Podepsal se pod jeden z nejzáhadnějších gólů v dějinách fotbalu a přes půl století zůstává jediným hrdinou, kterému se povedlo nastřílet hattrick ve finále mistrovství světa. Oboje se stalo v roce 1966 – a tím výjimečným mužem je Sir Geoffrey Hurst. Právě dnes je mu osmdesát. Daří se mu báječně a může vzpomínat na svůj pestrý život, v kterém zdaleka nemá místo jen fotbal.
Skoro sto tisíc lidí na našlapaném Wembley slavilo a zároveň nechápalo. Byl to gól, nebo ne?
| GEOFFREY HURST |
| Narozen: 8. prosince 1941 (80 let) |
| Post: útočník |
| Hráčská kariéra: West Ham United/Anglie (1957–1972), Stoke City/Anglie (1972–1975), Cape Town City/JAR (hostování, 1973), West Bromwich Albion/Anglie (1975–1976), Cork Celtic/Irsko (1976), Seattle Sounders/USA (1976) |
| Trenérská kariéra: Telford United/Anglie (1976–1979), Chelsea/Anglie (1979–1981), Kuvajt SC/Kuvajt (1982–1984) |
| Reprezentace: 49 zápasů/24 gólů |
| Úspěchy: mistr světa 1966, bronz z EURO 1968, vítěz Poháru vítězů pohárů 1965, vítěz FA Cupu 1964, vítěz anglického Superpoháru 1964, od roku 2004 člen anglické Síně slávy |
Běžela 100. minuta finále mistrovství světa, když se Geoffrey Hurst pravačkou položil do míče a vstřelil svůj životní gól. Od břevna se balon odrazil kolmo na brankovou čáru a pak zpátky do hřiště.
Poslední červencovou sobotu roku 1966 nikdo nechtěl být v kůži švýcarského rozhodčího Gottfrieda Diensta. Šlo o milimetry a video tenkrát do fotbalu nemluvilo, přelomová novinka měla ještě spoustu času. Dienstovi pomohl sovětský pomezní Tofik Bachramov, jenž doporučil kontroverzní trefu uznat. Kdo ví, jestli si byl jistý, zda míč vážně celým objemem překročil čáru, nebo jestli chtěl mít klid od anglických fanoušků, kteří už v Hurstovi a spol. viděli mistry světa.
Mimochodem, liší se i závěry vědců: někteří by gól uznali, ale třeba Oxford ne. Pochyboval i tehdejší šéf světového fotbalu (Angličan) Stanley Rous.
Vršovický romantik Antonín Panenka má svou mytickou penaltu z Bělehradu 1976, Sir Hurst pětapadesát let žije s podivným gólem z Wembley. „Často se mě ptají, jestli už mě to neotravuje, ale já pokaždé odpovídám: Ne. Tenhle gól je součástí mého života,“ svěřil se nedávno britskému listu The Guardian.
„Každý rozuměl zklamání, které Němci cítili. Věřili, že jim byla ukradena nejcennější fotbalová trofej na světě, a možná měli pravdu,“ napsal ve svých pamětech.
V mládí zkoušel kriket a ve fotbale nehrál za nejslavnější kluby, byť o něj hodně stál Manchester United, ale třeba fanouškům West Hamu to nevadí: za londýnský tým s dvěma zkříženými kladivy ve znaku nasázel skoro dvě stě gólů. Po třicítce vyrazil na dobrodružství do Jižní Afriky a USA, kde hrál za Seattle Sounders, a dva roky trénoval tehdy druholigovou Chelsea.
Pikantní je, že v reprezentaci měl premiéru v únoru 1966 a už za pět měsíců válel na domácím mistrovství světa. Zápasy ve skupině proseděl mezi náhradníky, ale pak vystřelil postup ve čtvrtfinále s Argentinou. „Život je loterie,“ vykládá s oblibou.
V bitvě o zlato a fotbalovou nesmrtelnost se západním Německem se kromě legendárního gólu na 3:2 trefil ještě dvakrát (jednou předtím a jednou potom), takže je historicky jediným střelcem hattricku ve finále mistrovství světa. I proto má sochu nedaleko Upton Parku, bývalé arény West Hamu: na ramenou Hursta a obránce Raye Wilsona sedí kapitán Bobby Moore s trofejí a přihlíží záložník Martin Peters.
Právě on byl Hurstovým celoživotním přítelem, zemřel loni před Vánoci po problémech s Alzheimerovou chorobou. Dva roky před zlatým šampionátem si pořídili domy vedle sebe a po kariéře dělali pojišťováky, což klienty mátlo. Nebyli si jistí, jestli vážně mluví se slavnými mistry světa. Když se Hurst jednou představil do telefonu, na druhé straně se ozvalo pobavené: „Jestli se jmenujete Geoffrey Hurst, tak já jsem Marilyn Monroe.“
Většina členů zlaté party z Wembley 1966 už bohužel odešla, z dvaadvaceti jich žije šest. Hurstovi pomáhá kardiostimulátor, ovšem jinak je na svůj věk fit. K osmdesátinám vydal knížku o osmdesáti osobnostech, které jej inspirovaly; namátkou Pelé, Muhammad Ali či Rod Laver.
A za rok se bude s celou svojí zemí modlit, aby tým kouče Garetha Southgatea utnul dlouhý půst a Anglie byla po dlouhých 56 letech zlatá: „Že by to zase nemělo vyjít? Nesmysl. Budu doufat, že to chlapci dokážou.“
Žijící mistři světa 1966
Ian Callaghan
(záložník, *1942)
George Cohen
(obránce, *1939)
George Eastham
(záložník, *1936)
Geoffrey Hurst
(útočník, *1941)
Bobby Charlton
(záložník, *1937)
Terry Paine
(útočník, *1939)
