a Marco Verratti.
Výběrem taky mnohem víc prorostla dobrá práce klubů „druhé“ kategorie, typicky Sassuola a Atalanty Bergamo, jejichž týmy prošlo, nebo v nich stále působí celkem sedm hráčů ze současného mistrovského kádru.
Trenér Roberto Mancini všechny jedince skládal ve prospěch jedné věci – systém. Téměř neměnné uskupení 4-3-3, které málokdy naboural. Pořádně ani ve finále, v klíčové fázi, kdy mužstvo honilo jednogólové manko.
Před jeho příchodem se reprezentace držela skoro zuby nehty rozestavení 3-5-2. Mancini má ale svou mantru, kterou razil i předtím na klubové úrovni, a dost často si pomáhal i velmi úzkostlivým tokem hry: od středního obránce na středního záložníka, ten na pravé křídlo, centr…
Pravidla přece jen trochu porušil, odhlédl i od své šílené pověrčivosti, kterou byl pověstný třeba v Manchesteru City, a pozval do svého realizačního týmu mimo jiné i mládežnického svazového kouče Alberica Evaniho, kdysi člena slavné generace AC Milán za Arriga Sacchiho.
Z 37 zápasů 28 vítězství, jen dvě porážky. A ty jsou ještě navíc pořádně staré, ta poslední je ze září 2018 z Ligy národů z Portugalska.
Nic s tím nezmohla ani silná Anglie. S touhle Itálií prostě nikdo nehnul.
| Odveta baráže o MS 2018 | Finále EURO 2020 |
| Itálie-Švédsko 0:0, první zápas 0:1, postup Švédsko | Itálie-Anglie 1:1, 3:2 na penalty |
|
Základní sestava Itálie Buffon Barzagli Bonucci Chiellini Florenzi Candreva Jorginho Parolo Darmian Gabbiadini Immobile |
Základní sestava Donnarumma Di Lorenzo Bonucci Chiellini Emerson Barella Jorginho Verratti Chiesa Immobile Insigne |
Důvody italského úspěchu
Facka, funus, Wembley…
Jednu drobnou výhodu kolosální krach v baráži o mistrovství světa 2018 měl. Níž už to nešlo. Obrovské prozření a zařeknutí se, že už se to nesmí opakovat, pomohlo nastartovat národní tým k velké nápravě. I tyhle psychologické rány osudu někdy fungují.
Absolutní víra v systém
4-3-3 a málokdy jinak. Skoro nikdy, lépe řečeno. Do nominace kouče Roberta Manciniho pronikali pouze hráči zvyklí na tento systém, nebo schopní ho akceptovat. Neměnil se zásadně ani tehdy, když Itálie prohrávala ve finále s Anglií.
Zeď Donnarumma
Skoro dva metry do výšky, ramena jako zeměkoule, rozpětí rukou skoro jako albatros. Téměř každý centr nebo dělovku ze střední vzdálenosti Gianluigi Donnarumma spolehlivě měl, soupeři ho překonávali jen zblízka nebo z penalty. Hrdina turnaje.
Spolehliví stopeři
Serie A má svůj nepsaný zvyk, málo se na něj poukazuje. Jen velmi zřídka se do základní sestavy do středu obrany prosazují mladí junáci, tenhle post je svěřován zkušeným osobnostem. Stejně tak v reprezentaci. Leonardo Bonucci a Giorgio Chiellini jsou další spolehlivou generací.
Útočná nadstavba
Itálii vždy zdobila sehraná a utažená defenziva zrovna jako teď. Jenže tento výběr se hodně posunul i směrem k intuitivní a nápadité útočné hře, kterou obstarávali třeba Federico Chiesa, Lorenzo Insigne, Marco Verratti, Manuel Locatelli nebo Domenico Berardi.
