„Dobrodruh“ Trucha v Africe: šamani, očarovaná brána i český Klopp | iSport.cz
Štěpán Filípek
25. října 2020 • 04:10

„Dobrodruh“ Trucha v Africe: šamani, očarovaná brána i český Klopp

Vstoupit do diskuse
1
TOP VIDEA
Guľu štvala slabá produktivita: Smůlu musíme zlomit pracovitostí
Karviná - Zlín:  Poznar má formu! V deváté minutě přidal druhý gól, 0:2
VŠECHNA VIDEA ZDE

Zkusil si, jaké to je být krajanem Radovana Krejčíře v JAR. Pracoval pro majitele diamantových dolů i indického rentiéra. Zažil, co dokážou šamani, viděl, jak se při zápase začarovává brána. A když mluví o Africe, občas automaticky prohodí „Tam u nás…“ Jestliže angažmá českých trenérů na Blízkém či Středním východě není vzácností, Tomáš Trucha se opakovaně vydává na třetí největší kontinent. A teď ho tam čeká další mise: podepsal dvouletou smlouvu v keňském klubu AFC Leopards. „Jednou z největších životních zkušeností je ta, že jsem schopen rozlišit, jestli je člověk dobrý, nebo špatný – a ne na základě barvy pleti,“ říká.



Kdysi seděl nad knihou Fotbalový atlas světa a procházel stránku za stránkou. „Přiznám se, že jsem si dělal výpisky, kde bych chtěl trénovat,“ usmívá se Trucha, dlouholetý asistent kouče Romana Pivarníka, s nímž působil v Bohemians, Plzni i Brně. „Měl jsem sen, že se prosadím v zahraničí.“ I proto se vydal do Afriky a jeho představy se alespoň zčásti naplnily. „Třeba Township Rollers jsou klub, který by žádný trenér neodmítl.“

Jak jste se vůbec před osmi lety ocitl až v Jihoafrické republice?
„Byla to trochu shoda náhod. Bratranec pracuje pro německou firmu a jeho spolupracovník a kamarád znal spolumajitele klubu ve třetí lize. Kapské Město už jsem znal, byl jsem hlavně rád, že tam můžu působit, už jsem ho dřív dvakrát navštívil. Byla to má první zkušenost s africkým fotbalem, třemi různými národy v jednom státě. Navíc jsme vyhráli devět zápasů z desíti a byli ve finále regionálního poháru. Ve finále mi to pomohlo dostat se do lepšího, druholigového klubu. Odjel jsem na chvíli do Česka a pak mě oslovili z FC Kapské Město.“

Narazil jste v JAR díky pořadatelství MS 2010 na rozvinutější fotbalové prostředí?
„Na jihu je to fotbalově nejrozvinutější stát. Když jim připomenete stadiony z mistrovství, každý vám řekne: Ale vždyť ony tady většinou už dávno byly. Samozřejmě vše vyšperkovali, postavili některé nové arény, ovšem infrastrukturu už měli. Jihoafričané fotbal milují, černošští obyvatelé ho berou jako něco, co je reprezentuje. Banky, velké obchodní společnosti nebo doly do fotbalu valí velké peníze. Z hlediska stadionů, zázemí, technických štábů, analytiků, skautů je jihoafrický fotbal na vysoké úrovni. Asociace rozděluje granty v obou nejvyšších soutěžích, pokrývají jim provoz, ubytování, letadla. I my jsme na zápasy třeba tři hodiny letěli a pak jeli osm hodin autobusem.“

Je tam i z evropského pohledu hodně bohatých velkoklubů?
„Je jich tam víc: Mamelodi Sundowns. Kaizer Chiefs, Orlando Pirates… Výhodou Mamelodi je, že za nimi stojí jeden z nejbohatších lidí světa Patrice Motsepe. V jednom rozhovoru řekl, že dává hráčům vysoké platy, protože ví, že si je zaslouží. A že jim nikdy nebude vyplácet malé peníze a prémie, protože by to znamenalo, že nerespektuje to, co odvádějí na hřišti. Tím vytvořil konkurenci pro ostatní kluby, které taky musely začít platit víc. Jeho cílem je vybudovat klub, který bude úspěšný v celé Africe, v tamější Lize mistrů. Což se jim podařilo, protože ji vyhráli. Ale chce uspět i na mistrovství světa klubů. Zahrát si s Liverpoolem nebo Barcelonou na jednom turnaji je pro ně stejně jako pro severoafrické kluby obrovské lákadlo. Teď do Mamelodi přišel jako sportovní ředitel člen sportovního managementu Barcelony, propojují svůj fotbal se španělskou školou. Mají asi dvacetičlenný realizační tým a pořizují si nejlepší hráče. Je to velkoklub se vším všudy.“

Jak jste na tom byl hlavně v Kapském Městě vy?
„Klub má také vlastní stadion, dvě travnaté tréninkové plochy. Majitel byl obchodník, blázen do fotbalu, který si vytipoval mladé šikovné hráče. Nebyl jsem první trenér z Evropy, přede mnou tam byl dva roky Slovák Jozef Vukušič, i díky tomu, ale i zásluhou působení v třetiligovém Tygerbergu si mě majitel vybral. Dvakrát jsme je porazili. Třeba Kaizer Chiefs už delší dobu mají německého trenéra, do Orlanda přišel jeho krajan, který působil ve švýcarské lize. Jsou schopni si trenéry zaplatit, vybírají pečlivě, ne na základě emailů. Jsou to velké obchodní značky.“

Znají Baroše, Petra Čecha – a Krejčíře… Samozřejmě mi to nedá: v JAR, toho času ve vězení, pobývá uprchlý mafián Radovan Krejčíř. Zaznamenal jste nějaké narážky, dotazy?
„Zaznamenal. Mají ho tam za jednoho z největších gangsterů a pro Českou republiku to samozřejmě není zrovna dobrá reklama. Znají tam české fotbalisty, protože hodně sledují anglickou ligu. Dokonce víc než domácí, to je další odlišnost. A jsou rozdělení na fanoušky jednotlivých klubů. Věděli, že Petr Čech nebo Milan Baroš jsou z Česka – ale taky to, že je odsud Krejčíř. Lidi to ovlivňuje, myslí si pak, že jako on se chová celý stát.“

Jak vás s Krejčířem konfrontovali?
„Padaly věty jako: Ty jsi z Česka? Jo, to je ten Krejčíř, mafia… Není příjemné, když řeknete, odkud jste, a jako první slyšíte tohle. A teprve pak dojde na fotbal. Snažil jsem se trochu vysvětlit celou tu historii, narovnával jsem vztahy Jihoafrické republiky s Českou. (směje se). Jenže on si reklamu udělal hlavně činy tam. To už nešlo okecat.“

Jak se daří JAR bojovat s rasismem? Narazil jste na tenhle letitý problém?
„Nelson Mandela (bývalý prezident a bojovník proti apartheidu) všechny spojoval, snaží se tam, ale historii nevymažete, pořád je tam rasismus trochu znát. Ale budu se držet fotbalu. Když jsem se tam bavil s trenéry a manažery, vyčítal jsem jim jednu věc. Pokud působíte v té části Kapského Města, v níž převažují míšenci, tak tvoří sto procent mužstva. Podobné je to u černošského obyvatelstva. Ale jestliže byl majitel klubu bílé pleti, měl pět černošských hráčů, osm bílé pleti a čtyři míšence. Říkal jsem jim, že pokud chtějí uspět, nemůžou se dívat na to, kdo má jakou pleť, ale jestli něco umí. Sám jsem na to měl ve svých klubech i trochu štěstí. Možná se to už zlepšilo, ale na úrovni ligy byl fotbal hlavně černošský sport, devadesát procent hráčů bylo černé barvy pleti, zbytek míšenci a pár hráčů bílé pleti. Bílý jihoafrický fotbalista je velká výjimka. Jsou to hlavně kluci, kteří vyrůstali v Nizozemsku, a cizinci. Ve fotbale se tedy rasismus mírně projevuje, protože kriket je brán jako sport míšenců a ragby zase bílých. Asi na čtyři týdny jsem navštívil Zambii, nějakou dobu jsem byl v Botswaně, a tam už jsou vyloženě jen černošští hráči.“

Podívejte, to je Klopp!

Český Klopp. Tohle populární přízvisko se váže díky podobným metodám i pověstné bílé kšiltovce k slávistickému trenérovi Jindřichu Trpišovskému. Jenže pozor, má konkurenci! V Africe Kloppa našli v Tomáši Truchovi – a kdo si porovná jeho fotografie se snímky slavného kouče Liverpoolu, najde až zarážející podobu. „Někdy mi říkali Tomas nebo Thomas Trůča Klopp. Jednou to bylo i v novinách,“ směje se 48letý expert. Mimochodem, obdobně nakažlivě jako jeho německý kolega. „Určitě Kloppovu práci sleduju, je mi blíž než třeba Mourinho,“ dodává.

Bylo to v Botswaně, kam jste se později přesunul, jiné?
„Byl jsem na to zvědavý – a nakonec překvapený. Botswanu jsem neznal. Nejdřív mě překvapilo, že tam nejsou chudinské čtvrti. Když jedete z letiště do Johannesburgu, turisty vozí po dálnicích vedoucích krásnými čtvrtěmi. Ale není to nejkratší cesta… Ta povede přes slumy. V Botswaně je nevidíte. Je to hodně vzdělaný a přátelský národ. Z devadesáti procent černošského původu, zbytek je bílé pleti. Ale vycházejí spolu úplně jinak, než jak jsem viděl v JAR. Respektují se, ve vládě máte dva bělošské ministry. A je tam i velká indická komunita.“

Nečelil jste vy sám v Africe rasismu v opačném gardu?
„Nestalo se mi to. Necítil jsem se nějak utlačovaný. I moji fotbaloví kamarádi jsou černoši. Díky nim jsem se i v JAR dostal do míst, kam bílí normálně nechodili. Řekli: Toho nechte, jde s námi, je to fotbalista. A bývalý majitel FC Kapské Město se stal marketingovým poradcem botswanského svazu, obden si voláme, přijel za mnou. Mám životní kamarády, na které se mohu spolehnout a kteří mě nikdy nepodrazí – a nejde o to, jakou mají barvu pleti.“

Fotbal a diamanty

Jaké byly začátky v Botswaně?
„Dostal jsem se tam díky agentovi, který má botswanský pas, ale žije na Slovensku a má slovenskou manželku. Viděl mě v Brně: trénovali jsme se Zbrojovkou, kde jsem byl s Romanem Pivarníkem, na lavičce seděl Afričan, tak jsem za ním přišel a vyklubal se z něho agent, který tu má hráče. Žije střídavě v Dublinu a v Bratislavě. Možná i jeho zásluhou bylo mé přijetí v Botswaně jiné, byl tam už měsíc přede mnou. Narazil jsem na větší respekt a přátelství. Hledali jsme klub s ambicemi a ozvali se Orapa United, kteří hráli Confederation Cup. Sídlí asi čtyři sta kilometrů od hlavního města Gaborone. Devadesát procent lidí tam bylo odjinud, což vytvářelo takovou lepší atmosféru. Vlastně jsme všichni byli tak trochu cizinci. Orapu vlastní majitel diamantových dolů, a abyste se do města dostal, projel bránou, musíte mít pozvání. Platí to i pro mužstva, která k nám jela hrát. Město je oplocené, aby měli kontrolu, jestli někdo nevynáší diamanty.“

Majitel diamantových dolů, to nezní zle… Nakolik to pro vás bylo finančně zajímavé? A nedostával jste část platu v naturáliích?
„Bohužel ne. (usmívá se) Určitě jsem nedosáhl na platy trenérů ve Spartě, Slavii a v Plzni, ale myslím si, že to bylo srovnatelné s trenéry ve Zlíně nebo v Teplicích. Když jsem pak přišel do Township Rollers, nebyl to významný rozdíl. Tak dvacet, třicet procent. Diamantový důl zajišťoval a platil všechno: auto, domeček, elektřinu, vodu, mobily… Lidé tam byli spokojení, i když to určitě není lehká práce, ale o všechno bylo postaráno.“

Vyrazili jste do dolů na exkurzi?
„Nedostal jsem se k tomu. Ale dvakrát, třikrát jsme si projeli safari: každý důl je v rámci sociální odpovědnosti povinen udělat něco pro životní prostředí. U většiny dolů nebo velkých měst tak vytvořili rezervaci. Bohužel jsem po pár měsících skončil, protože jsme se nedohodli na mém asistentovi. Trval jsem na něm.“

Jestli nedat před asistentem přednost vztahům s majitelem diamantových dolů…
(směje se) „Nejste první, kdo to říká, ale zatím jsem zásadový člověk. V Africe je důležité mít asistenta, kterému můžete věřit. A s tímhle jsem si padl do noty i lidsky. Měli jsme slušné hráče, byli jsme druzí, třetí, neodcházel jsem kvůli výsledkům. Nechtěl jsem ustoupit, možná to na Afriku není dobře, ale ve finále věřím, že jsem se rozhodl správně. A všechno špatné je k něčemu dobré, ozval se mi totiž nejslavnější klub v Botswaně – Township Rollers.“

Podmínky pro fotbal v Botswaně si člověk představí asi všelijaké. Jaká byla skutečnost?
„Už v Orapě jsme měli vlastní stadion i tréninkové centrum. Majitel Township Rollers, indický byznysmen, pronajal areál dalšího indického byznysmena, který postavil vlastní arénu, travnaté tréninkové hřiště a celé satelitní městečko i s bazénem, posilovnou, shopping centrem. Samozřejmě některé prvoligové kluby hrály na umělé trávě nebo na ní trénovaly. Druhou ligu hraje pětadevadesát procent týmů na písečném hřišti, a když postoupí, mají na něm pořád třeba dva, tři tréninky týdně. Osm klubů v nejvyšší soutěži je státních, vlastní je policie, vězeňská policie, armáda, dráhy, bezpečnostní služba. Majitelem čtyř týmů jsou doly, dva diamantové a dva uhelné. A zbylé čtyři jsou soukromé, dva z nich jsou velcí rivalové jako Sparta a Slavia. Jedním z nich jsme byli my. Platilo to i z hlediska návštěvnosti: v žebříčku klubů s nejvíc followery na facebooku a Instagramu jsou Rollers pravidelně v Top 10 celé Afriky. Všichni známe egyptský Zamalek nebo Al-Ahly, Mazembe, Mamelodi Sundowns – a my jsme byli mezi nimi. Stadion měl kapacitu šest tisíc, větší zápasy jsme hráli na Národním pro pětadvacet tisíc a přišlo deset, patnáct tisíc lidí. Venku na šestitisícový tři, čtyři tisíce – a skoro všichni fandili nám.“

Co měl váš majitel za byznys?
„Byl rentiérem. Prodal firmu za velké peníze, teď má řetězec fitness center. Klub řídí jako firmu. Všechno přesně spočítané, držel rozpočet. Indičtí podnikatelé, které jsem potkal, nepustili korunu… Přirovnal bych je k majiteli Liberce panu Karlovi. (usmívá se) Náš vlastník třeba řekl, že na některé posily nemá peníze, ale snažil se nám vytvořit podmínky, abychom byli spokojeni. Vše bylo na vysoké úrovni.“

Když se z funkcionáře vyklube šaman

V čem jste musel v Africe svou trenérskou práci nejvíc přizpůsobit místním podmínkám?
„Jednou z věcí je africký čas. Běží jinak než evropský. Když jsem chtěl, aby tréninky začínaly v deset, sraz musel být v 9.15. Ale musel jsem tolerovat ještě alespoň nějakých dvacet minut. Jiným faktorem je pověrčivost. Oficiálně to veřejnost neuznává, všemožně proti tomu bojují a odsuzují to, včetně komentátorů v televizi. Ale stejně skoro každý klub zaměstnává na nějaký úvazek člověka, který má na starosti dobré a špatné duchy a energii. I na YouTube je krásné video, myslím, že ze zambijské ligy, kdy začíná poločas, soupeř má rozehrávku – a dva útočníci běží k bráně, aby tam nalili svatou vodu. Asi minutu se hrálo deset proti osmi. Chtěli odčarovat bránu, aby dávali góly.“

Zažil jste to taky?
„Zažil, jasně. Každý zápas. Taky se stane, že brankář zůstane ležet a lékaři letí na hřiště se dvěma lahvemi – v jedné je pití a ve druhé svatá voda. Gólman vstane, ale nejde pro balon, nalije ji na lajnu, aby byla neprostupná. A kde je akce, je protiakce: odčarujte bránu soupeře a začarujte tu vlastní. Podobné věci se dějí i před příjezdem na zápas, dokonce i den předem. Domácí si hlídají stadion, aby na něj nějaký funkcionář hostí nepřišel. Ale funkcionář v uvozovkách. (směje se) Ze začátku jsem nevěděl, proč nesmím vystoupit z autobusu a musím čekat. Až pak jsem pochopil, že v šatně musí být všechno připravené. Když jsme hráli na severu JAR, jeden borec nám tam něco sypal v šatně, nejspíš sůl. Viděl jsem, že si ji po hrstech nabírali od kustoda i protihráči, když šli na trávník. Náš takzvaný funkcionář musel toho člověka vyhodit a kabinu vydezinfikovat. A pokračuje to při rozcvičce: každý má svou půlku, ale soupeř se jde stejně projít tam a zpátky na tu vaši.“

Představili vám hned na začátku angažmá klubové tyhle „experty na pověrčivost“?
„Ne, to pak zjistíte sám, že je to jeden z vašich funkcionářů. A ještě k tomu byli lidé na telefonu, které si kluby platí a zvou je, aby pomohli. Párkrát jim to i vyšlo, že jakoby s jejich pomocí mužstvo vyhrálo, takže získali přidanou hodnotu. Majitel Township Rollers nebyl z černošské komunity a tyhle věci netoleroval, jenže v realizačním týmu a středním managementu byli jejich vyznavači, takže se to přece jen projevilo. Ale ne v takové míře jako u některých soupeřů. Byli to dva, tři lidé, vedoucí mužstva, kustod, kteří začarovávali dobré síly pro nás, odčarovávali šatnu při venkovních zápasech. Nestalo se mi ale, že by se do toho zapojovali při utkání hráči a nevěnovali se hře. Ani když soupeř něco provedl, nereagovali jsme, ale hráli.“

Když se rituály odehrávají přímo při zápase, jak reaguje rozhodčí?
„Když už je toho moc, dává žlutou kartu. Zvlášť pokud zápas běží v televizi. V zambijské lize se stalo, že hráč trefil čtyřikrát tyč, tak šel v šedesáté minutě pro svěcenou vodu, aby ji nalil do brány. Bylo to v přímém přenosu, komentátoři rozebírali, že to nemá dělat. Jenže on dal v 85. minutě gól… Snaží se proti rituálům bojovat, ale v černošské kultuře je zakořeněná. Myslím, že čím blíž rovníku, tím víc. V Tanzanii, Etiopii nebo Ghaně je to na denním pořádku a ještě na vyšší úrovni.“

Co pro vás ještě bylo nové?
„Způsob tréninku. Hráči mají rádi, když dřou. Opravdu makají. Dva dny před zápasem už si trenér musí dávat pozor. Dále jsem se nemohl spolehnout na to, že bychom byli lepší než soupeř kondičně, fyzickou připraveností – tu mají všichni přirozeně a umí se překonávat. A pak ještě počasí. Nastupujete i při čtyřiceti stupních, a byť jsou hráči odolnější, nejde hrát devadesát minut vysoký presink. V Tanzanii jsme hráli v šest večer, a stejně bylo čtyřicet stupňů a devadesátiprocentní vlhkost. V JAR zase řešíte skok z nuly na dva tisíce metrů nad mořem, navíc dole v Kapském Městě fouká hodně vítr. A domácí ho umí využít.“

Jak se chovají při zápasech fanoušci?
„Zpívají a tančí, mají zvony a vuvuzely, ty jsou všude. Fotbal milují. Zpívá skoro celý stadion, rytmus strhne všechny. Nevydrží sedět. Atmosféra není negativní, baví se. Zajímavé při tom je, komu tam lidé fandí. Dám příklad z Česka: když jsem z Olomouce, jako většina lidí odtamtud budu fandit Sigmě. Ale u nás… tedy v Africe (směje se) je devadesát procent fanoušků rozděleno mezi tři největší kluby. Jako kdyby v Olomouci fandili Spartě, Slavii, nebo Plzni. Přesto, že jsme v Botswaně hráli 400 kilometrů na severu, pětadevadesát procent stadionu fandilo nám.“

Jaká je fotbalová úroveň botswanské ligy?
„Nejkvalitnější je jihoafrická, druhá zambijská a třetí asi botswanská. V průměru bych týmy z ní viděl na spodek naší první ligy a na vrch druhé. Kdybych s Rollers přijel k nám, mohli bychom hrát vyrovnaný zápas i se Spartou nebo Slavií. To říkám zodpovědně a věřím tomu. Ve správný čas jsou schopni podat nadlidský výkon. Jako kdyby matka zachraňovala děti a musela uběhnout stovky kilometrů. Věděli by, že když Spartu porazí, získají angažmá. A budou hrát o život.“

Jak se vaše botswanské a vůbec africké fotbalové dobrodružství uzavřelo?
„Township Rollers obhajovali titul a postoupili do kvalifikace africké Champions League. Po vynikající přípravě jsme vypadli se soupeřem z Tanzanie, který byl objektivně nad naše síly, ale po vyrovnaných zápasech. Nějaký vliv to mělo, ale ligu jsme začali slušně. Když jsem odcházel, byli jsme na druhém místě o bod za prvním. Prvního a třetího jsme ale porazili. Z hlediska výsledků ani hry problém podle mě nebyl, lidé byli spokojení. Mé angažmá ale mělo i širší záběr, kromě triumfu v domácí lize a poháru i propojit klub s Evropou. Otevřít možnosti pro šikovné hráče. Pro jednoho, kapitána týmu i reprezentace do 21 let, jsem měl možnosti v Belgii a Francii, ale pak najednou dostal smlouvu v JAR. Tím se naše vztahy v klubu hodně narušily. Nebylo to pro mě akceptovatelné. Majitel trval na svém, tak jsme se v únoru dohodli na ukončení smlouvy.“

Neuvažoval jste o tom, že byste se snažil dostat do Evropy, Česka africké hráče?
„Uvažoval, dokonce dva byli na zkoušce v Mladé Boleslavi a v Bohemce, ale nedohodli se na podmínkách. Majitel je nasměroval do prvoligových klubů v JAR. Když má šikovný, charakterově dobrý hráč, který by mohl v Evropě uspět, nebo klub zájem, snažím se pomoct. V Rollers byli ze dvou třetin reprezentanti, v Orapě jich bylo asi šest, sedm. Ale všechno bohužel brzdí koronavirus.“

Čím vás africké působení nejvíc obohatilo?
„Asi to zhodnotím až časem. Ale když někdo mluví o Africe, vím, o čem je řeč. Poznal jsem tamější historii, všechny přírodní krásy i nekrásy. A jednou z největších životních zkušeností je ta, že jsem schopen rozlišit, jestli je člověk dobrý, nebo špatný – a ne na základě barvy pleti. Asi se taky dokážu líp vcítit do trenérů cizinců, kteří přicházejí do Česka. V Africe jsem prožíval to samé, cítil jsem to tak, že musím předvést víc než domácí trenéři. A o hodně víc. Považoval jsem to za povinnost. Je jeden citát: Zkušenosti nejsou vyváženy penězi, ale tím, co člověk prožije…“

Tomáš Trucha

Narozen: 17. října 1971 v Olomouci

Hráčská kariéra: Lokomotiva Olomouc (1981-86), Sigma Olomouc (1986-1990), HFK Olomouc (1990-94)

Trenérská kariéra (mimo působení u mládeže): 1. HFK Olomouc – asistent (2001-04), Pálava Mikulov (2004), FC Tygerberg (JAR, 2012), Valašské Meziříčí (2013), FC Kapské Město (2013-14), Bohemians Praha – asistent (2014-16), Viktoria Plzeň – asistent (2016-17), Zbrojovka Brno – asistent (2017-18), Orapa United (Botswana, 2018-19), Township Rollers (Botswana, 2019-20) Funkcionářská kariéra: sportovní manažer, výkonný ředitel, předseda představenstva Baníku Ostrava (2007-12)

Zajímavosti: jedním z důvodů, proč začal trénovat, je Karel Brückner. Legendární kouč mu dělal konzultanta absolventské práce při studiu trenérské licence. „Je to báječný člověk, borec.“ Během působení v akademii Sigmy Olomouc přivedl k mládeži Václava Jílka.

Vstoupit do diskuse
1
Články odjinud


Články odjinud