Jak Havel "propadl" kouzlu fotbalu: dekoroval i vicemistry Evropy
Dramatik, spisovatel, disident, politik. Všechny tyto role k Václavu Havlovi patří. Sportovec, či dokonce fotbalista, mezi nimi není. Přiznal, že ani jako fanoušek nikdy na fotbalovém střetnutí nebyl, než ho k tomu donutily státnické povinnosti. Ale k fotbalu si nakonec vztah vytvořil, byť hodně specifický.
Končí finále evropského šampionátu 1996 v Anglii a na čestné tribuně ve Wembley přebírají medaile finalisté. Němci zlatou, Češi stříbrnou. Mezi gratulanty jsou fotbaloví pohlaváři, ale i anglická královna Alžběta, německý kancléř Helmut Kohl a český prezident Václav Havel. Byl přítomen u největšího úspěchu českého fotbalu v jeho samostatné historii.
Nikdy se netajil, že mu fotbal nic neříká. Přesto se nejpopulárnější sport na zeměkouli s jeho politickým životem několikrát protnul. Poprvé po společenských změnách v roce 1989, kdy mu čestné členství nabídla Sparta.
V jejím čele stál místopředseda vládnoucí ODS Petr Čermák, pozadí jistil vysoký příslušník STB Miloš Moravec, taková osobnost by se hodila. Havel ovšem odmítl. „Nikdy jsem žádnému klubu nefandil. Ale pokud bych měl mít k nějakému vztah, tak spíš ke Slavii,“ hlásil se více k demokratickým principům Edvarda Beneše a statečnosti Aloise Eliáše.
Úspěch československé reprezentace na MS 1990 v Itálii ho jako hlavu státu minout nemohl. „Když jsme postoupili ze skupiny, vyzval mě předseda asociace Václav Jíra, abych se pokusil ho pozvat,“ vzpomíná tehdy nejvyšší muž slovenského fotbalu Milan Služanič.
„Po své poradkyni Věře Čáslavské poslal jen gratulace a pozdrav s tím, že na finále přijede. Když ho přednesla, očekával se potlesk, ale zezadu, myslím, že to byl Tomík Skuhravý, se jen ozvalo: A obálku žádnou neposlal!“
Poprvé oficiálně usedl na čestnou tribunu v Bratislavě na podzim 1991 v kvalifikaci ME 1992 proti Francii. Československá federace se rozleptávala, nacionalistické vášně narůstaly. Domácí diváci vypískali českou část stání hymny i prezidenta republiky.
 |
„Protičeské vášně jsem zaznamenával při soubojích Sparty se Slovanem, tehdy se přehouply i do reprezentace,“ vybavuje si Václav Němeček.
„Bylo to nedůstojné. Poslední společnou kvalifikaci se Slováky na MS 1994 jsme proto hráli v Košicích, kde byla daleko vstřícnější atmosféra,“ připomíná.
Prezidenta však tato nevole nijak nerozhodila. „Nijak nepohoršoval. Bral to jako obrovské vítězství vytoužené demokracie, že si prostý občan může dovolit i tohle, že vrchnost už není nedotknutelná,“ vybavuje si Služanič. „Já se v té chvíli červenal a stydět za Slováky, on se snad tímto demokratickým projevem snad dokonce kochal,“ kroutí i s odstupem doby hlavou.
Nejvíce vstoupil prezident Havel do fotbalového dění na EURu 1996 v Anglii. „Už po postupu ze skupiny mi poslal blahopřejný telegram, mám ho dodnes schovaný,“ přiznává trenér týmu Dušan Uhrin starší.
Po finále přišel Havel do šatny a všem gratuloval osobně. „Nebylo třeba kluky nějak napomínat, jak se mají chovat,“ odhaluje tehdejší generální sekretář svazu Rudolf Baťa, že neměl s jeho návštěvou starosti. „Byli to inteligentní kluci a pan prezident byl hrozně milý,“ dodává.
Finále, byť prohrané, bylo nezapomenutelným zážitkem i pro prezidenta. „Když naši prohráli a bylo to o fous, tak byli zhroucení, v depresi a já je navštívil v šatně a různě jsem je povzbuzoval a prý byli pak šťastní, že jsem jim zlepšil náladu po té prohře,“ vzpomenul po letech. Nejvíce si vybavoval Karla Poborského: „Běhal jak ďábel na křídle sem tam a dlouhé vlásky mu vlály. Takové lidi obdivuji, protože umí hrát fotbal, já ne.“
Uměl si vážit každého mistrovství, tedy i fotbalového. Medaile z jeho rukou se třpytila dvojnásob.
