Jak chutná zlato z mistrovství Evropy jednadvacítek? Dobře to ví Martin Jiránek. V květnu 2002 byl součástí superúspěšné party hvězdiček kolem Petra Čecha, Milana Baroše či Zdeňka Grygery a na šampionátu ve Švýcarsku pomohl k historicky prvnímu a zatím poslednímu titulu z „malého“ EURO. „Občas si říkám, jak by se moje kariéra vyvíjela, kdybych na tomhle turnaji nebyl,“ říká jednačtyřicetiletý stoper v rozhovoru pro iSport Premium.
Je to už skoro devatenáct let, ale Martin Jiránek si i po takové době dokáže vybavit nejmenší detaily. Třeba nesnesitelnou bolest v oku po souboji ve velkém finále. Ale to moc předbíháme: vzpomenete si například, že pozdější hrdinové začali turnaj porážkou? „Od té doby tvrdím: první prohraný zápas nic neznamená,“ poví Jiránek.
Co se vám na první dobrou vybaví, když někdy přijde řeč na zlaté EURO?
„Velký zážitek a moře euforie. Tenkrát se mistrovství Evropy hrálo v jednom kuse – jako vždycky před koronavirovou dobou – a turnaj měl pro nás mladé fantastickou atmosféru. Kluci teď mají EURO na dvě části, což jim vůbec nezávidím. Na jednu stranu nemají na výběr, ale když se jim povede postoupit, nikdo neví, co bude za dva měsíce v době plánovaného play off .“
Na koho z vaší party vzpomínáte nejradši? Zajímavé je, že z finálové sestavy nikdo nezapadl, na rozdíl třeba od vicemistrů světa do dvaceti let z roku 2007.
„A víte, že nejradši vzpomínám na celý tým? Vážně, je to tak. Jako tým jsme zvládli kvalifikaci s jedinou porážkou, v baráži po dvou remízách přešli přes silné Chorvatsko – a byli jsme tam. Tenkrát jsme už někteří včetně mě hráli v cizině a i další kluky EURO hodně posunulo.“
Posunul vás i trenér Miroslav Beránek, jenž jednadvacítku převzal po Karlu Brücknerovi?
„Oba spolu pracovali už v předchozím cyklu, který skončil stříbrem, a pak nás provedli kvalifikací. Pan Beránek měl základy od pana Brücknera a výborně na něj navázal. Dal nám strašně moc a dovedl nás ke zlatu, na to se nezapomíná.“
Nezapomíná se ani na porážku v prvním zápase s Francií? Oba góly jste dostali na konci první půle.
„Koukali jsme po sobě a říkali si: Co tady děláme? Když na turnaji prohrajete první zápas, nemusí to být fatální, ale zároveň se dostáváte pod tlak do dalších utkání. Věděli jsme, že Belgii a Řecko musíme bezpodmínečně zvládnout, jinak končíme.“
Uměli jste si připustit, že byste mohli vypadnout?
„Vypadnout a zahodit dva roky práce? To nikdo z nás nechtěl. Turnaj nás rychle probudil: v kvalifi kaci můžete zaváhání napravit, ale na EURO tolik prostoru není.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
