Uberem dojede na minutu přesně na domluvený sraz v hotelové restauraci a objedná dvojité espresso. „Potřebuju kofein, zatím tu špatně spím,“ vysvětluje „Kuzma“ s úsměvem. Není sám. Poslední zápasy v Dauhá začínají až ve 22:00 místního času, což vzhledem k extrémnímu náporu na dopravu navzdory pohodovým vzdálenostem znamená, že se do postele dostanete až nad ránem.

Jak si mám představit vaše plánování cesty do Kataru? Přišlo na řadu hned po postupu Srbska, nebo až v průběhu času, když vás šampionát víc a víc začal lákat?
„Moc dlouho jsem se nerozmýšlel. Koukali jsme se ženou na fotbal s Portugalskem, byl to pro nás rozhodující zápas v boji o postup, který nám zajišťovala pouze výhra. A my dali gól v devadesáté minutě. Skončilo utkání, zabouchl jsem notebook a řekl ženě: Letím do Kataru. Okamžitě jsme začali řešit ubytování a letenky přes agenturu, která spolupracuje se srbským fotbalovým svazem. Věděl jsem, že to bude jistota.“

Co na to žena řekla?
„Byla v klidu, v pohodě. Asi moc nevěděla, jestli to myslím úplně vážně, protože to bylo před rokem, takže dlouhá doba do konání akce. Pak pochopila, že si nedělám srandu. Neříkám, že z toho má vyloženě radost, ale chápe to a podporuje mě. Nic špatného neříkala.“

Moc dobře vím, kolik byrokratického zařizování je třeba pro účast udělat. Byly nervy?
„S kamarády jsme si pořád psali, jak to vypadá. Jeden mě uháněl každý týden, kdy už budeme mít lístky a podobně. Zvedal mi tím trochu tlak. Musel jsem mu vysvětlovat, že Katařané ještě ostatním svazům nepředali vstupenky. Měli je u sebe a distribuovali je až před mistrovstvím. Trošku tenze byla, nicméně když jste všechno udělali podle instrukcí, nebylo to tak složité. Paradoxně ten nervózní kámoš se sem nedostal.“

Jak to?