Petr Čech a jeho velká zpověď! Nejen o začátcích v helmě a největší nervozitě | iSport.cz
Pavel Hartman
12. června 2019 • 15:34

Petr Čech a jeho velká zpověď! Nejen o začátcích v helmě a největší nervozitě

TOP VIDEA
iSport podcast: V čem rozhodčí v zápase Teplic se Spartou selhali? iSport podcast: V čem rozhodčí v zápase Teplic se Spartou selhali?
České fotbalové hvězdy mají jasno: Slavia s Barcelonou neprohraje! České fotbalové hvězdy mají jasno: Slavia s Barcelonou neprohraje!
VŠECHNA VIDEA ZDE

PŘÍMO Z LONDÝNA | V sedmnácti debutoval v české lize. V devatenácti chytal za Spartu v Lize mistrů. Ve dvaceti naskočil do francouzské ligy. Ve dvaadvaceti se dostal do Premier League. V Anglii dobyl pět mistrovských titulů. Do toho triumfoval v Champions League a byl tahounem reprezentace. Petr Čech se zařadil mezi světové fotbalové superstar. Jeho poselství na rozloučenou? „Limity neexistují. Jsou jen v nás!“



Předměstí Londýna. Spousta přírody, svěžích luk a golfových greenů. Na terase starobylého cihlového hotýlku obklopeného parkem sedí Petr Čech. V proutěném křesílku usrkává kávu. Vtom k němu přichází elegantní dáma a osměluje se k otázce: „Promiňte, nechci vyrušovat, ale že jste ten slavný brankář Peter Čech?“ „Ano.“ „Moc vás obdivuji. Žiju v Anglii, ale pocházím z Polska. Mohla bych si, prosím, s vámi udělat foto?“ „Samozřejmě, žádný problém!“ Dáma si odnáší drahocenný snímek, kterým se bude moci pochlubit kamarádkám na tradičním čaji o páté. Sport Magazín Plus zase může zahájit hloubkový vrt do podhoubí fantastické kariéry, jež nemá obdoby.

Co se dozvíte v zamčené části rozhovoru
- Jak si Čech nastavil myšlení v hlavě před každým zápasem

- Co Čecha zaskočilo, když poprvé chytal v helmě

- Jaký názor, který zpochybňoval jeho příchod do Sparty, Čecha namotivoval

- Proč trénoval s tenisovými míčky 

Kdybyste psal bibli úspěšného fotbalového brankáře, jak by znělo první přikázání?
„Akceptuj tlak. Ve fotbale platí už roky jedno pravidlo: Pokud nemáš chybu na koho svést, sveď ji na brankáře. Umění se s tímhle vyrovnat rozhoduje, kdo může být v bráně a kdo ne. Spousta dětí se postaví do brány, protože se jim moc nechce běhat. Pak ale na tréninku absolvují brankářský trénink a třetí den už je v bráně nikdo nevidí. Jdou zpátky do pole a jsou rády, že můžou běhat.“

Přestane jim to vonět.
„Když s sebou házíte o zem a neumíte to, bolí to. Když vás někdo trefí z metru do obličeje, zase to bolí. A když se hraje na konci tréninku na dvě brány, každý brankář slyší: Padáš jako šraňky, jsi lemra, nic nechytíš. Všichni prostě odmalička na brankáři radši najdou to, co nechytil, než to, co chytil. Někdo s tím umí žít a někdo ne.“

Jak se s tím dá žít?
„Musíte to vzít jako výzvu. Řeknete si: Dobře, dneska jste mi vyčítali, že jsem pustil tři góly, tak já zítra dostanu jen dva góly a pozítří už chytím všechny.“

Taky jste slyšel, že padáte jak šraňky?
„Tomu se nevyhnete. (usmívá se) U dětí platí - co na srdci, to na jazyku. Když se hrálo na dvě, všichni chtěli vyhrát. Najednou jsem dostal blbej gól a už to jelo. Nástrah je ale víc. Třeba jsou hráči, kteří hrají dobře jenom, když jsou permanentně v akci. Jakmile mají dvě, tři minuty, kdy se v jejich případě relativně nic neděje, neudrží koncentraci.“

Kdy jste přišel na to, že tohle všechno vy zvládnete?
„Celkem brzy. Odmalička jsem hrál hokej, a tak jsem byl zvyklý, když mě někdo trefil z metru míčkem nebo pukem. Kolikrát jsme hráli hokej za barákem bez chráničů. Měl jsem jen rukavice, aby to tolik neštípalo. Ale pro mě byla radost z toho, že jsem to chytil, víc než bolest. Tohle mě v kariéře táhlo. Ale na to musíte mít náturu.“

Vy jste ji evidentně měl.
„Strašně mi vadilo dostávat góly. Nejradši bych vždycky překousl tyčku, když se to stalo. Byl jsem na sebe moc naštvaný. Ale zároveň mě to motivovalo. Opakoval jsem si: Příště ať se třeba ten útočník postaví na hlavu, ale gól mi nedá. Někoho bolest a obdržené góly odradí, pro mě to byl hnací motor.“

Jako kluk už jste přemítal, jak se v bráně zlepšovat?
„Na úplném začátku to tak nebylo. Protože prvně jsem se dostal do brány náhodou. Nepřišel brankář, a když se hledal záskok, pan Hrubý, který se staral o brankáře, trenérům povídá: Hele, viděl jsem tady toho, jak si párkrát stoupnul při tréninku do brány, tak to odchytá on. Když jsme totiž hráli na tréninku na dvě, posledních deset minut se protáčeli brankáři v bránách. Mě to zajímalo, tak jsem to zkusil. Pan Hrubý věděl, že se toho nebojím, a usoudil, že budu asi nejschůdnější varianta. Nevadilo mi to, protože jsem byl zvědavý, jaké to je.“

Hned vás to chytlo?
„Neřekl bych, že mě to nějak chytlo. Ale naučil jsem se během zápasu v tom nějak plavat. Ačkoli jsem nevěděl, co mám dělat, dělal jsem, co jsem mohl. A protože jsem se nebál, víc míčů mě trefilo, než netrefilo. Druhý den jsem dorazil na trénink a pan Hrubý mi řekl, že už nejdu trénovat s hráči, ale že jdu s brankáři.“

A bylo to.
„Vznikl z toho boj mezi trenéry. Pan Sequens a pan Ježek, kteří mě vedli v žácích, chtěli, abych nadále hrál, protože jsem byl jeden z mála levonohých hráčů. Navíc jsem měl v té době výhodu, že jsem jako jeden z mála kluků velmi dobře četl hru.“

Ale měli smůlu.
„Chvíli jsem to kombinoval. Nejdřív jsem chodil trénovat s brankáři a zbytek tréninku jsem hrál. V zápasech to bylo podobné. Ty, ve kterých chytal druhý brankář, jsem odehrál v poli. Do deseti let jsem to takhle střídal. Pak jsem si zlomil nohu a to vlastně definitivně rozhodlo o tom, že jsem se natrvalo stěhoval do brány.“

Hvězdnou brankářskou kariéru má tedy na svědomí náhoda a zranění?
„A mohl za to ještě paradoxně brankář. Když jsem na něj běžel v samostatném nájezdu, spadl mi na nohu tak nešikovně, že mi zlomil lýtkovou a holenní kost. Když mi konečně po čtyřech měsících sundali sádru, byl jsem vůbec rád, že jsem mohl chodit. Takže pro mě bylo snazší stát v bráně než běhat po hřišti. Tolik mě to nebolelo.“

Tehdy vás brankářské řemeslo naplno pohltilo?
„Když jsem poznal, že se v bráně pořád zlepšuju, začalo mě to bavit. Mělo to ale jeden podstatný háček. Byl jsem vždycky strašně nervózní z toho, abych nedostal gól. A tak jsem začal přemýšlet o tom, jak to udělat, abych se toho blbého pocitu zbavil. Nechuť dostat gól mě úplně svazovala.“

Co jste vykoumal?
„Zjistil jsem, že když jsme dostali gól, hrozně se mi ulevilo. Protože jsem si pak říkal: No, tak gól jsme dostali a teď už to musím co nejlíp dochytat.

Pokračování článku patří k placenému
obsahu iSportu

S předplatným získáte:

  • Sestřihy všech zápasů FORTUNA:LIGY
  • Exkluzivní videa z hokejové extraligy
  • Profilové rozhovory
  • Zákulisní informace z první ruky
  • Názory slavných expertů
  • Analýzy vítězství a porážek
  • Měsíční předplatné 49 Kč*

    *Cena 49 Kč platí pro první měsíc pro nové
    předplatitele (týká se pouze platby kartou).
    Následující měsíc stojí 99 Kč.

    Objednat
  • Roční předplatné 990 Kč

    Ušetříte 2 měsíce oproti měsíční platbě.

    Objednat

Možnosti platby
?

  • Kartou online
  • Platba online
  • Platba SMS
Firemní předplatné
Roční licence pro firmy a instituce objednávejte zde
Články odjinud


Články odjinud