V ABC Braník měla na starosti výchovu malých fotbalistek a na jedné z pražských základních škol vyučovala tělesnou výchovu. Ze hřiště a tělocvičny se ale nyní její život přesunul k počítači. „Motivovat děti ke sportu je stále těžší. Zájem pomalu opadá. Přitáhnout je zpět bude těžké,“ říká slávistická obránkyně Simona Necidová.
Navzdory lockdownu mohou profesionální sportovní soutěže v Česku, byť s omezením, pokračovat. Děti a mládež ale takové štěstí nemají. Je to už téměř rok, co přišly o své kroužky, uzavřela se pro ně sportoviště a kvůli distanční výuce se často nemusí účastnit ani jindy povinné tělesné výchovy. O problémech, které může tohle období do budoucna přinést, promluvila pro iSport LIFE stoperka Slavie, trenérka a učitelka Simona Necidová.
Kvůli omezení sportu jste loni v říjnu přišla hned o tři zaměstnání. Jak jste tohle období prožívala?
„Ano, dalo by se to tak říct. Naštěstí po chvilce přišlo povolení, profesionální sport dostal výjimku a my jsme mohli opět začít trénovat. Se Slavií se tedy teď už normálně scházíme a hrajeme i zápasy. Jediným omezením je, že k tréninkům můžeme využívat pouze venkovní sportoviště. Co se týče učitelství a trenérství, tam je to horší. Loni v listopadu se do školy vrátili alespoň prváci a druháci, takže nějakým způsobem fungujeme. Tréninky dětí jsou ale zatím stále zakázané.“
Váš běžný den se od začátku pandemie asi dost změnil, že?
„Značná část mého života se přesunula do onlinu. S žáky fungujeme prostřednictvím distanční výuky a přes internet jim posíláme také různé informační věci nebo projekty. S tréninky je to téměř stejné – scházíme se bohužel jen online. Dokud jsme se mohli potkávat alespoň ve dvou lidech, snažili jsme se být s dětmi co nejvíce na hřišti. Rozdělili jsme se vždy do skupinek po dvou a dělali různá cvičení. Sice to bylo hodně časově i organizačně náročné, ale rozhodně lepší než to, co je teď.“
Jak probíhá takový distanční tělocvik? Děti nastoupí před webkameru…
„Nic takového. My se na naší škole snažíme dostat děti do pohybu mimo počítač. To znamená, že necvičíme společně před webkamerou, ale posíláme jim různé úkoly. Například jsme pro ně vymysleli školní pětiboj. Poslali jsme dětem disciplíny, které mohou samostatně trénovat, abychom je dostali od obrazovek, u kterých sedí celé dopoledne. Je to spíše taková forma individuálních tréninků s tím, že až se vrátí do školy, měli jsme v plánu školní pětiboj reálně uspořádat, aby děti ukázaly, co se zvládly naučit. Zatím se to ale stále odkládá.“
Dá se vůbec nějakým způsobem kontrolovat, jestli žáci pohybové úkoly plní?
„Moc se to nedá. Napřed jsme měli docela velkou zpětnou vazbu, ale teď už je to horší. Donutit děti k pohybu se stává daleko těžší, protože se ztrácí motivace, která alespoň na začátku byla dobrá. S některými je navíc složité se vůbec spojit. To se samozřejmě týká i jiných předmětů. Buď nemají potřebnou techniku nebo se z nějakého důvodu nepřipojí na online výuku. Kontrola je v takovým případech úplně nemožná.“
A jak v této době probíhají s dětmi tréninky fotbalu?
„Máme domluvené dva dny a dva pevné časy, kdy se scházíme přes aplikaci Google Meet. Hodinu pak máme posilovací trénink. Na to jsou docela pozitivní ohlasy od hráček i rodičů. Kromě toho děláme i virtuální soutěže. Holky mají šest dnů na nacvičení určité disciplíny. Je jen na nich, kolik času tomu obětují. V sobotu mi pak pošlou video se svým nejlepším výsledkem a my je s ostatními trenéry vyhodnotíme. Soutěžení je ještě stále jedna z cest, jak je motivovat. Zájem ale už pomalu opadá a není to takové jako na začátku.“
Co je pro děti podle vás tou největší motivací?
„Ve fotbale jsou to určitě zápasy. Aktuálně se nemají na co připravovat, a tudíž to berou na lehkou váhu. U těch, které dělají kolektivní sporty je to opravdu hodně těžké. Chybí jim i kontakt s ostatními, s kterými by se mohli poměřovat nebo se motivovat navzájem. Děti, které dělají individuální sporty jsou na tom o poznání lépe, protože mohou trénovat naplno bez větších omezení.“
Myslíte, že až dojde k rozvolnění, bude těžké děti ke sportu opět přilákat?
„Slyšela jsem, že někteří se sportem dokonce už končí. Nevidí důvod, proč se jednou nebo dvakrát do týdne potkávat na online trénincích, které absolutně neodpovídají realitě sportu, který dělají. U nás se to naštěstí zatím neděje. Nicméně myslím, že až začnou normální tréninky, bude hodně těžké děti opět rozpohybovat. Teď často jen sedí doma a jsou už dost zpohodlnělé. Pak ale budou muset opět začít makat, zadýchat se a to po takové době určitě nebude moc příjemné.“
Hodně se teď mluví i o tom, že děti tloustnou.
„Já si myslím, že na těch, kteří mají tendenci k tloustnutí, se celá pandemie podepíše hodně. Musím říct, že i na některých mých svěřencích to jde bohužel už vidět. Problém je i to, že v momentě, kdy se rozhodnou dělat něco sami, dobrovolně nepřekročí hranici, která je pro ně jen malinko nepříjemná, ale za to jim může hodně dát.“
Bude podle vás náročné dohnat rok bez sportovních aktivit?
„Poté, co jsou teď téměř rok doma to bude zejména u dětí, které mají sklony k obezitě hodně těžké a nejsem si jistá, že to všechny zvládnou. Děti často zapomínají naučené pohybové vzorce a dostat se zpátky bude náročné. Ve vývoji je roční pauza bez pohybu opravdu hodně znát. Kromě toho s tím souvisí i spousta dalších problémů, jako je například ztráta disciplíny a návyků. Děti byly zvyklé být v určitý čas na určitém místě, to jim teď absolutně chybí. Navíc sportovaly v kolektivu, kde posilovaly sociální kontakt. To je další neblahý dopad pandemie.“
Jak mohou děti v tomto ovlivnit jejich rodiče?
„Rodiče v tom hrají opravdu zásadní roli. Na druhou stranu jim nelze mít za zlé, že nejsou v kontrolování toho, jestli se děti hýbou tak důslední. Mají hodně starostí se svým zaměstnáním a do toho je už rok motivovat, že to skončí a přijdou soutěže a zápasy, je docela těžké. Věřím ale, že když se spojí síly rodičů, učitelů a trenérů, dá se to zvládnout. Na rodičích teď je, aby děti vzali při jakékoliv možné příležitosti ven a dělali s nimi alespoň nějaké aktivity. Poslat dítě někam samotné, asi moc fungovat nebude. Spousta dětí, obzvlášť těch malých pohyb příliš nebaví. Potřebují vidět vzor v rodičích. Stačí se společně projet na kole nebo se třeba projít do lesa. Všechno se počítá.“
Do jaké míry bude mít současná situace dopad na budoucí fotbalovou generace?
„Vývoj to určitě hodně ovlivní. My to pociťujeme třeba u malých holčiček. Máme teď nulový přírůstek nových hráček. Jelikož nebyly tréninky, nebyly ani nábory. Počet sportujících dětí bude určitě menší. To bude hlavní riziko kovidu.“
Simona Necidová
|
