Na konci loňského roku slavil mistrovský titul s běloruským Brestem, jenže klub mu i přes senzační úspěch smlouvu neprodloužil. Českému trenérovi Marcelu Ličkovi (43) tak začal odpočinek, ale hlavně hledání nového angažmá, které se však ve složité době protáhlo až na tři čtvrtě roku. „Nabídky byly, ale koronavirus všechno stopnul a zdržel,“ vysvětluje kouč, jenž minulý týden konečně podepsal smlouvu v druholigovém ruském Orenburgu. A v premiéře hned slavil tři body.
Pobaltí bylo variantou na jaře, od léta už měl nicméně Marcel Lička jasno: jeho novým zaměstnavatelem bude ruský Orenburg. Měl jej převzít už na konci minulé sezony, kdy se klub neúspěšně zachraňoval v nejvyšší soutěži, ale pandemie byla proti.
„V kontaktu jsme byli opravdu dlouho. Bylo by lepší, kdybych přišel na posledních osm kol a už to trochu načetl a dělal přípravu. I kdyby se spadlo, věděl bych co a jak. Ale to je fotbal, nevadí, beru to sportovně,“ říká smířlivě věčný pohodář, přestože trablů za poslední měsíce zažil víc než dost.
„Sportovní ředitel je klubovou legendou, stál o mě, ale musel mě prý obhajovat před nějakým štábem sponzorů z Gazpromu. Divili se, proč chce nějakého jakéhosi Čecha,“ popisuje počáteční nedůvěru. „A když jsem přiletěl, zůstal jsem devět hodin před pasovou kontrolou v hale, kde nic nebylo, protože chyběl nějaký papír z ministerstva sportu. Nebyl tam automat na kafe ani vodu, jen se kolem mě střídaly směny. Smlouva, víza a všechny náležitosti se řešily od desátého července měsíc a půl! Strašný blázinec, ale teď už beru to jako svůj další dílčí úspěch, jsem šťastný.“
V Orenburgu, kde v předchozím ročníku hostoval stoper Uroš Radakovič ze Sparty, než zamířil před pár týdny do kazašské Astany, čeká Ličku jednoznačná ambice: návrat mezi elitu. Tohle, stejně jako fakt, že v prvních dvou nejvyšších ruských soutěžích působí jen další dva zahraniční trenéři (Němec Domenico Tedesco ve Spartaku Moskva a Srb Marko Nikolič v Lokomotivu Moskva), dostává 43letého rodáka z Ostravy ve specifické tamní atmosféře pod velký tlak.
Zas tak velká změna oproti náročnému prostředí v Bělorusku to však není. „I tam to bylo těžké. Největší rozdíl je v útulném stadionu, bohužel s umělou trávou,“ tvrdí Lička. „Je to sice kvalitní poslední generace, ale jsou tady teď čtyřicetistupňová vedra a to na umělce není nic moc.“
Podobně nepříjemné bude i cestování, protože Orenburg leží na jihu u hranic s Kazachstánem. Vlastní charterové lety mají k dispozici jen prvoligové kluby, ty druholigové si musejí vystačit s běžnými linkami. To znamená nejdřív dvě hodiny do Moskvy a pak až na místo. Třeba úplně na západ do Kaliningradu nebo opačným směrem až do Chabarovsku, tedy ještě dál za Čínu. Žádná sranda, když si uvědomíte, že mančafty čeká 42 zápasů za sezonu plus domácí pohár.
Složitější aklimatizaci, kdy Lička tým poznával sledováním duelů přes internet a videohovory, mu nicméně ulehčí dvě záležitosti. Zaprvé: z Brestu zná ghanského útočníka Joela Fameyeha a zadruhé již velmi pokročil v ruštině, o čemž svědčí i komunikace při oficiálním podpisu smlouvy.
„Mluvím rusky, česky, polsky, motám ty slovanské jazyky dohromady, ale dá se to,“ směje se. „Rozumím daleko víc, než mluvím. Jsou tam chyby, ale to nevadí. Lepší, než kdybych mlčel. Strašně to pomáhá začlenit do kolektivu, i když mentalita je opravdu hodně jiná.“
Možná to pomohlo i při premiéře, kterou kouč vítězně zvládl (výhra 2:1 nad Volgarem Astrachaň) po pouhých dvou dnech v klubu. „Zásluhy si nedělám, jsem tady opravdu jen chvíli. Naším dlouhodobým cílem však bude přepnout na ofenzivnější fotbal, protože situace se změnila a o postup se hraje o hodně jinak než o záchranu,“ ví člen fotbalového klanu Ličkových.
