Když David Limberský v září 2015 naboural pod vlivem alkoholu své bentley, bylo z toho velké pozdvižení. A hodně emocí vyvolalo i vyjádření tehdejšího manažera národního týmu Dušana Fitzela, který se plzeňského beka zastal výrokem, ať hodí kamenem, kdo nic takového neprovedl… „V podstatě jsem jen chtěl Davida chránit, teď už bych to možná udělal jiným způsobem,“ přiznává Fitzel v otevřeném rozhovoru pro iSport.cz Premium. V jeho zamčené části mluví o svém vztahu s Pavlem Vrbou, společném angažmá v ruské Machačkale i o tom, proč s ním už nevyrazil do bulharského Razgradu.
Poté, co mu po minulé sezoně skončila v Plzni smlouva, je Dušan Fitzel na čekané. „Dokončoval jsem rekonstrukci baráku, tak jsem si řekl, že do prosince nebudu nic řešit, abych všechno dodělal, jak se to má. A říkal jsem si, že od ledna bych se po něčem podíval. Jenže ve finále jsem zjistil, že nemůžu nikam, protože koronavirus všechno uzavřel, takže pokračuju v tom, co jsem dělal na podzim,“ říká sedmapadesátiletý rodák ze slovenských Bojnic.
Jak trávíte čas bez fotbalu?
„Myslíte jako teď, v době koronaviru, nebo už od chvíle, co jsem skončil loni v létě v Plzni?“
Oboje.
„Dá se říct, že jsem se asi šest měsíců na koronavirus připravoval. (směje se) Dokončoval jsem rekonstrukci baráku, tak jsem si řekl, že do prosince nebudu nic řešit, abych všechno dodělal, jak se to má. A říkal jsem si, že od ledna bych se po něčem podíval. Jenže ve finále jsem zjistil, že nemůžu nikam, protože koronavirus všechno uzavřel, takže pokračuju v tom, co jsem dělal na podzim.“
Byl pro vás konec v Plzni překvapením?
„Ani ne. Strávil jsem tam dva top roky, asi nejlepší dva roky, co v Plzni mohli být, pro mě to bylo úžasné obohacení. Přineslo mi to jen pozitivní věci. A pokud jde o můj konec, ten se dal čekat. S
Pavlem Vrbou
jsme byli už šestý rok každý den spolu a některé naše názory na určité věci se už rozcházely.“
V čem konkrétně?
„Tohle bych nechtěl rozebírat. S Pavlem jsem spolupracoval už u mládežnických reprezentací, pak jsme se spolu dostali k jednomu týmu – nejprve v Machačkale a pak v Plzni. Já jsem celý život dělal šéfa a tam mi samozřejmě trošku začalo vadit, že nemůžu moc věcí nějakým způsobem ovlivňovat. Od toho byl druhý šéf, což byl Pavel, já byl asistent, a i když jsem některé věci vnímal jinak, on měl vždy poslední slovo. To bylo celé. Ale musím říct, že jsme se rozešli úplně v pohodě.“
Takže vás nemrzelo, že se vás Pavel Vrba nezastal?
„Nezastal… Nevím, já jsem o tom jednal pouze se Šádkem. Vím, jak jedná, z jaké pozice jedná, když chce něco prosadit, obšlápne si to kolem, takže i kdyby se mě Pavel zastal, jaký by to mělo význam? Navíc Pavel ho podle mě zná natolik, že ví, že když se Šádek pro něco rozhodne, že to tak udělá. Tak jsem to vnímal a s Pavlem jsme se ani nebavili o tom, že by se mě měl zastat. Ani jsem na tom nebazíroval, vůbec ne. Dva roky, které jsem v Plzni strávil, byly strašně příjemné, poznal jsem tam spoustu dobrých a zajímavých lidí a i způsob, jakým se fotbal v Plzni dělá, mi ukázal nějaké věci.“
V realizačním týmu vás nahradil váš bývalý svěřenec Marek Bakoš. Jak jste to vnímal?
„Kdybych byl manažer Plzně, udělal bych to úplně stejně. A nejde jen o Bakoše, ale i
Kozáčika
či Dana Koláře, další bývalé hráče, kteří v klubu pokračují v jiné roli. Rozumím tomu a nemám proti tomu žádné námitky. Naopak – bylo to správné rozhodnutí klubu.“
Jaký nyní máte s Pavlem Vrbou vztah? Jste v kontaktu?
„Nedávno mi volal, protože jsem měl svátek, tak jsme se pobavili o tom, jak to vypadá v Bulharsku. Ale můj odchod z Plzně jsme neřešili. Když nějaká etapa skončí, řeknu si, tak co, člověk musí hledět pořád dopředu. S Pavlem si sem tam zavoláme, ale že bychom si volali každý týden, to určitě ne.“
Vy se spolu znáte už hodně dlouho. Jak jste se vůbec seznámili?
„Než jsem přišel poprvé na svaz, dělal jsem na Slavii ligový dorost a Pavel byl v té době u dorostu v Baníku. Věděl jsem o jeho kvalitách, zrovna si dělal profilicenci, tak jsem mu nabídl, aby šel k mládežnickým reprezentacím, což se povedlo. Byl schválený s Pepou Krejčou, kterému dělal asistenta, a když pan Krejča umřel, doporučil jsem, aby Pavel dělal hlavního trenéra u dvacítky, která jela na mistrovství světa. Takže od té doby se známe. On se pak začal posouvat do dospělého fotbalu, byl asistentem v Baníku, sledoval jsem ho v Púchově, v Žilině i v Plzni, párkrát jsme se potkali. Věděli jsme o sobě, ale určitě jsme si nevolali každý týden.“
Řekl byste hned na začátku, že z něj vyroste tak úspěšný trenér, který bude inspirací pro řadu dalších?
„Na svazu jsem kolem sebe paradoxně soustředil trenéry, kteří byli všichni stejní – ať už to byl Csaplár, Vlasta Mareček, Ivan Kovács nebo Pavel Vrba. Říkal jsem si, že to všichni děláme stejně, máme na fotbal stejný názor, v debatách, které jsme spolu vedli, žádné rozdíly nebyly. Fotbalová filozofie byla u všech stejná – a pak už je to jen o tom štěstí. Jestli narazím na správný klub, na správnou chemii hráčů, na správného člověka, který mě někam doporučí… A tohle se Pavlovi povedlo, jednak s Žilinou a pak i v Plzni.“
Když jste se sešli na svazu podruhé, vytvořili jste spolu silný tandem, ne? Zvenčí to tak aspoň vypadalo.
„Dali jsme se po nějaké době zase dohromady. Když dostal první nabídku, to bylo v říjnu 2014, tedy rok předtím, než doopravdy naskočil, otvíral jsem mu oči, jak to na svazu chodí. A kopal jsem ho do toho, aby si dával různé podmínky, jak by to mělo fungovat. A pak mi řekl, ať mu dělám u nároďáku manažera, což bylo z mé pozice jen kousíček, protože stejně jsem měl všechny reprezentace pod sebou. Z tohoto pohledu nám to klapalo, i lidsky jsme naladěni na stejnou vlnu. Tam byla chemie našeho vztahu úžasná, všichni vnímali, že si rozumíme, takže i realizační tým jsme si sestavili podle sebe. A myslím si, že se povedla dobrá věc – postup na EURO ve Francii. Udělali jsme kus práce, i když to pak dopadlo, jak to dopadlo.“
Společně jste byli i u vzniku krajských akademií, kterými se nyní FAČR rád chlubí.
„To bylo hezký (směje se) Na akademiích jsem dělal ještě dva roky předtím, než Pavel přišel, protože to byl projekt UEFA, který jsme trochu upravili. Místo jedné národní akademie jsme udělali několik regionálních. Dával jsem to dohromady, a když naskočil Pavel, jasně jsem mu ukázal, jak by to mohlo být, tak se do toho zapojil, stejně jako Michal Prokeš. Musím říct, že se to asi povedlo. Uvidíme.“
iSport Premium nyní pro nové předplatitele jen za 1 Kč na první měsíc a slevy na televize>>>
Co se naopak nepovedlo, byl projekt juniorské ligy, který vám někteří ligoví funkcionáři pak s gustem omlátili o hlavu. Kde se stala chyba?
„Byl jsem pozvaný na ligové shromáždění, kde se celou dobu bavili o tom, že třetí ligu musíme nějak upravit, bla bla bla… A já jsem dostal jasný úkol: vytvořit model juniorské ligy. Nachystal jsem tři, které by mohly fungovat i s druhou ligou, jeden se nakonec vybral s tím, že se bude po dvou letech vyhodnocovat. V juniorské lize měl v podstatě hrát profesionálně vedený tým každého ligového klubu, do kterého se měli posunout nejtalentovanější hráči z mládeže. Měl představovat její vrchol v každém klubu. Jenže iks z nich do toho hodilo vidle, pro ně byl pořád nejlepší starší dorost, takže se nenaplnilo to základní, a proto to tak i skončilo.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
