S Priskem jinak: Lidé pochybovali, Rosický zůstal klidný. Můj sen je…

Povídání s Brianem Priskem pro magazín Coach, který vychází jako součást deníku Sport, se uskutečnilo na květnové konferenci pro trenéry Mosty, ještě před koncem fotbalové ligy a před finále MOL Cupu, tj. před jeho odchodem ze Sparty.

Narodil jste se v Horsensu, v Dánsku. Jak jste se dostal k fotbalu a kdy jste ho začal hrát?
„Asi jako spousta dalších sportovců – když jste malé dítě, rodiče vás vezmou na různé sporty a vy je zkoušíte. A v Dánsku je fotbal jedním z hlavních sportů. Tudíž jako mnoho dalších dětí jsem začal hrát fotbal a k tomu jsem zkoušel házenou. Dlouhou dobu jsem se věnoval oběma sportům, ale nakonec jsem se musel rozhodnout. Vybral jsem si fotbal, pro nějž jsem měl určitě největší vášeň, zájem a asi i nejlepší dovednosti. Když to zjednoduším, v šesti letech jsem se zamiloval do fotbalu a od té doby si ho užívám.“

Vaše profesionální kariéra se odehrávala v období let 1996 až 2011, včetně času stráveného v Belgii a Anglii. Jaká je vaše nejlepší a nejhorší vzpomínka z té doby?
„Především musím říct, že ničeho nelituji. Všechny vrcholy a pády jsou součástí vaší kariéry a zkušenost, kterou si nesete do budoucna. Určitě jsem zažil dobré časy v Genku, v Belgii. Nejen jako fotbalista, ale také jako člověk. Cítil jsem se tam doma, příjemně, lidé mě respektovali jako cizince přicházejícího do jejich země. Dva roky v Genku jsem si opravdu užil. Z fotbalového pohledu byl pro mě úžasný jeden rok v Premier League. Nejlepší liga a hráči na světě, bylo úžasné to zažít a být toho součástí, i když jen jednu sezonu. Je to určitě jedna z těch lepších vzpomínek, které si ze své hráčské kariéry odnáším. A pak nesmím zapomenout na velice důležitou část této životní etapy. Všichni máme národní hrdost, menší nebo větší, ale máme. Hrát za reprezentaci byl pro mě úžasný zážitek. Být pět let součástí dánského národního týmu a startovat ve 24 utkáních.“

V roce 2011 jste ukončil hráčskou kariéru, bylo vám 34 let a ihned jste naskočil do trenérské profese. Nejprve osm let jako asistent, pak jste se stal hlavním trenérem. Byl jste v Česku hlavní trenér jednoho z našich nejdůležitějších klubů, současného šampiona. Téma vaší přednášky na konferenci Mosty mělo název Trenérská odyssea. Toto slovní spojení je velmi zajímavé – odysea je dlouhé putování nebo výprava, obvykle poznamenaná mnoha změnami štěstí. Řekl byste, že to dobře popisuje vaši trenérskou kariéru?
„Musím říci, že to je velmi výstižné spojení. Pamatuji si, že na konci mé hráčské kariéry jsem měl rozhovor s jedním ze svých asistentů trenéra v Midtjyllandu, který se mě ptal, co bude dál, až kariéru ukončím. Jaký je můj sen? Jaké jsou moje ambice? Zda chci být trenérem? Řekl jsem mu, že určitě ne, že až skončím kariéru hráče, skončím s fotbalem. Potřebuji si od fotbalu odpočinout. Potřebuji nějaký čas užít si rodinu. Strávil jsem mnoho dní v hotelích, na tréninkových hřištích atd., tudíž je čas být naplno otcem, dobrým manželem, být doma a starat se o vše kolem rodiny. O šest měsíců později mi zavolal znovu, hrál jsem v té době v Norsku, v týmu IK Start. Řekl mi, že se stane novým hlavním trenérem Midtjyllandu, a zda bych ukončil kariéru hráče a stal se od léta jeho asistentem. Musel jsem se najednou rozhodnout a vybrat ze dvou možností. V té době jsem byl v Norsku sám, bez rodiny, ta byla v Dánsku. Bylo to v ten moment docela snadné rozhodnutí, a tak jsem udělal první krok k trenérské profesi.“

Co se změnilo mezi okamžikem, kdy jste řekl ne, a šesti měsíci poté, kdy jste skutečně řekl ano? Zajímá nás, kdy jste si uvědomil, že trenérství je vlastně něco, co byste chtěl dělat?
„Ten okamžik nastal, když mi kolega zavolal. Během dvou týdnů jsem měl různé rozhovory s dalšími lidmi v klubu, včetně jednoho mentálního kouče, s nímž jsem trochu spolupracoval, a vedli jsme diskuse na různá témata, a samozřejmě jsem o tom také mluvil s rodinou. Moje žena hrála v tomto ohledu rozhodně velkou roli. Věděl jsem, že pokud bych měl začít trénovat, muselo by to být na nejvyšší úrovni hned od začátku. Pochopil jsem, že nemám trpělivost začít na nižší úrovni nebo s mládeží. Mám největší respekt k trenérům v akademiích, k trenérům dětí a mládeže a ke všem kolegům, kteří přišli do profesionálního sportu skrze mládežnické kategorie. Z nějakého důvodu jsem měl však pocit, že pokud bych měl začít trénovat, muselo by to být hned v profesionálním týmu. A tohle byla ta příležitost. Někdy cesty začínají velkými rozhodnutími, a toto bylo určitě jedno z nich. Cítil jsem, že bylo správné. V roli trenéra se naučíte, že je dobré někdy důvěřovat svému instinktu. A tento instinkt byl rozhodně ten správný.“

Tudíž trpělivost není vaše ctnost?
„Možná. Možná vlastně ano.“

Kdo byl váš trenérský idol? Někdo, kdo vám byl příkladem nebo vás inspiroval.
„Co se týče praktické části trénování, to byli hlavně trenéři, s nimiž jsem pracoval. Prvním z nich byl v Dánsku Glen Riddersholm. On byl pro mě jednou z největších inspirací i proto, že mě hodně naučil. Dal mi odpovědnost při vedení tréninku a také mi ukázal v trénování cestu, což je podle mého velmi důležité.“

Proč ne nějaké velké jméno?
„Protože o těch, které vidíme všichni v televizi, Mourinho, Guardiola, Ancelotti, nevíme, jak pracují. Nevím, co a jak dělají s hráči a týmem na tréninku, v šatně a podobně. Nemáme ponětí. Vidím, stejně jako vy, jen výsledky, ve středu nebo v neděli. Moje největší inspirace byli tedy skutečně ti, s nimiž jsem pracoval. Byli to trenéři z akademie v Midtjyllandu a dalších míst, kde jsem je sledoval, díval se, jak pracují, jak se připravují. Oni byli tím příkladem pro mě.“