Sadílek o nehodě na tříkolce: Riskoval jsem kariéru, mohlo to skončit tragicky...
Má za sebou nejtěžší měsíce kariéry. Na červnovém soustředění před mistrovstvím Evropy se Michal Sadílek spustil na tříkolce po kamenité cestě, dopadlo to drsným karambolem a dvěma operacemi poničené nohy. Bylo to štěstí v neštěstí, poctivý záložník nizozemského Twente mohl dopadnout mnohem hůř… „Stačilo pár centimetrů, jeden blbý pohyb, a mohlo to skončit tragicky, nebo minimálně dost vážně,“ otřepe se. V pondělí se poprvé od rakouského karambolu připojil k reprezentaci, která v sobotu proti Faerským ostrovům odstartuje kvalifikaci o postup na mistrovství světa v příštím roce.
V reprezentaci jste poprvé od úrazu před mistrovstvím Evropy. Jakého se vám dostalo přivítání?
„Především jsem se hrozně těšil. Velmi jsem litoval toho, co se stalo… Dělal jsem všechno, abych se co nejdřív vrátil a opět mohl obléknout reprezentační dres.“
A jak vás tým přijal?
„Druhý den po první operaci jsem byl za kluky, rozloučil se s nimi, bylo to velmi emotivní. Od té doby jsme zůstali v kontaktu - s hráči i s realizačním týmem. Všichni se ptali, jak léčba probíhá. I já jsem jim přál všechno nejlepší. Byl jsem rád, že se povedla Liga národů zakončená postupem do elitní fáze. A jak mě tým přijal? Jako by se nic nestalo. Jsem moc rád, že tady mohu zase být.“
Co se tehdy v Rakousku na tříkolce doopravdy stalo? Přehnal jste to s rychlostí?
„Myslel jsem si, že je to bezpečné. Byly tam i děti okolo deseti let, nikoho nenapadlo, že bychom šli do přehnaného rizika. Až později jsem slyšel, že při sjezdu občas k nějakému úrazu dojde. Člověku proběhne hlavou, že to byla naprostá hloupost, ale nechci se za to schovávat. Že bych to přehnal s rychlostí, si nemyslím. Českem se šířily zprávy, že jsme závodili, ale to vůbec nebyla pravda. Cesta je tam písečná, kamenitá. Když na něco najedete, může se stát, že z cesty vylétnete, což se přihodilo v mém případě. Šlo o hrozně nešťastnou událost, jelikož nehoda se stala zrovna v místě, kde vedle cesty ležela kamenná trubka. A právě do ní jsem narazil. Bylo to bolestivé, nepříjemné. Okamžitě jsem věděl, že je něco špatně.“
Váš bratr Lukáš si pár dní po karambolu oddechl, že jste nakonec, v uvozovkách, dopadl ještě dobře. Mohlo se stát něco mnohem fatálnějšího?
„Ano, mohlo… V nemocnici mi říkali, že tam mají za rok několik smrťáků. Hned mi hlavou projelo, že to mohlo dopadnout daleko hůř. Stačilo pár centimetrů, jeden blbý pohyb, a mohlo to skončit tragicky, nebo minimálně dost vážně. Třeba bych tady s vámi ani neseděl… Naštěstí to dopadlo relativně dobře, nešlo o nic extra vážného, operace to spravily. Při hře mě to nelimituje, což je super, protože fotbal je celý můj život. Riskoval jsem kariéru, mohlo se stát, že bych fotbal už nikdy nehrál.“
Evidentně je pro vás stále těžké o letní příhodě z rakouského soustředění hovořit. Berete to tak, že dnes na této tiskové konferenci skličující příběh definitivně uzavíráte?
„Ano, chtěl bych, aby se dnes vše uzavřelo. Týmu jsem se hned omluvil. Nyní bych se chtěl omluvit i fanouškům, kteří čekali, že na šampionátu budu hrát.“
Berte to jako otázku na odlehčenou, ale kolikrát jste na srazu slyšel, kdy si půjdete zajezdit na tříkolkách?
„V klubu to slýchávám mnohem častěji, v reprezentaci se mě zeptali kustodi, na čem jsem na sraz dorazil. (směje se) Víte, je to hrozně těžké pořád… Naštěstí se teď můžu nad vším pousmát. Kluci žádné narážky nemají, oni vědí, co se stalo a jak jsem všechno prožíval. Srandu si z mého zranění dělala spíš veřejnost, nějaké vtipné věci jsem zaznamenal.“
O EURO jste vinou nehody přišel. Máte o to větší motivaci postoupit na mistrovství světa?
„Určitě. Ihned po havárii mi trenér Hašek říkal, že se nedá nic dělat, že o to větší budu mít motivaci dostat se světový šampionát. Je to cíl nás všech, co tady jsme. Český fotbal si postup do Ameriky zaslouží. Chceme ukázat, že na turnaj patříme.“
V Twente hrajete pravidelně, trenér Ivan Hašek si pochvaluje, že můžete zastat více postů. Jak jste spokojený s vytížením?
„Nebylo jednoduché se dostat zpátky. Jednu operaci jsem absolvoval ještě v Rakousku, po nějaké době i druhou, která byla dopředu plánovaná. Rekonvalescence se protáhla na nějaké dva tři měsíce. Zpočátku to bylo těžké, sedmdesát dní jsem nemohl nohu v běžném životě vůbec používat. Svaly ochably, byly ztuhlejší. Ale musím říct, jak velmi lituji toho, co se stalo, tak jsem hrdý, jak jsem se vrátil. Zároveň bych chtěl poděkovat klubu FC Twente, jak se za mě postavil. Podali mi pomocnou ruku, v těžkých chvílích stáli při mně, na což nemohu zapomenout. Po takovém zranění musí být minutáž pozvolnější. Členem základní sestavy jsem se stal na začátku prosince, od té doby naskakuju do každého zápasu. Jsem velmi spokojený. Myslím, že i výkony jsou na slušné úrovni.“
