Brückner předběhl počítače, ví Šmicer. Řešil i soukromí, kdy svolal radu?
S národním týmem spadl po krachu v baráži o postup na světový šampionát 2002 do bahna a myslel si, že už se v něm utopí. Jenže se objevil nový kouč a všechno bylo jinak. „Karel Brückner rozumí fotbalu a dělá si ho po svém,“ zdůrazňuje Vladimír Šmicer, bývalý záložník Liverpoolu.
Na cestě fotbalovým životem doma i v zahraničí potkal mnoho trenérů, ale ten z Olomouce, který ve středu slavil osmdesátiny, mu nikdy z paměti nezmizí. „On chytil dobu, kdy ještě šlo dělat fotbal citem,“ podotýká Vladimír Šmicer.
Poznal jste Karla Brücknera až v národním týmu, nebo už dřív?
„Věděl jsem, že trenér měl dobré výsledky s Olomoucí. Věděl jsem, že měl výborné výsledky s jednadvacítkou. Věděl jsem, že je to specialista na presink i standardní situace. Věděl jsem, že umí soupeře něčím překvapit. Byl mi sympatický i tím, že měl podobný náhled na fotbal jako můj děda. Ale až osobní zkušenost vám otevře oči.“
Kdy jste se přesvědčil, že fotbalu rozumí?
„Když jsem začal hrát ligu, on vedl Olomouc. A na ní bylo vidět, že trenér musí být dobrý. Ale všechno můžete poznat až po osobní zkušenosti. Vidíte, jaký má přístup v kabině k hráčům, což zdálky nikdy nepoznáte. Přitom je strašně důležité, aby trenér uměl pracovat s psychikou hráčů.“
Jaký byl v tomhle ohledu?
„On věděl, co jednotliví hráči umí. Akorát hledal způsob, jak to z nich dostat. A vždycky na to přišel. Třeba na mě platila věta: Já chci vidět Šmicra z Kypru.“
Jak to?
„Pod trenérem Brücknerem jsme hráli první zápas na turnaji na Kypru. Byl to úvodní sraz po průšvihu v baráži MS s Belgií. Kvalifikace předtím mi nevyšla. Nehrál jsem vůbec nic, byla to bída. Tak jsem sám sobě i jemu chtěl ukázat, že chci ještě za nároďák hrát. A zřejmě se mi to povedlo. Protože mi potom vždycky, když za mnou přišel, opakoval: Já chci vidět toho Šmicra z Kypru. Toho chci vidět (imituje Brücknerův hlas)!“
Říkal vám to v kabině přede všemi?
„Ne. Když chtěl sdělit něco osobního, vzal si dotyčného stranou a tam s ním mluvil. Jinak byl dost impulzivní. Jakmile mluvil před týmem, uměl zařvat. Neumím si představit, že by se někdo pousmál nebo házel ksichty, když zvýšil hlas. Byl v tomhle tvrdý. Každý věděl, že už je něco blbě, když trenér přidal na hlasitosti.“
Kdy jste zažil největší bouřku v kabině?
„Všichni kluci vypráví o památné bouřce v Olomouci během přestávky zápasu s Arménií (září 2005, kvalifikace MS, poločas 0:0, konečné skóre 4:1). Jenže já jsem ji nezažil, trenér mě totiž poslal rozcvičit se na druhou půli. Takže jsem přišel o
