Ocitl se v začarovaném kruhu. Ví, co ho trápí, ví, jak se toho zbavit, jenže lékaři v Besiktasi nechtějí Tomáši Sivokovi povolit zákrok, který by mu pomohl. Ačkoliv sami nepřišli na to, jak jej bolesti od nervu vystřelující do svalu zbavit. „Nevím, jestli tomu nerozumí, nebo rozumět nechtějí,“ posteskl si v rozhovoru pro Sport i na to, že jej obviňují ze simulování. Naději mu dalo až setkání s klubovým prezidentem.
Před Vánocemi jste v rozhovoru pro Sport přiznal, že v Turecku nikdo neví, jak vás vyléčit. Co se za tu dobu změnilo?
„Za ten měsíc jsem navštívil mnoho odborníků a dostal mnoho injekcí jak do svalu, tak do toho nervu. Teď jsem cestoval do Augsburgu za nezávislým odborníkem. Přál jsem si a souhlasil s variantou navrženou profesorem Kolářem, že se to musí vyčistit.“
A co v Německu řekli?
„Doktor tam viděl to samé, tedy otok, který tlačí na nerv. Uvidím, jak to vedení nyní vyřeší. Já na to svůj názor mám, protože nevím, jak jinak by to chtěli (v klubu) řešit. Shodou okolností se se mnou spojil Marcel Gecov, který se mnou někde četl rozhovor, obrátil se na mého agenta Jirku Müllera s tím, že měl ten samý problém.“
A jak ho tehdy odstranil?
„Trápilo ho to dokonce na obou nohách, se stejnými příznaky, jaké mám já. Byl u čtyř doktorů, nevěděli si rady, pořád mu říkali, že na svalu nic nemá, že to musí překonat a hrát s tím. Vyprávěl mi, že to už nešlo dál, nemohl ani do schodů, jak mu to vystřelovalo do svalů. Bojoval s tím šest měsíců, pak podstoupil zákrok u doktora Váchala, kde mu nějakým způsobem přerušili ty nervy, a za čtrnáct dní prý běhal a nic ho nebolelo. A když se mu to ozvalo na druhé noze, na nic nečekal a šel na to rovnou. Po dvou týdnech znovu trénoval.“
A co vám říkali kluboví lékaři v Turecku?
„Mně řekl tu diagnózu profesor Kolář. Tady v klubu, nebo v jedné nemocnici, kde jsem byl, ve svalu nic neviděli. Asi je to těžký rozpoznat, i když pan Kolář říkal, slušně řečeno, že nechápe, jak to nemohou najít, že je to na rezonanci jasně vidět. Nevím, jestli tomu náš klubový doktor nerozumí, nebo co jej k tomu vede. Nechci se ho nějak dotknout, nejsem lékař. Marcel mě utvrdil v tom, že se to dá rychle vyřešit poměrně jednoduchým, až ambulantním zákrokem. Není to žádná velká operace, spíš se přeruší nervy a ty výboje už do svalu nejdou.“
Zmínil jste návštěvu u Pavla Koláře. V prosincovém rozhovoru jste přiznal, že vám v klubu cestu do Prahy zamítali. Co se stalo, že nakonec souhlasili?
„Původně vůbec nechtěli, ale zašel jsem za trenérem Slavenem Biličem. Musím říct, že je to jeden z nejlepších koučů, kteří tady působili. Jak po pracovní, tak lidské stránce. Je vidět, že hrál fotbal, stojí za hráči. Umí nám vynadat, ale dokáže i pochválit. Mimo hřiště je skvělý. Řekl mi:,Vím, že jsi profík, a když tě něco bolí, celý můj staff (realizační tým) ví, že tě to opravdu bolí.‘ Šel za vedením a na Nový rok jsem letěl do Prahy.“
Co vám tedy profesor Kolář řekl?
„Já mu vylíčil celou story, i když jsme přes telefon komunikovali už v průběhu prosince, což mi bylo během svátků trochu trapné, protože jsem ho nerad otravoval, ještě když víte, jak je zaneprázdněný. Položil si mě, sáhl mi do toho místa, zmáčkl a vyjela mi tam bolest. Diagnostikoval mi to i bez rezonancí a všeho, ale zároveň řekl, že uděláme všechna vyšetření. Podle něj je to skřípnutý nerv, který dráždí, byť ne pořád, jen v určité poloze. A když následně dostal výsledky, utvrdil se v tom. Během těch čtyř dnů v Praze se mi to snažil uvolnit a dával nějaká homeopatika, ale při tréninku jsem to začal cítit znovu. Poté řekl, že jediné řešení je vyčištění. Tohle zranění prý mají hodně cyklisti a pan Kolář říkal, že tomu napomáhá i to, jak mám nohy do,o‘. Dohodli jsme se na termínu (zákroku), jenže to nakonec nedopadlo.“
Protože s tím klubový lékař nesouhlasil?
„Shodil to ze stolu s tím, že je to totální nesmysl. Tím jsem se utvrdil v tom, že buď tomu nerozumí, nebo nechce rozumět. A začaly pak o mně kolovat věci, že simuluju, nechci hrát, protože už mám podepsaný jiný klub a chci odejít hned. Byl jsem potom ještě v Antalyi na jednom vyšetření, tam se mě nikdo nedotkl, jen udělali rezonanci a zavolali do Besiktase, že tam nic není. S tím jsem se nespokojil. Hlavně mě urazilo, že o mně kolují v klubu takové věci. Navíc se to dozvěděl prezident a byl na mě naštvaný, proto jsem ho zkusil přímo kontaktovat.“
Nevěřil vaší verzi?
„Ze souběhu těch zpráv, co k němu chodily, se na mě asi zlobil. Ale strávili jsme spolu půl hodinu a na konci rozhovoru jsem na něm viděl spíš naštvání, že nehraju, protože jsem pro něj důležitý. Chce vyhrát titul a já podle něj patřím mezi tři nejdůležitější hráče. Spíš byl z toho deprimovaný. Vzal telefon, zavolal vedoucímu týmu a domluvilo se to vyšetření v Augsburgu. Chce, aby mě vidělo co nejvíce lidí. Řekl jsem, že se podřídím všemu, klidně odletím do Ameriky, ale ať to někdo vyléčí, protože náš doktor říká, že neví. Slíbil jsem mu, že udělám vše, abych ty poslední tři měsíce v boji o titul mohl hrát. Nakonec si vytáhl i cigaretu a já byl z té schůzky nadšený.“
