Zpověď kapitána repre Hubníka: o řvaní s Řepkou i mrzení kvůli EURO | iSport.cz
Michal Kvasnica
7. září 2020 • 04:40

Zpověď kapitána repre Hubníka: o řvaní s Řepkou i mrzení kvůli EURO

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
iSport podcast: Přestali hráči věřit Kozlově cestě? Ustoupil Baník z přebudování týmu?
MOMENTY 5. kola: Sparta stoprocentní, Fillo smolařem, liberečtí náhradníci selhali
VŠECHNA VIDEA ZDE

Neměl extra talent, technické nedostatky ho na začátku kariéry dost limitovaly. Přesto Roman Hubník díky píli a valašské nátuře dokráčel až na úplný fotbalový vrchol: do bundesligy, Ligy mistrů i reprezentace, kde si zahrál po boku bratra Michala. „Úžasný pocit, rodiče na nás byli pyšní,“ vzpomíná důrazný 36letý stoper, jenž na sklonku bohaté éry přišel pomoct mateřské Olomouci. A dokonce se po čtyřech letech vrací i do národního týmu, kde bude kvůli výjimečné situaci a karanténě původního výběru kapitánem družstva zastupujícho kouče Davida Holoubka plného nováčků.



Mluví za něj spíš přístup a výkonnost než slova. A taky přirozené lídrovství a charisma, díky čemuž je prodlouženou rukou trenéra. Když se tedy před sezonou v Sigmě řešila kapitánská páska, nebylo pochyb, že ji dostane právě Roman  Hubník . V klubu byl chvíli, ale volba byla jasná. Při vší úctě k ostatním hráčům na Andrově stadionu, hlavní tvář olomouckého celku je jasná. Teď pásku navlékne i v reprezentaci, čtyři roky poté, co v národním týmu skončil.

Ještě si někdy vzpomenete na listopad 2002, Andrův stadion, 14. kolo a zápas Olomouc-Sparta?
„Velice dobře si na to vzpomínám. Do Olomouce přišel trenér Kotrba a hned v prvním týdnu čekal A-tým zápas se Spartou. On si mě vytáhl do kádru, já šel na pár tréninků a dozvěděl jsem se, že mám hrát. Byl to trošku šok, ale nakonec na to mám jen hezké vzpomínky, i když jsme prohráli 0:2.“

Působíte jako kliďas, ale tehdy ve vás asi trochu hrklo, ne?
„To víte, že jsem byl nervózní. Hrát první ligový zápas doma a ještě proti Spartě? Velká nervozita! Naštěstí mi spoluhráči pomohli a nějak jsme to v rámci možností výkonnostně zvládli.“

Pomohla v tomto ohledu vaše valašská nátura? Říká se, že kluci z hor jsou odolnější fyzicky i psychicky, nic moc neřeší a prostě přirozeně jdou do všeho naplno. Třeba jako Milan Baroš . Taky ho vytáhli brzy do áčka Baníku a on to v pohodě zvládl.
„Útočníci – a to platilo i tehdy pro Baryho – nemají moc co ztratit. Když ho tam někdo centrem trefí, on dá gól, tak je všechno super. A když nepromění nějakou šanci, tak ji dá příště. Zatímco když v obraně uděláte chybu, je z toho z devadesáti procent inkasovaná branka. Proto mě zkušenější kluci nabádali, ať hraju jednoduše a soubojově. To jsou věci, kterými se člověk na hřišti chytne, žádné velké vymýšlení. Tím jsem se řídil.“

Jaký jste byl mladík? Správně přidrzlý, nebo tichošlápek, který automaticky pomáhal s odnášením pomůcek?
„Ten druhý typ. Hned jsem odnášel vody, kužely, kloboučky, ani mi to staří vůbec nemuseli říkat. Byl jsem v šatně suverénně nejmladší, takže mi to bylo jasný. Teď je doba úplně někde jinde, mladé musíme kolikrát přemlouvat, aby kustodům pomohli. Tam něco zapomenou, tam něco neudělají pořádně… Tohle kdyby se mi stávalo tehdy, staří mi dají tak za uši, že bych se neodvážil lajsnout si to podruhé. To už se dnes moc nevidí.“

Takže jste už musel taky zvednout hlas?
„Zatím ne, zatím jsem hodnej. Nejsem ten prototyp přísného mazáka, jak to bývávalo.“ (úsměv)

Brácha Michal je o rok starší, ale ligový debut si připsal až po vás, když mu bylo dvacet. Nezáviděl vám trochu?
„Určitě ne, naše příběhy jsou jiné. Když jsem přišel do šestnáctky Sigmy, bavil jsem se s trenérem Nečkem, protože klub sháněl nějakého útočníka. Doporučil jsem bráchu, který hrával v Drnovicích a chodil na vojenskou školu. V létě přišel, trénoval s námi, pak dal nějaké góly, a tak šel do Olomouce taky. Byl jsem rád, že tam tehdy ukončil studium a šel za mnou. Ligu mi přál, já mu ji pak samozřejmě taky. Podporovali jsme se.“

Kdo měl víc fotbalového talentu?
„Těžko říct, on byl útočník, já jsem obránce. Kdybychom byli oba na stejném postu, možná by se to dalo trošku srovnávat, ale takhle je to složité.“

Fyzické atributy jste však měli totožné.
„To zase ano, oba dva jsme byli rychlí a důrazní. Nic nikomu nedáme zadarmo, to je přesně ta valašská nátura. Na druhou stranu nám chyběla práce s míčem v tom mladistvém věku. Když teď vidím, co malí kluci předvádějí za techniku na trénincích, tak si říkám klobouk dolů. My jsme měli spíš silové předpoklady.“

A správně nastavenou hlavu, že?
„Náš cíl byl jasný: něco dokázat. To jsem třeba u některých zpohodlnělých kluků z měst neviděl.“

Možná proto, že nebyli jako vy x hodin venku a nedělali všemožné aktivity.
„Přesně tak. Vidím to i na mém mladém, kterému furt říkám, ať jde ven. My jsme lezli po stromech, dělali na vesnici různý binec. Stavěli jsme bunkry, chaty, hráli hry. Prostě všehochuť, všestrannost. Dnešní děti mají tablety, Instagramy, xboxy. To sice není nic špatného, doba jde dopředu, ale pak je to na nás rodičích, abychom děti ke sportu nebo k různým aktivitám nasměrovali.“

Na začátku kariéry vedle vás nastupovali David Rozehnal, Radim Kučera, Radoslav Kováč… Když připomeneme i Tomáše Ujfalušiho nebo Tomáše Kalase, čím to je, že Sigma uměla vždycky vychovat kvalitní obránce?
„Náhoda to není. Práce s mládeží je v Olomouci na velice dobré úrovni, stačí se podívat na spoustu kluků v zahraničí. Ti, co jste jmenoval, hráli ve věhlasných klubech, protože měli položený kvalitní základ. Je to dobrá reklama pro klub. Akorát je škoda, že teď mladí kluci odcházejí do zahraničí dřív, místo toho, aby se trochu vykopali, udělali si nějaké jméno a získali zkušenosti.“

Takovou cestu neuznáváte?
„Rozumím dnešnímu fotbalovému světu, kdy manažeři chtějí kluky ukázat a prodat dál. Ale podle mě je lepší cestou, když se nejdřív pořádně ohrají ve svých mateřských klubech. Když jde někdo v šestnácti nebo sedmnácti do zahraničí, tak to není ono. Já jsem odcházel a měl jsem za sebou 104 startů v české lize. Dneska chtějí jít kluci pryč hned po dvou, třech nebo dvaceti zápasech v lize. Uspěchaná doba.“

Před chvílí jste zmínil pokyny při premiéře: jednoduchost a žádné vymýšlení. Jak se však v průběhu kariéry měnily nároky na stopera? Co všechno jste musel zlepšit ve své hře?
„Vždycky záleží na týmu, ve kterém hrajete. O záchranu se hraje vyloženě bez balonu, spíš se jenom čeká na brejky. Naopak když jsem byl v Plzni nebo Hertě, kladli na mě trenéři čím dál větší nároky. Zejména na rozehrávku a organizaci hry. V současnosti už hrají stopeři pomalu jeden na jednoho, každý má svého útočníka. A to je pořádná změna oproti mým začátkům v Sigmě, protože si ještě moc dobře pamatuju, jak jsem hrával i předstopera.“

Když jsem letní přípravné zápasy sledoval z tribuny po boku trenérů, kteří vás v Olomouci vedli už v mládeži, jen obdivně pokyvovali hlavou, jaký jste za ty roky udělal progres. Když jste prý dřív měl míč, kopl jste to nazdařbůh křížem a měl splněno, zatímco dnes s hlavou nahoře rozehráváte konstruktivně. Kdy a kde se u vás tohle nejvíc změnilo?
„Hned jak jsem přišel do Plzně, trenér Vrba mi řekl, že nechce žádné

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium
Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně

Chci předplatné Premium
Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud