Někdejší skvělý útočník Pavel Kuka strávil v Kaiserslauternu krásné období v letech 1994-1998, kdy na konci svého angažmá dokonce vyhrál německou bundesligu. Potkal se tak v týmu s mistrem světa 1990 Andreasem Brehmem, který v noci na úterý zemřel na srdeční selhání v Mnichově ve věku 63 let. „Byl to veselý a bodrý chlap. Vždycky, když jsem dal gól, měl upřímnou radost,“ svěřil se Kuka v rozhovoru pro iSport.cz a prozradil neuvěřitelnou historku, kterou s Brehmem před několika lety zažil v Mnichově.
Co vám vytane na mysl jako první při vzpomínce na Andrease Brehmeho?
„Vzpomínky na něj mám jen krásné, protože to byl veselý a bodrý chlap. Bez debat vynikající obounohý fotbalista, což mi ukázal hned v té první sezoně při zápase v Duisburgu, kde jsem udělal dvě penalty. Pamatuju si, že jsem tehdy dával hattrick. On první penaltu proměnil a u té druhé mi podával míč, abych dal ještě jeden. Odmítl jsem s tím, že je to jeho, se šibalským úsměvem říkal, teď ti něco ukážu. Nekompromisně proměnil jednou nohou první a druhou nohou druhý pokutový kop.“
Působil v Kaiserslauternu už v době, kdy jste přicházel do klubu ze Slavie, že?
„Přesně tak. Choval jsem k němu velký respekt. Přicházel jsem bez zkušeností se zahraničím, on byl mistr světa po boku Klinsmanna nebo Matthäuse. Hrál taky v Interu Milán. Byl to férový kluk, který se za vás postavil, když bylo potřeba. Vzpomínám si, že vždycky, když jsem dával gól, příběhl za mnou mezi prvními s naprosto upřímnou radostí a objal mě. Dělal vše pro to, aby se spoluhráč cítil v týmu dobře. Vždycky mu za to budu vděčný.“
V kabině jste si taky rozuměli?
„Jednoznačně. Byl to moc fajn kluk. Nezkazil žádnou srandu, rád si dal pivo. Přiznám se vám, že mě to opravdu zasáhlo, když dneska ráno přišly ty zprávy z Německa. Je mi to moc líto. Teď v neděli hrál Kaiserslautern v Norimberku, ještě jsme si spolu ve čtvrtek psali, jestli tam nepojede, že bychom se potkali, ale nevyšlo to.“
Víte, co se přihodilo?
„Něco jsem četl v německých médiích o zástavě srdce, ale vůbec nemám bližší informace, takže nehodlám spekulovat.“
Rozumím. Možná na počest Andrease Brehmeho se vás zeptám, na nějakou vtipnou historku, kterou jste v Německu spolu prožili. Je nějaká taková?
„Upřímně řečeno na to teď nemám myšlenky, ačkoliv mám jednu takovou zajímavou věc, ale to by mi asi nikdo nevěřil.“
O co se jedná?
„Bylo to v době tak pět, šest let zpátky. To jsme se s Andreasem opravdu dlouho neviděli osobně. Tenkrát jsem jel s tátou do Mnichova na zápas Bayernu v Lize mistrů, byl to pro otce dárek k narozeninám. Na stadionu v boxu jsme vyzvedli lístky a pak jeli autem na hotel, koukal jsem doprava a najednou jsem do někoho narazil, ale byl to opravdu jen takový ťukanec. Táta vykulil oči. Zastavil jsem a vystoupil. A teď koukám, že se ze země zvedá Andi. Andreas Brehme mi vlezl do cesty. Rychle vstal, fakt nešlo o nějaký větší náraz a nakonec jsme se tomu všichni tři smáli. Když se tam na cestě ale poprvé střetly naše pohledy, tak jsme ani jeden nevěřil, že se po takových letech potkáme tímhle způsobem v Mnichově.“
To je skoro osudové setkání.
„Já vás varoval, že se tomu skoro nedá věřit, ale je to obrovská pravda. Ještě dodám, že ho vlastně asi dřív v ten okamžik poznal táta, který za mnou do Kaiserslauternu jezdil, když jsme tam s Andim hráli. A víte, že jsem rád, že jste mi tu historku teď připomněl?“
