Odešla nezpochybnitelná československá trenérská legenda. Člověk, který svojí erudicí a lidským přístupem, osudově ovlivnil řadu výrazných hráčů. Jozef Vengloš ve čtyřiaosmdesáti letech zemřel. Zosobňoval rozum a strategii. I proto se stal prvním zahraničním trenérem v Premier League. A kdyby nebyly okolnosti proti němu, trénoval i slavnou Barcelonu!
V té době měl za sebou už obrovské trenérské úspěchy. Společně s Václavem Ježkem dovedl tehdejší Československo ke zlatu na mistrovství Evropy v roce 1976, o čtyři roky později už jako hlavní trenér dosáhl na EURO na bronz. V roce 1990 opět v neopakovatelné geniální dvojici s Ježkem dostal národní tým až do čtvrtfinále mistrovství světa.
Právě po nádherném šampionátu v Itálii obdržel druhou životní nabídku (o té první bude řeč později) - trénovat v Premier League. Upsal se Aston Ville a stal se historicky prvním zahraničním trenérem v prestižní soutěži.
„Bylo to pro mě překvapení,“ vzpomínal Vengloš. „Ale také ocenění toho, co jsem do té doby dělal.“
Už je to víc než třicet let, přesto se v Birminghamu nezapomnělo na jednu úsměvnou historku. Když na první tiskové konferenci Aston Villa představovala médiím nového slovenského manažera, moderátor vyzval přítomného novináře: „Kdo tohoto pána znáte, zvedněte ruce.“ Nastalo ticho, nikdo nevěděl…
Rušení tradic neprošlo
Vengloš měl totiž v osmdesátých letech úspěchy spíš na reprezentační úrovni, Sporting Lisabon opouštěl bez zisku trofeje, i proto spojení s ostrovní značkou poněkud překvapilo. Šlo vyloženě o revoluční krok tehdejšího klubového prezidenta Douga Ellise.
Mise však nevyšla.
Distingovaný Slovák přišel k mužstvu, které se v předchozí sezoně vyšvihlo až na druhou pozici. Pod jeho vedením ale následoval strmý pád. Až na sedmnácté místo. Důvody byly zřejmé. Anglie tehdy nebyla připravená na změnu.
Muž s přezdívkou Dr. Jo, na základě doktorátů z psychologie a fyziologie, chtěl přejít od neúprosného tvrdého anglického pojetí na více evropský styl hry. Pustil se do rušení tradic. Zavedl přísnější životosprávu, v některých případech až dietní režim, chtěl po hráčích více profesionalismu. Tehdy se totiž anglickému fotbalu přezdívalo „drinking culture.“ Polovinu týdne se pilo, od středy se chystalo na víkendové kolo. A tak pořád dokola.
Vengloš razantní změnu v přístupu neprotlačil, okolí o své cestě nepřesvědčil. Povedlo se to až o pár let později dvěma francouzským mušketýrům - Arsenu Wengerovi v Arsenalu a Gerardu Houllierovi v Liverpoolu.
Přitom Vengloš měl k ruce záložníka Davida Platta, tehdejší hvězdu anglické reprezentace. Inteligentního hráče s výrazným vlivem na kabinu. Přesto ani s jeho pomocí se proces nevydařil. Každý by syčel vzteky, osočoval hráče, rodák z Ružomberoku se ale nikdy nesnížil svádět vlastní neúspěch na hráčskou kabinu. V těžkých životních chvílích ukazoval svoji velikost, nezkaženost své povahy.
„Hráči byli skuteční profesionálové,“ řekl Vengloš. „Řekl bych, že mezi námi existoval vzájemný respekt. Rozuměli jsme si. Jenže jsme neměli výsledky a ty jsou klíčové všude na světě,“ pravil tehdy.
Ferguson nabízel pomoc, Barcelonu zatrhli komunisté
Vengloš, byť měl od Ellise nabídku pokračovat, pod neúprosným tlakem médií rezignoval. V pořadí druhou sezonu už nezačal. Po letech však zavzpomínal na jednu historku z utkání proti Manchesteru United, která mu z pochopitelných důvodů zůstala v paměti. „Alex Ferguson mě přišel přivítat a řekl mi, že pokud budu cokoliv potřebovat, ať mu neváhám zavolat, že rád pomůže. Z jeho strany to byl znak skutečné profesionality a postoje k fotbalu.“
Na závěr se krátce vraťme v čase. V roce 1981, po úspěšném mistrovství Evropy, mohl pracovně odejít do Španělska. Po československém trenérovi dychtila slavná Barcelona (ano, ona první životní nabídka).
Jenže komunistická zlovůle Vengloše za hranice Československa nepustila. „Od manažera Ladislava Kubaly, toho času manažera Barcelony, dostal nabídku vést hlavní tým. Bohužel, z ČSTV tátu nepustili. Byla to ohromná škoda, tehdy byl relativně mladý a mohl dokázat ještě víc. Ale za deset let odešel do Premier League, vedl Aston Villu, to je přece také fajn,“ pravil Venglošův syn Juraj v rámci seriálu Sportu ke světovému šampionátu v Itálii v roce 1990.
„Společně s Václavem Ježkem byli jedni z nejlepších trenérů z dob Československa. Hned jsme poznali, že jsou to kabrňáci. Všichni, kdo jsme prošli jejich rukama, jsme viděli jejich mistrovství, utkvělo nám to v hlavě. Nedivím se, že spousta hráčů z našeho tehdejšího týmu se stalo trenéry: chtěli jsme být jako oni,“ líčí Ivan Hašek, kapitán reprezentace na italském mistrovství světa.
Čest vaší památce, trenére!
