Střípky ze Schmeichelova dětství: Táta byl dvojitý agent, přiznal ve své knize

Všechno začalo v Sopotech. Polském městě na baltském pobřeží, ležícím mezi Gdaňskem a Gdyní, vyhlášeném letovisku a centru nočního života.

V roce 1959 tam mladý pianista Antoni Aleksander Schmeichel postával se dvěma lístky na anglickou divadelní hru a čekal na kamaráda. Vtom ho oslovila mladá dívka, německy, a zeptala se, jestli by jí jeden neprodal. Byla to dánská turistka Inger Stovringová. Antoni zvaný Tolek souhlasil.

Tak v letos vydané autobiografii „One“ popisuje legendární gólman Peter Schmeichel okamžik, kdy se seznámili jeho rodiče (a prarodiče Kaspera Schmeichela, už deset let brankáře Leicesteru).

Oba byli dětmi své doby.

Tolek přišel ve válce o matku, která byla členkou nekomunistického odboje, a tak ji Sověti odvlekli do lágru, kde ji utýrali k smrti – jak s jistotou rodina zjistila o mnoho let později.

Inger se nelíbila striktně křesťanská výchova na dánském venkově, proto se v osmnácti odstěhovala do Kodaně a stala se zdravotní sestrou na lodi Batory plavící se z Gdyně do Montrealu. Na její palubě se, napůl nelegálně, dostala v roce 1959 i do Polska. Zajímalo ji, jak se vlastně žije za železnou oponou.

Divadelní hra byla jejich první schůzkou, pak následovala druhá, třetí… Po několika dnech se Inger musela vrátit do Dánska, ale když přijela do Polska podruhé, dohodli se, že se vezmou. ANO si řekli 16. února 1961 v Sopotech.

V Polsku směla vždycky zůstat jen půl roku, než jí vypršela víza, a neustálé pendlování mezi oběma zeměmi ji bavilo stále míň. Zvlášť když na cestě bylo první dítě – Kathrine. V táboře míru a socialismu trvale žít nechtěla, proto se Tolek měl odstěhovat za ní. Aspoň tak zněl plán.

Bohužel polské úřady nechtěly o něčem podobném ani slyšet.

Tedy jeden major pochopení měl. Pod zásadní podmínkou: Tolek bude do Dánska vyslaný jako špion.

Odmítl. A pak znovu. A ještě jednou. Ale tlak na jeho osobu sílil. Vyhrožovali mu povoláním do armády, výslech střídal výslech.

Nakonec podlehl. Tajní ho poslali do Varšavy, aby se vyškolil v řemesle tajného agenta. Učil se nakládat s operativní technikou, učil se, jak utajeně pracovat v cizím prostředí. Do Dánska směl odjet v září 1961. Byla to jeho první cesta do zahraničí. Cestoval vlakem přes Berlín a zblízka viděl, jak se v hlavním městě studené války staví nechvalně proslulá zeď rozdělující ho na dvě části.

Právě tam se rozhodl, že bez ohledu na následky nebude pro polskou tajnou policii pracovat.

Hned po příjezdu do Kodaně kontaktoval místní kontrarozvědku a pověděl jim o poslání, s nímž do země přijel. Pokud si myslel, že to bude znamenat vysvobození, tak se mýlil. Dánové mu odpověděli, že může zůstat jedině, pokud přijme roli dvojitého agenta. Tedy bude podsouvat polské špionáži informace, jaké mu oni připraví a odsouhlasí.

„Je hodně věcí, které se už nikdy nedozvím. Když jsme byli děti, nikdo z nás o tátově dvojím životě neměl tušení,“ píše ve svém životopise Peter Schmeichel, který se narodil v listopadu 1963, v Gladsaxe nedaleko Kodaně. „Pamatuju si, že často chodil na polskou ambasádu, a jak dnes vím, hlásil jim všechny ty asi nepodstatné věci.“

Zároveň dodává, že jinak si otec udržoval distanc od všeho polského. O starou vlast se nezajímal. Jako by neexistovala. „I to je důvod, proč já ani moje tři sestry nemluvíme polsky – což je určitě škoda – a proč nikdo z nás nemá k Polsku žádný zvláštní vztah. Byli jsme vychováváni striktně jako Dánové,“ vypráví Schmeichel. „A když k nám přijeli na návštěvu polští příbuzní, přišli nám divní. Byli hluční, hodně pili, nerozuměli jsme jim. Táta se ani nesnažil, abychom se s nimi nějak sblížili.“

Nicméně oficiálně se Peter Schmeichel narodil jako Polák a dánský pas získal teprve v roce 1971. „Ještě mám dokument, který jsem dostal z polské ambasády tři dny před osmými narozeninami a který dokládá, že Piotr Bolesław Schmeichel už není polským občanem, nýbrž dánským.“

Pravdu o svém otci se dozvěděl až v roce 2009. Byli společně v Berlíně, jako hosté dánské televize na boxerském zápasu Arthura Abrahama s Jermainem Taylorem. A právě pobyt ve městě, které tak ovlivnilo jeho život, přiměl Tolka Schmeichela prozradit synovi něco o svém osudu. „Nikdy jsme tak otevřeně spolu nemluvili. Byl to zvláštní okamžik sepětí táty a syna,“ tvrdí dnes Peter Schmeichel. Tolek neměl v Dánsku ani zdaleka tak lehký život, jak si ho snad původně vysnil. Trpěl paranoiou, pořád se nemohl zbavit pocitu, že ho někdo sleduje. Navíc měl dost vážné problémy s alkoholem

Rodné Polsko vzal na milost až počátkem 80. let, kdy začínal tušit, že se blíží konec komunistického režimu. Když ten v roce 1989 konečně padl, zase jezdil pravidelně domů, teď už i s dětmi. Později si užíval pozornost polských novinářů a rád jim vyprávěl o fotbalové kariéře svého slavného syna, pak i vnuka.

„Jestli se cítím aspoň trochu jako Polák? Upřímně, ani ne. Ale jsem pyšný na nezvyklé rodinné kořeny i na svoje prostřední jméno Bolesław,“ uzavírá Peter Schmeichel citlivé téma, o němž dlouho nikdo neměl tušení.

Jeho otec zemřel předloni. Bylo mu 86 let.

Oslavenec Hurst: dal záhadný gól ve finále MS, překvapil profesí po kariéře

FotbalMartin Mls8. prosince 202114:44

Důlek v hlavě, mise Frankfurt. Jak to měl Václav Kadlec s němčinou?

FotbalJan Vacek8. prosince 202110:30