V mládí patřil gólman Michal Špit k silnému ročníku sparťanů v čele s Patrikem Bergerem a Pavlem Horváthem. Ve Spartě taky oslavil ligový titul, v Jablonci přidal i triumf v Českém poháru. „Mými brankářskými vzory byli třeba Schumacher nebo Jean-Marie Pfaff. A i když to jsou pro kluky dneska neznámé pojmy, tehdy to byly velké osobnosti,“ vysvětluje.
„Gól pro mě, brankáře, znamená zlo. Ale gól pro střelce je úžasný pocit.
Jinou zkušenost než v bráně nemám. Asi ve dvanácti letech mi skončila taková před-přípravka. Tenkrát jsem byl ještě v pražském oddíle, kde jsme dělali každý měsíc jiný sport. Základ všeho byla atletika. Ale vyzkoušel jsem i třeba házenou, stolní tenis nebo plavání. Myslím si, že taková přípravka všem klukům dnes chybí. Teprve po třech letech jsem si vybral fotbal.
Hned na prvním tréninku mladších žáků, který jsem absolvoval, se zranil brankář. Takže mě, vysokého, dali do brány místo něj a druhý den jsem šel chytat zápas na Bohemce. Byl jsem do toho tak nějak vržený. Prohráli jsme asi 0:5, ale trenéři Bohemky se ptali, co je to za kluka, a hned mě chtěli.
Mými brankářskými vzory byli třeba Schumacher nebo Jean-Marie Pfaff. A i když to jsou pro kluky dneska neznámé pojmy, tehdy to byly velké osobnosti. Vyrůstal jsem ve Slovanu Bohnice a už asi ve 14 letech jsem přestoupil do Sparty. Tou jsem pak procházel všemi mládežnickými kategoriemi až do dospělého fotbalu. Nevzpomínám na konkrétní zápasy, ale spíše na kamarády ze svého ročníku a z ročníku nade mnou. Byl tam Patrik Berger, Pavel Horváth a další. Dost hráčů z těchto ročníků se prosadilo do ligy.
Ještě když jsem hrál v Bohnicích, dal jsem i gól. Půlku zápasu jsem chytal a prohrávali jsme 0:1. Ve druhé půlce jsem šel do pole a srovnával jsem na 1:1. Tohle byl asi jediný můj gól, když pominu nějaké přípravky, kdy jsem šel do pole jenom ze srandy.
Že bych považoval některý zákrok v kariéře za nejdůležitější, to takhle nemohu říct. Zákroků jsem měl mnoho a nejde vybrat jenom jeden. Ani konkrétní zápas. Pro mě to jsou ty, kde se mi dařilo a kde byl pro tým výsledek příznivý. Když se k tomu přičte, že jsem něco chytil a týmu pomohl, to jsou pro mě ty nejpříjemnější zápasy.
Proti komu se mi nehrálo dobře? Během mé kariéry mě provázel Honza Nezmar, který se dost často prosadil, měl výborný výběr místa, střely a čuch na góly. Ten pro mě byl v zápasech vždy nepříjemný.
Ligový debut je chvíle, kterou si člověk vždy pamatuje. Chytal jsem za Příbram proti Českým Budějovicím. Hráli jsme doma a vyhráli jsme 1:0. V dubnu 2014 jsem vychytal 100. čisté konto a stal se členem Klubu ligových brankářů, ale na to období moc dobře nevzpomínám. Trvalo strašně moc dlouho, než se mi to podařilo. Na konkrétní zápas už lépe. Hráli jsme proti Jihlavě, ta od 70. minuty už skoro neútočila a všichni jsme se snažili, abychom čisté konto udrželi. Celý tým mi to přál, na konci utkání nastala uvolňující radost.
Fotbal pro mě znamená radost. Radost z úspěchu a z týmové hry. Ale někdy i smutek, na který však nejste nikdy sám. Mým trenérským milníkem v Jablonci je teď jakákoliv trofej. Samozřejmě bych byl rád, aby se mnou trénovaný brankář dostal třeba do zahraničí nebo národního týmu. To je pro trenéra taky určitá meta.“
