Ivan Hašek: Nemám rád nacionalisty
V kanceláři mu visí mapa světa, ale opovažte se žádat ho, aby zapíchl prst do Jihoafrické republiky - dějiště MS 2010. „To po mně nechtějte! Nechci nic zakřiknout,“ brání se. Právě Ivan Hašek je symbolem naděje, že se země vzdálená přece jen přiblíží české reprezentaci.
Musel se převtělit ve fotbalového úředníka i diplomata. Od pondělí však Ivan Hašek nechá sako šéfa fotbalového svazu na ramínku a vrátí se k tomu, co je mu nejvlastnější: jako trenér bude na jedné lodi s hráči a pokusí se proplout zrádné vody Dunaje. Vášně před sobotní bitvou se Slováky však nehrotí. „Nemám to rád,“ tvrdí.
Zvládáte dvě funkce najednou. Kolik hodin naspíte denně?
„Tak šest sedm. Ale já to nepočítám.“
Tak to je ještě docela slušné...
„V pohodě. Když přijdu domů, tak jsem píchlej a jdu spát. Většinou už moc dlouho nevydržím.“
Zažil jste někdy větší časový stres?
„Ale já si nestěžuju, že by se to všechno nedalo zvládnout. Jde to, i když povinností je samozřejmě víc a všechno je časově náročnější. Omlouvám se, jestli jsem kvůli tomu některé méně důležité věci nezařídil tak, jak bych měl. V každém případě se snažím, abych všechny úkoly, které jsou na mě kladeny ve funkci svazového předsedy i reprezentačního trenéra, splnil co nejlépe.“
Už vám doma vynadali, co jste to na sebe i na ně upletl za bič?
„Především o víkendech jsem doma - a taky tam spím. Ale rodinné věci bych do toho nemíchal, pojďme se bavit o fotbale. Je jasné, že nadšení nejsou, protože práce mám dost. Na druhé straně jsem s nimi víc než v minulosti, protože jsem byl pořád v zahraničí. Takže jsem zaznamenal určitý pozitivní posun.“
Internacionál Ladislav Vízek, který vás vehementně na svaz doporučoval, se však nechal slyšet, že jemu jste už za to vyčinil...
„Kvůli tomu, do jaké jsem se dostal funkce, nemám čas chodit s ním na golf, tenis, fotbal nebo hokej. To je jedna věc. Ale dal jsme se na něco, co jsem si vybral sám, takže znovu opakuju, že si nestěžuju. Láďa Vízek byl jeden z lidí, kteří mně osobně i veřejně říkali, abych do toho šel. I díky těmhle lidem, kteří měli zájem, abych vstoupil do fotbalu, mám práce o trošku víc...“
Takže má, co chtěl.
„Některé akce připravené má, už jsem s ním taky na golfu a na tenise byl.“
Všiml jste si, že Ladislav Vízek je tak trochu váš neoficiální tiskový mluvčí?
„Myslím, že je spíš mluvčí určité skupiny lidí, kteří sledují fotbal, mají o něj zájem a hodnotí ho společně někde u piva. Určitě je potřeba slyšet i tenhle názor. Nebral bych to na lehkou váhu.“
Vnuknul vám Ladislav Vízek nějaký dobrý nápad?
„Onehdy mi postavil sestavu proti Belgii. Asi týden předtím dali dohromady jedenáctku. Když jsem ta jména slyšel, málem jsem omdlel.“ (směje se)
Pročpak? Kdo byl v nominaci?
„V základní sestavě měl některé hráče, kteří... Ale ne, nechci o tom mluvit. Konec, je to pryč, je to minulost. Už si to ani nepamatuju.“
Doporučoval vám třeba Tomáše Řepku?
„Ten tam byl možná taky, ale to nebylo to hlavní... Říkal hráče, kteří pak ani nebyli v nominaci. Napadnou některá jména, která si vyslechnu rád. Zajímají mě názory všech lidí, kteří fotbal sledují. Ale rozhodnutí udělám sám.
Jak dlouho jste ve středu seděl společně s asistenty nad nominací pro zápasy se Slovenskem a San Marinem?
„V kontaktu, alespoň přes telefon, jsme prakticky pořád. S Michalem Bílkem a Luďkem Klusáčkem i osobně. Po posledním srazu už jsme nějakou představu měli a ve středu jsme nominaci jen doplňovali na některých místech. A ještě jedno přidáme.“
Jaké to vůbec je být v roli šéfa Karla Brücknera?
„Není to nic nového, už jsme takhle jednou fungovali před osmi lety. To jsem působil ve funkci ředitele reprezentace, takže jsme byli v poměru nadřízený - podřízený. Od chvíle, kdy jsme se poznali, spolu máme naprosto korektní vztah. Žádný problém.“
Vidíte na něm, že je ve svém živlu?
„Je na něm vidět, že má plno elánu a dalších nápadů, které můžeme využít. Hlavně máme s Michalem Bílkem a Luďkem Klusáčkem oponenturu, někdy problémy vidíme jinak. Jsem rád, že můžeme spolupracovat, je to ku prospěchu věci.“
Trenér Slováků Vladimír Weiss pod Karlem Brücknerem působil v Drnovicích. Může toho hodně využít?
„Nemyslím si, že by mu to mohlo pomoct. To, jak nás mají slovenští pozorovatelé přečtené, se ukáže až v samotném zápase. Věřím, že to, co spolu nachystáme, povede k úspěchu.“
Vladimír Weiss vás označuje za nejlepšího českého kamaráda. Jak jste se vlastně dali dohromady?
„Od začátku našeho působení v československé reprezentaci jsme spolu komunikovali víc než s někým jiným. Respektovali jsme jeden druhého, měli jsme bližší vztah. A zápas v Bratislavě ho nijak nenaruší, nejde vůbec o to, jestli se po něm k sobě budeme hlásit méně, nebo více. Bude to naprosto stejné.“
Co vás nejvíc spojuje?
„Vlado je osobnost. Už jako hráč měl velkou autoritu, byl vůdčí osobností týmu, jeho lídrem. Nebál se odpovědnosti, bral ji na sebe a kolikrát byl i mluvčím mužstva. Možná díky tomu jsme k sobě inklinovali víc. Především s jeho jménem jsou spojeny úspěchy slovenského fotbalu z poslední doby, a to jak na klubové úrovni, tak na úrovni reprezentace. Je vidět, že je to velmi kvalitní odborník. Člověk na svém místě.“
Když jste spolu v nedávné minulosti mluvili, zvažoval jste, zda si před ním dát pozor na jazyk?
„Já už jsem s ním měsíc nemluvil... Po zápase se asi budeme bavit víc. Ale před ním ne.“
Neměl výhodu, že před vaším nástupem k reprezentaci věděl, co chystáte? Zdá se, že měl docela dobré informace...
„Výhodu? Vůbec. Bavili jsme se o tom, že je možné všechno. V tu dobu, kdy jsme se třeba potkali v Dubaji, kde byl na dovolené, jsem ještě vůbec nebyl rozhodnutý, jestli budu kandidovat na předsedu svazu. Mohl jsem se ucházet o úplně jinou funkci. Chtěl jsem jít domů, ale v té době jsem ještě neříkal, že budu předsedou.“
Jak snadno u Vladimíra Weisse odhadnete, co chystá?
„Není jednoduché se vžít do toho, jak druhý přemýšlí. Zeptejte se mě až po zápase.“
„Já vím... Ale říkat před utkáním, že mám někoho přečteného, to jsou dost silácké výrazy. Já v tuhle chvíli musím říct, že Slovensko je velmi silný soupeř. Především proto, že má v čele takového člověka, jako je Vlado Weiss. Když se podíváte na zápasy Slovenska, poznáte, jaké jsou jeho přednosti a slabiny. Mužstvo má vnitřní sílu, týmový duch, hráči jsou ochotní na trávníku zabojovat jeden pro druhého. Něco je možné vyčíst i z taktických věcí, ale dál už bych o tom nechtěl mluvit, protože jsou to naše interní záležitosti. Ale když se podíváte na tabulku, je vám jasné, že mužstvo sílu má a že je v čele naší skupiny zaslouženě.“
Kteří jiní slovenští spoluhráči vám byli v minulosti blízcí?
„Hodně jsem byl v kontaktu s Lubošem Moravčíkem, se kterým jsem ve spojení pořád. Dřív se to tak nerozdělovalo, byli jsme jeden, československý tým. Takže rád se potkávám se všemi bývalými spoluhráči ze Slovenska, ať třeba s Jánem Kocianem nebo Peterem Fieberem, se kterým se znám od sedmnácti let a hrál ve všech nároďácích. Ve Francii jsem ještě nastupoval s Dušanem Tittelem. To jsou hráči, na které člověk nezapomíná, něco s nimi prožil. Nerad bych někoho opomněl...“
Právě Ľubomír Moravčík vzpomínal, jak se Slováci cítili ve společné reprezentaci trochu utlačovaní. Šlo ke konci federace do tuhého?
„Já jsem tyhle věci nevnímal nebo nesledoval. Pro nás ta otázka takhle nestála.“
Když šlo o návrat Luboše Kubíka s Ivem Knoflíčkem, tak to však problém byl, ne?
„Nebylo to tak vyhrocené, že by na jedné straně stáli Češi a na druhé Slováci. Bylo to na zvážení celého mužstva a nakonec se ukázalo, že příchodem těch dvou jsme byli silnější. Prostě bych to mezi Čechy a Slováky nehrotil. Ani teď. Nemám rád nacionalisty, kteří jdou do extrémů. Nelíbí se mi, když se některé zápasy vyvíjejí tímhle směrem, to nemá se sportem nic společného. Má se rozhodnout na hřišti a netahat do fotbalu politiku. Já jsem absolutní antinacionalista.“
Kdo byl ze Slováků v reprezentaci nejtemperamentnější?
„Luboš Moravčík byl určitě výjimečný hráč - co se týče techniky i toho temperamentu. Co do individuálních kvalit byl podle mě jedním z nejlepších hráčů v historii slovenského fotbalu. To, co uměl, jsem měl možnost sledovat i ve Francii, kde byl v jedné sezoně vyhlášen nejlepším zahraničním hráčem. Odehrál tam velké zápasy, ze všech slovenských hráčů mi zůstává v paměti nejvíc. Navíc naše místa v sestavě reprezentace byla vedle sebe, hrát s ním, to byl pro mě zážitek.“
Mimochodem, nemusel jste ho někdy trochu krotit?
Někdy... Malinko... Občas to přehnal, třeba jako ve čtvrtfinále mistrovství světa s tou kopačkou. (rozčilený Moravčík ji po faulu vykopl do vzduchu a byl vyloučen - pozn. red.) Takže byl temperamentní, ale hlavně opravdu výjimečný hráč.“
Když jste trénoval ve francouzském Saint-Étienne, chtěl jste ho za asistenta, že?
„Ve Francii má velmi dobré jméno a postavení. Známe se hodně osobně, takže myslím, že bychom si vyhovovali. Umí výborně francouzsky, sedneme si lidsky. Byla škoda, že nepřišel na místo asistenta. Klubové vedení mi ho nepovolilo a i to možná rozhodlo o tom, že to nebylo až tolik úspěšné angažmá.“
Ve Spartě jste coby hráč zažil jeden z nejúdernějších útoků Stanislav Griga - Tomáš Skuhravý. Čím to, že jim to tak klapalo?
„Standa je zrovna jedním z těch, které jsem zapomněl jmenovat. Byl to velmi inteligentní hráč, vyhověl si s každým. I s Tomášem. A je pravda, že byli velice silní v koncovce. Kolikrát jsem z toho těžil i já. Byla na ně upřena pozornost obránců a my z druhé linie jsme měli větší prostor. Jejich největší síla byla v nátlakovém fotbale, velmi rychle se orientovali v pokutovém území. Byli to jedni z nejlepších zakončovatelů, kteří tady kdy byli. Když se podíváte na to, kolik dali gólů, sešli se dva výjimeční hráči.“
Přitom jsou povahou a založením jako voda a oheň, ne?
„Každý má svůj život a mentalitu, ale na hřišti si vyhověli. Tam jste se všemi kamarád. A my jsme měli velmi silný kolektiv, těžili jsme z toho a získali několik mistrovských titulů. Nezáleží na povaze, ale na herním stylu, jak si ti dva sednou. My jsme měli hru založenou na balonech do šestnáctky a na trvalém tlaku. Jinak Standu stejně jako Pepu Chovance nebo Julu Bielika neberu jako cizince. Jsou to lidé, ke kterým mám blízko, rozumím si s nimi, je mi s nimi dobře. Vůbec mě nenapadá dělit je na Čechy a Slováky.“
V týmu pro mistrovství světa 1990 jste se setkal i s Milanem Luhovým. Jak jste vycházel s ním?
„Beru ho jako kritika českého fotbalu. Máme demokracii, takže určitě může říct svůj názor a já mu ho neberu. Kdybyste porovnali to, co řekl v minulosti, s realitou, zjistíte, že se kolikrát hrozně mýlí, ale na to už se nikdo neptá. Z jeho úst jsem byl kritizovaný už jako trenér Sparty, mám to za takový kolorit...“
Existuje něco, v čem se shodnete?
„Studovali jsme spolu trenérskou profilicenci, neměli jsme spolu nejmenší problém. Já mu jeho názory neberu, má na ně právo. Tolikrát jsem se s ním zase nepotkal, abych si s ním mohl vyříkat některé věci. Ani nemám v povaze, abych někoho přesvědčoval o pravdě.“
Řadíte se mezi ty, kdo mu vzkazují, aby si nejdřív sám zkusil trénovat?
„Je to o odpovědnosti a o tom něco si zkusit. Samozřejmě že by pak mohl mít na fotbal jiný pohled. Ale je to jeho život, jeho věc, jakým způsobem se prezentuje. Je to vyloženě na něm.“
Dostal jste se vůbec s některým slovenským hráčem nebo trenérem do konfliktu?
„Na hřišti si někdy vynadáte do všeho možného, ale národnostní problémy šly vždy kolem mě. Na Slovensku jsem si zlomil nohu, ale nemyslím si, že by to bylo proto, že jsem Čech. Takové pozadí za tím nehledám. Otázka národnosti je pro mě podružná, takhle vůbec neuvažuju.“
Co říkáte na chování trenéra Jána Kozáka, který stačil pozurážet několik českých protějšků?
„Myslím, že je to spíš projev horkokrevnosti a nezáleží na tom, jestli české, nebo slovenské. Já mám s Jánem Kozákem velmi dobrý vztah, nemám s ním osobně problém.“
Narazili jste na sebe na hřišti?
„Bohužel jsme na sebe narazili na Spartě v zápase, ve kterém se zranil, a pak už skoro končil kariéru. Mrzelo mě, že to bylo dlouhodobé zranění. Byl jsem u toho, i když si to spíš udělal sám. Stalo se to nezaviněně v souboji, ani to nebyl faul. Sám to ví. Kromě toho jsme spolu ještě byli v československé reprezentaci. Samozřejmě sleduju i jeho syna, který je úspěšný a nechybí v nominaci na zápas s námi.“
„Nevím. To jsou věci...“
Uměl byste si představit, že byste šel podobnou cestou a „koučoval“ poslance v parlamentu jako on?
„Politika mě zajímá, sleduju ji hodně intenzivně, ale nikdy bych nechtěl být její součástí. I když předseda svazu možná politická funkce je. My jsme ale apolitičtí a na stranách nezávislí.“
Jak se vám vůbec hrávalo na Slovensku?
„Byly to vyhecované zápasy, měly svou atmosféru, velmi dobrou kvalitu. Český a slovenský fotbal jsou trošičku odlišné, v tom prvním je víc silovějších typů, ve druhém techničtějších. Rozdělení republiky nám ubralo síly, i když my Češi jsme se v minulosti prosazovali víc. Když se ale podívám na současnost, slovenský fotbal je před námi, po sportovní i diplomatické stránce.“
Můžeme se utěšovat alespoň tím, že k tomu přispěla řada českých trenérů, kteří na Slovensku působili?
„Spousta slovenských trenérů zase působila nebo působí v Česku. Takhle bych to nevnímal. Čeští a slovenští trenéři se prolínají. Nemůžu říct, jak je to ze statistického hlediska, třeba to odpovídá počtu obyvatel 2:1. Se slovenským svazem bychom v každém případě chtěli v budoucnosti navázat ještě užší spolupráci.“
