Talent z Baníku v Pobaltí: Lotyšsko byla náhoda. Sen je top liga
Do kádru baníkovského áčka nakoukl jako teenager, vybojoval si pozici čtvrtého stopera, ale prvoligový start za milovaný klub si nepřipsal. Oklikou přes Vyškov a Chrudim se Jaroslav Harušťák (21) během roku dostal do lotyšského Daugavpils, kde si buduje slušné jméno coby šikovný levý bek. Tedy na pozici, na kterou teď Ostrava hledá posily. „Jako odchovanec jsem měl sen zahrát si před našimi fanoušky, ale už jsem si dal klapky na oči jak kůň a soustředím se na svou cestu,“ vypráví v rozhovoru pro iSport Premium univerzální konstruktivní fotbalista.
Už v Lotyšsku odezněla euforie z mistrovství světa v hokeji, kde domácí získali historický bronz?
„Fanouškovská základna je tady jinačí než u nás. Lidé se sice chodí dívat na zápasy, ale moc nefandí. Spíš koukají, občas zatleskají po nějaké pěkné kličce, kterou umí ocenit. Ale že by skandovali nebo povzbuzovali, to ne. Samotného mě to zajímalo, byl jsem se ve městě podívat na velkou obrazovku, kde se promítaly zápasy od čtvrtfinále dál. Bylo hezké vidět, jak jsou lidi na své hokejisty hrdí. Ocenili, že hráli srdcem, což byl pro mě super zážitek. Až na jednu věc.“
Copak?
„Kluci v šatně si mě dobírali, protože jsem jim před mistrovstvím říkal, že pro nás Čechy začíná turnaj ve čtvrtfinále, do kterého se oni ani nedostanou. Tak si asi dovedete představit, jak jsem to schytával... (smích) Ale přál jsem jim to, celému národu na tom hodně záleželo. Fakt zážitek.“
Byl jste i na tribuně?
„Chtěl jsem se podívat na Čechy, ale neměl jsem čas. Od května do června jsme hráli zápasy co tři nebo co čtyři dny a do Rigy je to z Daugavpils tři hodiny. Bohužel mi to nevyšlo.“
Jak si země úspěch vyhodnotila? Šlo o štěstí, nebo o systematickou práci na rozvoji hokeje? Vím, jak je sport podporován počtem veřejných hřišť třeba v Rakousku nebo Švýcarsku, kde nás dávno předběhli, ale Lotyšsko je pro mě neznámá.
„Těžko říct, jestli to je důsledek nějaké nastavené koncepce. Na to jsem tu příliš krátce. Ale co vidím tady ve městě, tak oproti Ostravě, kde jsem vyrostl, je na každém rohu hřiště. Ať už s basketbalovým košem nebo brankami. Povrchem je stará umělka, na kterou by u nás pomalu nikdo nevlezl, ale i přesto tady je venku plno děcek a hrají si tam. Když přijedu domů, kde máme před panelákem krásné nové hřiště, je tam prázdno... Zatímco tady vidím děti s hokejkami a míčem.“
Vraťme se zhruba o dva roky zpátky, kdy jste zamířil na hostování do Vyškova. Všechno vypadalo nadějně, že?
„Šel jsem tam z kádru áčka Baníku, kde mi bylo řečeno, že třetí ligu jsem přerostl, proto potřebuju získávat zkušenosti v druholigovém mezistupni. Abych byl silnější, agresivnější. Tenkrát jsem hrával stopera, takže jsem se měl obouchat. Byl jsem za ten krok rád, do Vyškova jsem chtěl. Kromě čtyř zápasů, kdy jsem byl zraněný, jsem odehrál víceméně všechno. Účel to splnilo. Pro mě to bylo důležité i v tom, že jsem poznal ne tak dominantní způsob hry, na jaký jsem byl zvyklý.“
Musel jste víc bránit?
„Když hrajete v Baníku, v zásadě celou dobu jenom útočíte. Jak v dorostu, tak v béčku. Tehdy hrálo áčko o poháry, takže do béčka chodilo na každé kolo pět až šest hráčů shora. Adam Jánoš, Yira Sor, Denis Granečný, Kuba Pokorný, Lukáš Budínský... Týmy ve třetí lize jsme ani nepouštěli za půlku, takže tohle vás co se týče bránění v bloku nebo hlídání silných útočníků příliš neprověří. V tomto to pro mě byla ve Vyškově ze začátku hrozně velká změna. Najednou nerozehráváte odzadu, nemáte čas na rozehrávku, nemáte nabídku střeďáků, nemůžete si vyjet s míčem a pustit se do kombinace. Vlastně musíte jen nakopávat, srážet se, sbírat dlouhé balony. Byla to velká škola, ale vzhledem k tomu, jaký já jsem typ hráče, to moje přednost úplně nebyla.“
Klub měl ambice, kouč Jan Trousil kvalitu. Proč jste tam nezůstal déle?
